Začalo to jednoho večera koncem září 1947, když v pražském bytě cestovatele Elstnera zazvonil telefon. Volali z Leteckých závodů a šli rovnou k věci:"Potřebujeme důkaz, že náš Aero Minor nemá konkurenci! Dálkovou jízdu, dlouhou a rychlou, něco opravdu velikého. Jako jste jezdili před válkou - Afrika, Amerika..."
Po letech okupace tu najednou zase byla možnost vyrazit svobodně do světa, k tomu s novým českým vozem! Chvilka váhání, ale pak už se jen uvažovalo, jak a kam. Co takhle z Prahy na rovník a zpátky, napadlo cestovatele. Měla to být ukázková rodinná jízda malým, čtyřmístným autem v extrémně náročných podmínkách. Pro Elstnerovy - otce Franka, manželku Annu a syna Reného - nastal měsíc bezesných nocí. Nejdřív mapa: kudy na to? Nejspíš Marseille, lodí do Alžíru a odtud napříč Saharou po střední trase. To znamená z Colomb-Bécharu přes Reggan s Bidon 5 do Gao; z toho je 2200 kilometrů poušť bez vody, písek, kamení. Z Gao podél toku Nigeru na Niamey a u Gayu přes řeku do Dahomeje. T am začne pásmo nízkých houštin a někde pod Parakou se vjede do rovníkových pralesů, horkých a dusných, do nezdravého ráje nad Guinejským zálivem. V přístavu Cotonou bude obrátka. A zpátky zkusíme tu trasu zajet v rekordním čase, rozhodli se. Dost fantastická představa, když uvážíme, co byl Aero Minor. Lehký, jednoduchý vozík s dvoutaktním dvouválcem o obsahu pouhých 615 ccm, pohánějícím přední kola. Všechno Made in ČSR včetně pneumatik Baťa Superb. Auto samozřejmě sériové, jen s minimem úprav nezbytných pro africké podmínky. Ochranný plech pod motorem, dvojitý čistič vzduchu, zvětšený chladič a silnější baterie, chrániče na pérech a kloubech řízení, to bylo tak všechno. Až před jízdou pouští doplní svou výstroj povinnými zásobami vody, pohonných hmot a vyprošťovacím nářadím, bude vůz zatížen na dvojnásobek své vlastní váhy. Může to vůbec vydržet? Dne 28. října slavnostně odstartovali z Prahy. "Na shledanou před Autoklubem na Silvestra v poledne!" loučil se Frank Elstner s početnými příznivci. Od etapy k etapě pak veřejnost s napětím sledovala jeho postup: dojede, nedojede? Zpozorněly i zahraniční agentury. Telegrafické zprávy docházející do Prahy nemohly ovšem ani zdaleka postihnout všechny komplikace a krize, jež musela překonávat trojice statečných, odkázaná sama na sebe a občasnou pomoc dobrých lidí. Frank mi jednou vyprávěl, že nejhorší ze všeho bylo, když jejich Andulka na Sahaře onemocněla jakousi tropickou chorobou: horečka, zimnice, mdloby, blouznění, mezi tím jasnější chvilky. Co teď? Rychle do nejbližšího města a přerušit jízdu, nebo pokračovat ve dvou? T o už by nebylo ono. Nemocná však rozhodla sama: "Chlapci, přece vám to nezkazím. Nacpěte mě chininem, naložte a jedeme dál." A tak jeli. Oddechového času bylo málo, ale zdraví se pomalu vracelo. Na zpáteční cestě celou tu nekonečnou trasu Cotonou - Alžír zdolali za rekordních 11 dní, 6 hodin a 15 minut při denním průměru 426 kilometrů! Který z dnešních vozů této kategorie by to bez servisní podpory za srovnatelných podmínek dokázal? Dne 31. prosince 1947 přesně ve 12 hodin zabrzdil žlutohnědý minorek před budovou Autoklubu v Praze vítán nadšeným zástupem. Český cestovatel mohl (jako kdysi po neuvěřitelné cestě kolem světa V erneův hrdina Phileas Fogg) prohlásit: "Pánové, jsem zde!" I dnes, dávno poté, co dojel na konec své cesty životem, je František Alexander Elstner, řečený Frank, zde - ve svých knihách. Skvělý vypravěč, napůl motorista, napůl tramp a zálesák, původem kantor, vzdělaný a moudrý člověk. Poslední knihu Dobrodružnou stezkou napsal a nakreslil pro ty, ""kteří chtějí naplnit své mladé a odvážné sny". Zdá se, že jemu se to povedlo.
- sobota 26. srpna 2000
