Napříč Pákistánem, 4. díl. Hodně křivý kulečník a whisky v Uč Šarífu

Z šedivého Karáčí míříme do 800 kilometrů vzdáleného, barevného a vstřícného venkova provincie Paňdžáb. Ráno nás opět s prvními slunečními paprsky probouzí nepředstavitelný zápach, a to i přesto, že vlaky v Pákistánu nemají skleněné výplně a vzduch se uvnitř poměrně rychle obměňuje.

Ranní slunce rozzáří krajinu sytými barvami. Projíždíme krajinou rýžových políček a koupajících se vodních buvolů. Při pohledu na několikatunové kolosy mě Petr opět poučuje, že pákistánští vodní buvoli jsou celosvětově proslulí svou kvalitní kůží, z níž se vyrábějí boty a hlavně fotbalové míče.

Přespání v prominentní čekárně

Do Bahávalpuru dorážíme za husté tmy kolem jedenácté hodiny večerní. Posadíme se před nádražní policejní stanici, kde upoutáme pozornost dvou oficírů. Evidentně se jim moc nelíbí náš pozdrav: "Ahoj, my tady dneska budeme spát." Vytřeští oči a koktavou angličtinou namítají, že musíme do hotelu. "Jo, jo," odpovídáme a klidně rozbalujeme karimatky vedle vchodu do kanceláře.

Jeden strážník odbíhá, po chvilce se vrací s velícím důstojníkem po boku. Ten se k nám řítí rychlým krokem a s širokým úsměvem už dva metry od nás přátelsky natahuje ruku. Hned po představení nám začne domlouvat, ať jdeme do hotelu, že tady venku nesmíme spát, prý je to velice nebezpečné. Ptám se ho na možnost přespání v čekací místnosti. "No to ne, ta je jen pro cestující první třídou," vyhrkne ze sebe důstojník. Vyndaváme tedy spacák a rozkládáme ho na karimatku. Bezmocný důstojník nevěřícně kroutí hlavou, poté procedí mezi zuby: "OK." A my s hřejivým pocitem vítězství uléháme na měkké lůžko v čisté čekací místnosti. Do uklidňujícího ticha se ozve cvaknutí zámku na dveřích. "Pro vaši bezpečnost," ozve se zpoza dveří.

Děti na nástupišti v Bahávalpuru

Cesta vlakem z Karáčí do Bahávalpuru

Ráno krátce po východu slunce opouštíme hlavní nádraží, které má pouze dvě nástupiště a malou přízemní budovu. Po jednadvaceti milionovém Karáčí působí osmisettisícový Bahávalpur jako malá a ospalá vesnička. Procházíme hlavní ulicí vedoucí do centra. Obchodníků, kteří pomalu otevírají své obchůdky, se ptáme na minibus do Uč Šarífu. Po několika minutách stojíme u autobusového nádraží. Čas, než se naplní minibus, využijeme ke snídani u nedalekého stánku s občerstvením.

Vesnice Uč Šaríf, kterou prý založil Alexandr Veliký

Kolem jedenácté hodiny přijíždíme do vesnice Uč Šaríf, kterou údajně založil Alexandr Veliký při svém tažení Asií. Je nepředstavitelné horko a tak při procházení po tržišti v jedné z postranních uliček zamíříme do stínu před malou čajovnou. Vysoký vousatý mladík nás srdečně vítá a z rozviklaných židlí vyhání dva starce. Do ruky dostáváme skleničku horkého čaje.

Naproti přes ulici stojí na křivé hliněné podlaze kulečníkový stůl, kolem něhož se mačká asi dvacet zvědavých mladíků pozorně sledujících hru. V okamžiku, kdy nás zahlédne jeden z nich, se celý dav začne postupně přesouvat k nám. Marné snažení obsluhy čajovny odehnat od nás s úžasem civící dav zastaví až Petr, který se všech začne postupně vyptávat na jméno.

Hlavní ulice ve vesnici Uč Šaríf

Mladý pouliční prodavač ovoce v Uč Šaríf

Kulečník na křivém stole, kde koule jezdí do esíčka

Jeden z přítomných mě zve naproti ke kulečníkovému stolu. Pozvání ke stolu přijímám a hned po několika šťouchancích zjišťuju, že s kulečníkem to nemá nic moc společného: na úzké špičce tága je jen malý kovový kroužek a deska stolu je tak zajímavě křivá, že koule nejezdí ani do oblouku, ale rovnou do esíčka... Můj protihráč je prý nejlepší z přítomných a tak mladý klučina s řídkým knírkem, za velkého povzbuzování přihlížejících, tam sází jednu kouli za druhou. Když už mám pocit, že takový výprask jsem si snad ani nezasloužil, místní borec tam omylem střelí černou a mně všichni uznale kývnou k vítězství.

Zatímco já si vychutnávám překvapivou výhru, Petr se přítomných studentů vyptává na možnost ubytování. A ač v této malé vesničce jsou tři památky zapsané na seznam UNESCO, není tady žádný hotel a tak to vypadá, že jedinou možností bude školní internát.

Při hře. Kulečník je v Pákistánu velice oblíbený.

Ubytování v soukromí

Autor a cesta Pákistánem

Autor článku Jan Herman je nadšený cestovatel, fotograf a dobrodruh. Petr, jeho druh na cestách, je zkušený cestovatel, humanitární pracovník a průvodce.

• Na podzim minulého roku 2012 jsme podnikli po zemi cestu z Evropy až do Indie. Přejeli jsme tyto země: Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán a Indii. Za tři měsíce jsme najeli přes 10 tisíc kilometrů. Jezdili jsme autobusy, vlaky, stopem a 200 kilometrů dokonce i policejní eskortou. Cílem cesty bylo poznat v každé zemi místní kulturu a zdokumentovat naši cestu.
• Pákistán je dlouhá léta na seznamu nejnebezpečnějších zemí na světě! Před cestou jsme se podrobně seznámili s aktuální bezpečnostní situací a na místě jsme dodržovali základní bezpečnostní pravidla.

Hlouček mladých studentů nás vede uzoučkými hliněnými uličkami sem a tam, doprava a doleva, náš hlavní průvodce labyrintem se jmenuje Alid, syn místního učitele. Zastavujeme před jednou z vysokých zdí vedle malé plechové branky a Alid nám překvapivě oznamuje, že v internátu to nešlo, ale tady u jednoho ze studentů bychom přespat mohli, jen musíme počkat na klíče. Po deseti minutách čekání na sluneční výhni přijíždí na motorce vysmátý mladík mávající klíči. Červenou brankou procházíme na malý dvorek evidentně opuštěného obydlí. Hlavní část domu se skládá ze dvou místností, z toho jedna má zřícený strop, před vchodem pak je přistavěný betonový přístřešek. Na dvorku ještě stojí malý hliněný domeček, v němž se nachází záchod a sprcha.

Po osvěžující studené sprše usedáme na staré pletené postele k občerstvení, které nám studenti připravili. Než se stihneme v klidu najíst, Alid nám sděluje, ať si tady necháme batohy, že si vypůjčil dvě motorky, aby nám mohl ukázat staré památky v okolí.

Na motorce k místním "památkám"

A protože všichni studenti musejí jet s námi, tak se na každé motorce mačkáme ve čtyřech, naštěstí za necelých pět minut zastavujeme před největší dominantou malé vesničky, starou hrobkou Bibi Jawindi. Hned po pár krocích po starém hřbitově zjišťujeme, že hrobka, šikovně vyfotografovaná v téměř každém průvodci o Pákistánu, je jen velkým podvodem na návštěvníky, neboť ve skutečnosti zde stojí jen malá část zdí, které pohromadě drží zrezivělé lešení.

Hrobka Bibi Jawindi je jednou ze tří památek ve vesnici Uč Šaríf zapsaných na seznamu UNESCO. seznamu UNESCO.

Skutečná tvář pakistánských památek. Lešení podpírá starou hrobku.

Navštěvujeme ještě tři staré hrobky a také starou studnu, z níž údajně pil i prorok Mohamed. Ač to byla velice zajímavá prohlídka, dokonce včetně Alidova kvalitního anglického výkladu, z ochromujícího vedra se mi začala točit hlava a návrat do stínu na našem dvorku je pro mě vysvobozením.

Vychutnáváme si chlazený nápoj pod přístřeškem u nás na dvorku a Alid se nás ptá, jestli jsme nahlásili svůj pobyt na policejní stanici v Bahávalpuru. Krčím rameny, že ne. Alid vytřeští oči a začne ze sebe chrlit, že jsme jen pár kilometrů od rozsáhlé pouště Čolistan, která kopíruje ostře střeženou hranici s Indií. "Hned musíte na policejní stanici!" přikazuje nám Alid a postrkává nás k motorce.

Alid (uprostřed ve fialovém) a jeho devět bratrů

Protekce od syna místního starosty

Na policejní stanici nám obtloustlý důstojník oznamuje, že musíme okamžitě zpět do Bahávalpuru, kde se máme nahlásit na cizineckou policii. Při opouštění opevněné policejní stanice se s Petrem shodneme, že zpátky nepojedeme a radši přespíme někde v polích za vesnicí. Balíme si věci, když v tom nás přijde pozdravit místní studenský kápo Muta, usměvavý mladík s nagelovanými vlasy, který se prý nedávno vrátil ze studentského pobytu v Dubaji. Mezi řečí se mu svěřujeme, jaký máme problém a že bychom tady chtěli zůstat aspoň jeden den. "Není problém," odpoví klidným hlasem a vytahuje mobilní telefon. Po krátkém, ale ostrém monologu do telefonu nám hrdě oznamuje, že zde můžeme zůstat do zítra. Později se dozvíme, že Mutův otec je místním starostou a celá rodina patří do jedné z nejvyšších kast.

Po setmění se naši hostitelé rozdělí na dva tábory, na slušné muslimské studenty, kteří odcházejí do svých domovů k večeři, a na ty "špatné" černé ovce v čele s Mutou, kterých se držíme i my, což jsou většinou děti zbohatlíků nebo policejních pohlavárů.

První místo, kam nás dovádějí temným Uč Šarífem, je snookerová herna, kde nás postupně představují každému hráči. Celá herna patří vítězi pákistánského mistrovství z roku 2006. Stoly jsou čisté a krásně rovné, stěny zdobí diplomy a medaile. Po hodině hraní a popíjení tradičního čaje se přesouváme k Mutovi domů.

Soukromý dýchánek s Johnnie Walkerem

Než nás vpustí do domu, tak se jde napřed přesvědčit, zda jsou všechny ženy schované, poté nás dovede do svého pokoje, kde nás usadí na zem, před nás postaví prázdnou skleničku a ze skříňky vedle postele vytahuje hranatou lahev Johnnie Walkera a balíček karet. Často vypadává proud a tak pokaždé, když přestane vrčet velký větrák, pohltí malý pokoj během pár vteřin horký vzduch.

Sedíme na prošoupaném koberci, z čela nám stékají potůčky potu a popíjíme whisky. Přitom pozorujeme, jak Muta se svým kamarádem hrají něco jako blackjack a každý, kdo prohraje hru, tak za posměchu vítěze vstane a udělá pět dřepů.

Popíjení a hraní karet u mladého Muta

Improvizovaná kolébka zavěšená na posteli

Vytahujeme postele z polorozbořeného domu na dvorek pod širé nebe. Mahal, chlapec, který to zde zdědil po svém strýci, naznačuje, že bude pršet. Kouknu na krásně jasnou oblohu, usměju se a zavrtím hlavou, že určitě ne. Spokojeně usínám. Po necelé půlhodině mi někdo na obličej lije vodu. Škubnu sebou a otevřu oči, nikdo tu není, ale lije jako z konve. Než přesuneme postele pod přístřešek, jsme totálně promočení. A protože hlavní místnost je po kolena zalitá vodou, zůstáváme před vchodem pod betonovým přístřeškem. Promočený na kost se choulím do klubíčka, vzpomínám na krásný teplý domov a přemýšlím, co asi tak dělají moji nejbližší.