Saluton Ervín!

Když jsme přijeli do Erlangenu, města blízko Norimberku, a doprali se na ulici Bissingerstrasse, náš hostitel nebyl doma. Prohlédli jsme si tedy město a pak čekali až do setmění. Procházeli jsme se a opakovaně zvonili. Byl říjen, ale ještě sucho a teplo. V půl osmé jsme byli úspěšní. Dveře se otevřely a my jsme vyběhli do druhého poschodí. V e dveřích stál Bernhart, kterého jsme znali jen z tříměsíční korespondence, a držel v ruce klíče a měl kabát. Řekl nám: »Jindra, mi devas foriri, mi estis elektita hodiau urba parlamentaristo. Faru kiel, hejme.« (Musím odejít, byl jsem dnes zvolen do městského zastupitelstva. Chovejte se jako doma.) A seběhl ze schodů. Ačkoliv nás nikdy neviděl, to že mluvíme esperantem mu zcela postačovalo, aby nám plně důvěřoval. Dvoupokojový byt se skládal z ložnice majitele a pracovny s roztahovacím gaučem pro nás. V kuchyni byla halda špinavého nádobí a bylo potřebí zamést. Lednička byla přeplněná zbytky a naše zásoby se tam nevešly. Chtěla jsem natočit vodu do dřezu, ale odpad byl ucpaný. Mirek přinesl nářadí z auta a odpad jsme vyčistili. Mezi tím mnohokrát zvonil telefon, který jsme nezvedali, a vylézaly faxy, na které jsme si neodvažovali sahat. K jedenácté jsme byli se vším hotovi, umytí, najedení. Podařilo se nám i roztáhnout pohovku a rozestlat. Náš hostitel nikde. U dveří se rozezvučel zvonek. Podívali jsme se jeden na druhého a rozhodli jsme se zvonění ignorovat. Zvonění se opakovalo. Blížila se půlnoc a on zvonil a zvonil. Nervy mi nevydržely, otevřela jsem. Příchozí strčil nohu mezi dveře a pronikl do bytu. Statný padesátník měl v ruce tašku s pivem a perníky, místní specialitou. Začal cosi hlaholit a choval se jako doma. V ůbec jsme mu nerozuměli. Jeho řeč nezněla jako němčina, ani jako naše mezinárodní řeč esperanto. Ač jsme se snažili sebe víc, pochopili jsme jen, že se ten člověk velice podivuje, že ho náš přítel Bernhart o nás neinformoval, a že on sám pochází z Polska. Jako hypnotizováni jsme pili s ním teplé pivo a jedli přeslazené perníky. Nenápadně jsme se po sobě dívali a nevěděli, co máme dělat. Byla jsem tak unavená po cestě, po čekání a po úklidu, že jsem jen s námahou držela oči otevřené. Ještě se mi nestalo, abych se s někým nedorozuměla... A příchozí mlel a mlel. Po dvou hodinách se konečně zvedl a rozloučil se. Podal nám ruku a já jsem pochopila, že říká, že zase přijde. Náš přítel esperantista Bernhart se vrátil až ráno. Vypravovali jsme mu, co se přihodilo, a on se divil. Pak vzal album s fotografiemi a my jsme hledali návštěvníka na fotografiích. Asi v polovině jsme ho našli. Náš přítel se rozesmál: »Tio estas Ervín. Ni telefonos al li.« (To je Ervín. Zatelefonujeme mu.) Prožili jsme překrásný týden. Seznámili jsme se s mnoha zajímavými lidmi, pěkně jsme si poseděli, popovídali a povýletovali. Zapsali jsme se do Berhartovy kroniky »Pasporta servo« mezi Araby, Lotyše, Poláky, Italy, Švédy... U některých zápisů byla zmínka o Ervínovi... že se s ním nedomluvili, ale že je fajn člověk. Fartu bone Ervín!