Trčíme na Great Central Road uprostřed australského outbacku s trabantem na třech použitelných kolech. Čtvrté je narvané v podběhu a ne a ne se otočit. Asi jsme v blátě zlomili zadní rameno držící kolo, nebo prasklo pero, přes tu vrstvu mazlavé hmoty to nedokážeme posoudit.
Neustále prší. Ale ne jako u nás, kde prostě padají kapky shora dolů, tady voda doslova visí ve vzduchu všude kolem. Stejně jako mouchy. Stovky, tisíce much, které vždy vylezou se sluncem. Ne klokani, ale mouchy by měly být symbolem Austrálie.
Teď tu ale není ani jedna, leje a my se díváme na auto s hluboko zapadlým kolem. Zvedáme ho nahoru, vrtáme se v blátě a nakonec si oddechneme. Zadní rameno je v pořádku, pero asi taky, nejspíš se „jen“ vytrhl šroub. Samozřejmě zrovna ze závitu, ke kterému není shora pořádný přístup.
Říká se, že trabant je z plastu, ale není. Uvnitř je pořádný kus kovu. Nemáme majzlík, tak vytahujeme sekeru. Už si s námi užila hodně, ale do auta ještě nesekala. Bušíme kladivem do sekery, sekera buší trabanta. Nakonec tu zatracenou žlutou konzervu otevíráme. Teď se ještě dostat pod auto.
Převrácený trabant
Když nemůžete vy k podvozku, musí podvozek k vám. Pár náhradních pneumatik, hej rup, a trabant leží na boku. Tohle s landroverem neuděláte. Převrácené auto uprostřed rozbahněné cesty vypadá apokalypticky.
Otáčíme pákou do všech směrů a zadní pero je konečně na svém místě.
Improvizujeme na plné pecky. Nějaký šroub, dva klíče, nějaká podložka. Ještě to chce velkou páku. Nenajdeme ale nic menšího než pětimetrovou trubku, kterou tu nejspíš ztratila vrtná souprava. Trošku velké nářadí na maličké listové pero. Snažíme se ho s touhle obrovitou věcí, připomínající hlaveň tanku, nasadit na své místo. Jeden drží trubku pod perem, druhý ji nadlehčuje a třetí s ní otáčí.
Najednou je pero je na svém místě. Jedeme dál, opatrně, ale jedeme. Náš cíl je asi padesát kilometrů vzdálený roadhouse Tjukayirla, ostrov civilizace uprostřed outbacku. Mají tam dílnu a kafe, těžko říct, co potřebujeme víc.
Nejdelší vrakoviště světa
Kousek před naším cílem se objeví zázrak: skutečný asfalt! Není tu kvůli autům, ta si musí poradit sama. Asfaltová cesta slouží jako letiště pro australské létající doktory, zajišťující lékařskou péči v pustině. Jenže my víc potřebujeme svářečku a dílnu.
Dominika nazvala Great Central Road „nejdelším vrakovištěm světa“. Něco na tom je, kolem cesty se totiž každých pár kilometrů válí vrak auta. Evidentně nebyla vůle nebo zájem tahle auta zachránit a tak je buldozery jednoduše odstrčily na kraj cesty, kde zůstávají jako zdroj náhradních dílů.
Výběr materiálu je široký. Tady zrovna několik exemplářů Fordu Falcon, který se skvěle hodí k opravám trabanta.
Tjukayirla se honosí titulem nejizolovanější roadhouse v Austrálii a vraků je kolem dost. Nečekali bychom, že šrouby ze starého holdenu (tak tady říkají Opelu) perfektně pasují do trabanta. A že z držáku tlumiče z Fordu Falcon, kusu trubky a dvou podložek vyrobíme kdesi v blátě ztracený držák zadního ramena. Mad Max říznutý MacGyverem.
Řidiči road trainů nás straší, že cesta je hrozná, ale my musíme jet dál. A jedeme, hltáme kilometr po kilometru, letíme prašnou dálnicí, večeříme klokaní ocasy, sušíme promoklé oblečení, ale jedeme. Až na hranici Západní Austrálie.
Pod Uluru
S cedulí Welcome to Northern Territory se cesta změnila. Podobně jako když u nás na hranici krajů přestanou hrabat sníh, v Austrálii přestanou hrabat písek. Opět na nás čekají hluboké louže a hlavně korugace, nepříjemná roleta s jednou vlnou za druhou. Varovali nás před ní, mysleli jsme, že víme, co obnáší, ale tohle je teprve ono.
Konečně jsme tady. Uluru, největší monolit světa (i když jsem někde četl, že to jsou vlastně tři monolity). Každopádně je to prý jen špička ledovce a pod zemí je toho mnohem víc.
Amazonské mosty vypadaly děsivě, ale tohle je ryzí automobilové zlo. Nekonečné rány, která trhají šrouby i sváry. S každým poskočením trneme, co se ulomí, s každým propadem myslíme na to, co všechno budeme muset opravit. Dvě stě kilometrů, které nám daly zabrat víc než předchozích šest set.
Ale stojí to za to. Na úplném konci Great Central Road nás čeká Uluru, nejslavnější australská hora a hlavně další asfalt. Člověk se na tyhle cesty vydává, aby okusil divočinu, a pak se rád vrátí do civilizace, aby se začal za chvilku zase nudit a vyrazil dál do divočiny.
