Tričko se lepí na kůži a tělo na tělo. Na centrální náměstí v Mexico City proudí z bočních ulic davy. Jako by se tu chtěli potkat všichni obyvatelé obří metropole, kde žije dvojnásobek lidí než v celém Česku. V ulicích je překvapivě čisto, všude pobíhají uklízeči, fungují tu i čističi bot.
V lidském kotli hlavního mexického města začíná čtrnáctidenní dobrodružná pouť českých seniorů. Koukám na tu výpravu s obdivem. Po jedenáctihodinovém letu z Evropy bych čekala zdecimované mátohy.
Jenže partička šestatřiceti seniorů z Česka je zjevně při síle. Přitom někdo chodí s hůlkami, další nosí přebytečná kila. Ve skupině, vedené zakladatelkou pražského Centra celoživotního vzdělávání Danou Steinovou, jasně převažují ženy.
„Teď se zkusíme probojovat k Metropolitní katedrále, kde se Věra Čáslavská v roce 1968 vdala za Josefa Odložila. Na její jméno dřív narození Mexičané dodnes slyší,“ překřikuje dav náš průvodce, zatímco na náměstí provádějí indiáni očistu aury.
Muž s dlouhým bílým copem pošlehává klienta stvolem léčivých rostlin od hlavy k patě. Pak nad ním mává kouřící nádobkou se žhavými uhlíky a cosi odříkává. Nakonec špičkou ptačího pera kopíruje nos, ústa a oči.
No nekupte to za pouhých třicet korun v přepočtu.
Ztratili jsme Milana
Následující den naostro testujeme naši zdatnost. Nedaleko metropole nás čeká přes 240 příkrých schodů na pyramidu Slunce, přesto se většina seniorů srdnatě vydrápe až nahoru. Nohy a plíce dostávají zabrat, pyramida stará víc než dva tisíce let měří 63 metrů.
Do poloviny strmého schodiště vyšplhá i nejstarší účastnice zájezdu, 92letá paní Libuška. Neuvěřitelně vitální bytost, která paličatě odmítá jakoukoli pomoc a průvodce zasypává největším počtem otázek. „Mexické pyramidy – na rozdíl od těch v Egyptě – nesloužily jako hrobky. O jejich účelu experti nemají jasno,“ povídá průvodce.
Zvídavá Libuška. Nejstarší účastnice zájezdu má na průvodkyni Sašu nejvíc otázek.
Zarputilá dáma si usmyslela, že chce ještě naposledy podniknout nějakou pořádnou cestu. Zpočátku jsem se o Libušku trochu strachovala. Není to v jejím věku povážlivé riziko? Kdepak. Jen jedinkrát během zájezdu projevila určitou obavu.
Když jsme spolu v místní restauraci pojedly tortillu s masem, číšník před nás postavil sklenici ovocné šťávy. „To je gratis,“ podotkl s úsměvem. S chutí jsme sklenky vyprázdnily, jen při posledním doušku Libuška, profesí biochemička, znejistěla. „Co když v restauraci nepoužili balenou vodu? To by mohlo špatně dopadnout!“
Cestou z pyramidy ztrácíme Milana. Osmdesátiletý muž ve smluvený čas chybí v autobuse. Jako by se nad ním zavřela zem. Mezi účastníky zájezdu narůstá nervozita. „Chudákovi musí být ouzko,“ hlesne někdo. „Když je neukázněný, jeho vina. Může si chytit do hotelu taxíka,“ kontruje jiný.
Jako kamzíci nahoru. Ti zdatnější z nás křepce šplhají na chrám v Becánu.
Pyramida slunce
Náš český průvodce Ivan kontaktuje místní policii. V Česku býval manažerem, ale osud ho zavál do Mexika. „Vyhovuje mi zdejší mentalita, Mexičané mají zázračnou schopnost žít v přítomnosti.“
Strážce areálu žádá Milanův popis. Vybavuji si, že má hezký úsměv, což je nám k ničemu. „Koupil si ostře modrou kšiltovku,“ vzpomene si jedna z žen. Sláva, někdo takový byl u pyramidy viděn. Jedeme pro něj.
Milanova tvář zrcadlí směs přestálého utrpení a úlevy. Chudák u sebe neměl ani telefon. Bere prášky, které ho utlumují. Bývá roztržitý, takže na něj od té chvíle střídavě dohlíží vedoucí Dana s dalšími účastníky zájezdu. Občas ho vezme pod profesionální křídla Jitka, bývalá dlouholetá ředitelka domova důchodců.
Kam zmizeli Mayové
V nabitém programu nás čeká putování po místech někdejších mayských království, která zasahovala až do Guatemaly a Hondurasu. Jsme v nejjižnějším z 31 mexických států, v Chiapasu. Uvidíme majestátní chrámy a pyramidy v Palenque. Uprostřed schodiště bývá kvůli bezpečnosti návštěvníků lano. Dělíme se na dvě skupiny. „Kamzíci za mnou,“ zavelí průvodkyně partičce zdatnějších, kteří chtějí šplhat nahoru.
Mayové koncem devátého století opustili svá království a odešli do džungle. Proč, to je dodnes zahaleno tajemstvím. Průvodce Ivan o Mayích prostudoval řadu knih. Je to jeho hobby. Sám se přiklání k ne příliš rozšířené konspirační teorii.
„Mayští oligarchové znali písmo, matematiku i astronomii. Jimi ovládaní negramotní chudí vnímali vzdělané krále jako nadpozemské bytosti. Jenže každý řád se jednou přežije. Nemajetní se jednoho dne vzbouřili a vládnoucí elitu povraždili. Tím pádem se ale odstřihli od písma a dalších vědomostí, takže skončili v džungli.“
Majestátní chrámy a pyramidy v Palenque
Střízlivější hypotézy hovoří o tom, že mayskou civilizaci zdecimovaly nemoci, otrávené studně, hladomor nebo války. Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Každopádně v Mexiku dodnes žijí potomci Mayů. Po instruktáži je už umíme rozeznat. Tito indiáni jsou menšího vzrůstu, mají krátké krky a kulatý obličej.
Mezi typické zdejší suvenýry patří obsidián, nejčastěji černý sopečný kámen, obestřený tajemnými léčivými schopnostmi. Dělají se z něj šperky, nože nebo masážní nástroje. Předkům nahrazoval kov a vyráběli z něj zbraně. Mayové věří, že kámen spaluje negativní energii a harmonizuje čakrový systém.
Stále žasnu nad odolností naší skupiny. Lamentuje se výjimečně, nikdo se nehroutí. Jsme parta elitních seniorů. Ten termín se mi líbí. Geriatři tak nazývají ty nejzdatnější z dříve narozených, seniory v kondici. Na opačném konci čtyřstupňového žebříčku jsou křehcí důchodci čili ti nesoběstační a nemocní. Křehký mezi námi není nikdo.
Dana Steinová pořádá pro klienty centra ve spolupráci s cestovkami zájezdy do exotických krajů léta. Mnozí s ní jezdí opakovaně. V naší skupině máme i dva teenagery, kteří doprovázejí své babičky. Patnáctiletou Lucku a osmnáctiletého Daniela.
Z okna hotelu. Dominantou vánočně vyzdobeného náměstí v centru Mexico City je Metropolitní katedrála.
Mexico City. Pohled z Torre Latino, jedné z nejvyšších budov metropole
Očista v Temazcalu
Poslední den vyrážím s hrstkou zájemců na návštěvu Temazcalu. Je to jedna z nejstarších ceremonií mayských předků, způsob léčení těla i duše přírodní formou. Specifickým rituálem se prý člověk může osvobodit od všech problémů. Jsem ezoterický ignorant, ale co kdyby to vážně fungovalo? Jedeme za šamanem do džungle. Nechybí ani 92letá Libuška. Vítá nás drobný muž v bílém oděvu. Šaman Fredy. V džungli s ním žije manželka a dvě děti.
„Je pro mě ctí, že jste sem přišli. Na zemi jsme všichni bratři, krev má všude stejnou barvu. Temazcal slouží k vnitřní meditaci, tady se můžeme osvobodit od všeho, co nám v životě škodí,“ zahajuje řeč šaman. Ze španělštiny překládá naše druhá průvodkyně, Slovenka Saša.
Převlékáme se do plavek. Na odhalené končetiny se krvelačně vrhají komáři. „Au au au,“ skučíme unisono.
Fredy dá nejprve každému džbánek s posvátným nápojem z anýzu a medu. Obsah prvního vlije do ohně. Po jednom k němu přistupujeme a on nám svazkem bylin čistí karmu. S nádobkou kouřících uhlíků v ruce vyprosí pro každého zvlášť štěstí a mír v duši.
Fredy. Šaman se připravuje na Temazcal, který patří k nejstarším mayským obřadům.
Načež se soukáme do jakéhosi iglú z betonu. Sedíme v kruhu na kobercích, zatímco Fredy nosí do jámy uprostřed rozžhavené sopečné kameny. Když je zalije odvarem z léčivých bylin, mikroprostor ponořený do tmy prostoupí vonné výpary.
Je tu jako v sauně. Doufám, že nikdo nemá slabší srdce. „Tady se udusíme,“ hlesnu bezděčně a okamžitě se zastydím. Ve tmě tuším Sašin pohoršený pohled. Tady se mlčí. „Kdyby někomu nebylo dobře, ať dvakrát tleskne a může odejít,“ praví šaman.
Obřad má trvat dvě hodiny, ale Fredy ho zkrátí. Cítí z nás obavy a odstup. Drobný muž cosi odříkává, zpívá, bubnuje. Tu a tam se ozve zakašlání, někteří se potýkají s nachlazením. Pot se z nás řine. „Až odtud vyjdete, budete jiní lidé,“ slibuje šaman.
S hrstkou zájemců se ještě ponoříme do jezírka s průzračnou chladivou vodou. Nad hlavami svítí úplněk. Mystická atmosféra pohltí i mne, nevěřícího Tomáše. Den nato letíme domů. Možná skutečně jako trochu jiní lidé.
