Pět Číňanů si sice říkalo Old Jazz Band, ale právě hráli Na krásném modrém Dunaji. Nasadili tempo mezi čačou a waltzem a lidé se skvěle bavili. Bubeník vypadal jako někdejší čínský vůdce Teng Siao-pching po krátké omlazovací kúře.
Na tom, že ti staří pánové vůbec hráli v baru šanghajského hotelu s komunistickým jménem Mír, bylo přesto něco úžasného. Naposledy tady hrávali ještě jako mladíci v dobách, kdy Šanghaj byla jedním z nejúžasnějších míst na světě, městem boháčů, znuděných dobrodruhů, židovských uprchlíků, bělogvardějských taxikářů, gangsterů, filmových hvězd, prostitutek, japonských špionů, vídeňských kaváren a opiových doupat.
Maovi komunisté udělali s tímto světem "neřesti a západní zkaženosti" po roce 1949 rychlý proces. Z baru vypráskali také mladé jazzmany, kteří si museli dát více než čtyřicetiletou nucenou pauzu. Teď, už jako dědové, se vrátili, protože Šanghaj se opět stává jedním z nejúžasnějších míst na světě.
Jestli nějaké město jednou hodí rukavici New Yorku, bude to právě Šanghaj.
|
|
Rudé hvězdy zmizely
Když jsem v roce 1995 přijel do Šanghaje poprvé, zářily z věží starých kamenných budov na nábřeží do tmy rudé hvězdy. Viděl jsem je tam i o tři roky později. Teď už tam nejsou. "No, byly tam a už tam opravdu nejsou," uchichtla se místní průvodkyně Long. "Nějak zmizely."
Šel jsem na novou pěší zónu v centru města. Cestou jsem minul poutač na časopis Playboy, pak byl McDonald's. Pěší zónu otevírá socha matky s dcerou. Nejsou to žádné údernice s očima plnýma světlých zítřků: dcerka má v batůžku místo srpu tenisovou raketu a matka místo snopu rýže nese několik tašek z tvrdého papíru, do nichž se dává značkové zboží v buticích.
Všechno už je jinak. Někdejší komunistický vůdce Teng Siao-pching kdysi řekl, že "být bohatý je krásné", a Šanghaj se této nejnovější stranické direktivy chopila s největší radostí. "Tohle je kulturní revoluce naruby," směje se jeden evropský diplomat.
Ve staré části města, kde jsou obchody se suvenýry, už prodávají sošky komunistického předsedy Maa a talíře, popelníky či ručníky s Maovým obrazem úplně stejně, jako v Praze po roce 1989 prodávali čepičáři ruské beranice. V Šanghaji je tedy na prodej dokonce už i Mao.
Jména a tváře včerejších ideologických idolů se stávají jen ironickým obchodním tahákem. Před restaurací jménem Che visí plakát Che Guevary s větou: "Už brzy přijde nová revoluce - snížíme ceny našich drinků o 30 procent!"
Když jsem přijel poprvé, viděl jsem, jak muž s prachovkou ometá starší mercedes jakéhosi zbohatlíka a všichni zvědavě přihlížejí. Dnes se v Šanghaji prodávají ferrari a maserati. Za městem se už včerejší proletáři prohánějí na snowboardech po umělém svahu. Děti požírají svoji revoluci.
|
|
Několik tisíc mrakodrapů
V Šanghaji je tolik mrakodrapů, že se kvůli nim město potápí. Každý rok se vlastní tíhou zanoří o centimetr a půl kvůli mase betonu, oceli a skla.
Nikdo ani neví, kolik těch mrakodrapů vlastně je. Zeptejte se a někdo vám řekne, že budov vyšších než deset pater jsou tři tisíce, jiný si je jistý, že už je jich ještě o tisíc víc. "Jednou jich bude přes pět tisíc," říká kustod v budově Úřadu městského plánování nad obrovským modelem budoucího města. Má rozlohu tenisového kurtu. Lidé ho obhlížejí z vyhlídkových plošin. "To, co vidíte venku dneska, je jen zahřívací kolo," říká kustod.
Stojíte na vyhlídkové plošině nad modelem, sledujete nekonečné vlny výškových staveb a pořád vám něco nehraje. Pak si to uvědomíte: město pořád vypadá napůl prázdné. Do Šanghaje se vejdou ještě další tisíce mrakodrapů.
Město se stále mění. V roce 1995 jsem bydlel ve starém hotelu uprostřed rozsáhlé čtvrti nízkých domečků. Byla to klasická Čína. V roce 1998 už stál hotel přímo na hranici staré a nové zástavby. Baráčky vlevo, pak rušná dvoupatrová magistrála, vpravo mrakodrapy. Teď už jsem ten hotel nenašel. Celá čtvrť zmizela. Všude byly jen výškové budovy, nadjezdy a estakády.
Změny mohou zaskočit i místní. "Několikrát jsem si myslel, že jsem zabloudil. Ale pak jsem zjistil, že jsem na správném místě," říká Don Bunkenburg, jenž v Šanghaji zastupuje německou Lufthansu a je rád, že narazil na někoho "ze sousedství". "Prostě se jen čtvrť za pár týdnů změnila k nepoznání. Zbourali ji a teď je tam třeba nákupní středisko. Tempo je opravdu neuvěřitelné. Někdy v noci potkávám nákladní auta, jak vezou celé stromy."
|
|
V jednu chvíli, někdy v polovině devadesátých let, tady byla shromážděna celá čtvrtina všech výškových jeřábů na světě. Aby se neztratila ani minuta, dělníci obvykle bydlí přímo na staveništi a střídají se ve třech směnách, takže se stavba nikdy nezastaví.
Za komunismu, byť s kapitalistickou tváří, se staví snadno. Lidé ze starých čtvrtí, které mají být srovnány se zemí, nemají šanci: prostě je přestěhují. Sice do lepšího, ale na názor se jich nikdo neptá.
Nesměli vlastnit ani psa
Ale lidem, jako je průvodkyně Long, se to líbí. "Vlastně to není tak dlouho, co jsem snila o kole a hodinkách. Měla jsem na výběr ze dvou značek: jedna značka kola a jedna hodinek."
Teď je všechno. Long si může koupit třeba kabelku značky Luis Vuitton, která stojí v přepočtu dvanáct tisíc korun. Butiků, které by mohly stejně tak být v New Yorku nebo Paříži, jsou tady mraky.
Ale proč by to dělala, když k nerozeznání stejnou kabelku prodávají na vyhlášeném obrovském tržišti v centru města za směšnou cenu. Mají tady všechno: značkové oblečení, boty, kufry, hodinky. Všechno je úplně dokonalé. Neohrnujte nos: ne všechno je padělek.
Často jde o zboží, které se vypařilo z továren, jež v jižní Číně vyrábějí značkové zboží pro skutečné firmy světových jmen. "Často tady najdete modely, které teprve mají přijít na trh," říká již citovaný diplomat.
Jeden z trhovců mi nabízí jakékoliv švýcarské hodinky přesně podle firemních katalogů. Má vizitku, na níž je poněkud nesrozumitelně napsáno: Skvělé hodinky vrcholné kvality, ředitelství.
|
|
Nakupují převážně dobře oblečení cizinci a mnozí si odtud tahají celé kufry. "Jel se tam podívat i pan Armani, když byl v Šanghaji," říká Peter Weber, ředitel hotelu Four Seasons. "Pak mi vyprávěl, že si tam s potěšením koupil hodinky napodobující jeho značku a že nepoznal žádný rozdíl."
Město se vyvléklo z maoistické svěrací kazajky, kdy obyvatelům bylo zakázáno vlastnit dokonce i psa. Lidé chtějí nakupovat a bavit se. V centru jsou diskotéky, bary, pizzerie, americké bary, irské puby a německé hospody.
Jednou jsem viděl, jak se na nábřeží učí staří lidé pod širým nebem tančit. "Tak dlouho nesměli, že už to zapomněli," řekl tehdy učitel tance. Z magnetofonu znělo právě tango, píseň Besame Mucho.
Není odtud nijak daleko k budově, kde vznikla Komunistická strana Číny. Je v ní muzeum, kde vystavují i zubní kartáčky a hřebeny předsedy Maa. Vždycky je tam skoro prázdno.
 Šanghaj už není ošumělé město s lidmi oblečenými v modrácích podle Maova vzoru. Mrakodrapů, jaké jsou vidět na snímku, zde má stát několik tisíc. Velkoměsto se znovu stává sídlem boháčů, podnikatelů a filmových hvězd, podobným tomu, jakým bylo předtím, než z něj čínští komunisté odstranili "neřest a západní zkaženost". |
 Šanghaj, supermoderní čínské velkoměsto |
 Západ dorazil i sem. Jedna mladá Číňanka nevěřícně říká: "Ještě nedávno jsem si mohla kolo a hodinky vybrat jen ze dvou značek - byla jedna značka kola a jedna značka hodinek." |
 Šanghaj je městem neonů a reklam, které svítí do noci na davy, jež nikdy nemizí. Je to město, které nikdy nespí. Dosud se tak říkalo jen New Yorku, ale Šanghaj srovnává krok. |
 Šanghaj |
