Slyšeli jste to jméno někdy?
Žádné trosky nejsou vidět. Ale také skoro žádní turisté. Jen jakási indická rodina sedí ve stínu, čeká, až vedro opadne a přitom líně převaluje slova i sousta z oběda, který leží v miskách na dece.
Jinak nikde nikdo. Všude je pusto, neboť jméno města Sabrathy znají leda tak soutěžící ve hře Riskuj. Pokud nemáte v rodině historika nebo příbuzného, který pracoval v Libyi, zřejmě jste je zatím také nikdy neslyšeli. Takže už alespoň víte, kde Sabratha je - v Libyi. Féničané, Římané, ale také Vandalové to věděli úplně přesně. Ti první ji založili, ti druzí vystavěli, ti třetí zase zbořili. Prsty v jejím pádu mělo i zemětřesení a tak trochu i Arabové, kteří město prostě po obsazení opustili a soustředili se do Tripolisu. Než Vandalové přitáhli, patřila Sabratha k příjemným městům Římské říše. Teplé a pohodlné letovisko hned na břehu moře, napsalo by se dnes. A daleko od barbarů, dodali by tehdy. Dnes jsou z ní velmi působivé trosky, malebné a prý jedny z nejhezčích z toho, co zbylo z antického světa. Možná za to mohou barvy. Kdo přichází, nevidí téměř nic. Udělá ještě několik kroků a najednou z písku začne růst budova divadla s několikapatrovým sloupovím. Bílá září na pozadí žluté. Pak člověk, to už se v tom vedru začíná potit, udělá ještě několik kroků a v proláklině uvidí celé město, les sloupů a polozbořených zdí, na pozadí moře. Bílá plane na žluté a za ní se modře dmou vlny. Barvy jsou skvělé, ale divadlo, snad jedno z nejzachovalejších z antiky, je možná ještě lepší. Tři patra korintských sloupů, celkem 108 opor, tvoří zcela neobvyklou bránu do zákulisí, jakousi kamennou oponu za jevištěm. Měla to být replika paláce, jaký si nechal v Římě postavit Septimus Severus. "Lidé, kteří byli v Petře v Jordánsku, říkají, že tohle divadlo taky nápadně připomíná tamní skalní dómy," podotýká mladičký průvodce turistů. Proti sloupům leží hlediště, půlkruh kamenných stupňů, kam šplhat v odpoledním horku je skoro výkon. Pohled shora by byl skvělý, nebýt však zvukařů, kteří scénu právě ozvučují aparaturou pro nadcházející festival. Antika a technika novověku, jakkoli zastaralá vlivem politického embarga proti Libyi, spolu příliš nemluví. Moře šumí jako kdysi, když tady chodili lidé v tógách. Nakupovali, hádali se, milovali. Teď tady sedí na troskách pouze jediný člověk v šortkách a brýlích, mladík - na první pohled Evropan - a s kapesním průvodcem v ruce kouká do dáli. Po městě Sabratha však přece jen něco zůstalo. Ruiny chrámů, brány, forum. A také třeba několikery lázně. Jedny se skvělými mozaikami místo dlažby. Jiné se skvělými latrínami ve tvaru šestiúhelníku, kde prostor pro nohy byl vydlážděn a prostor pro výše umístěné partie těla osazen mramorem. Průvodce poznamenává: "Je to nejoblíbenější místo k focení. Každý chce mít fotku, jak tady sedí." Všude kolem je ticho. Po městě němě trčí k nebi ukazováky kamenných sloupů, památky na budovy, které strhl čas i lidé. Mezi nimi šustí horký vítr a jinak nic.
Žádné trosky nejsou vidět. Ale také skoro žádní turisté. Jen jakási indická rodina sedí ve stínu, čeká, až vedro opadne a přitom líně převaluje slova i sousta z oběda, který leží v miskách na dece.
Jinak nikde nikdo. Všude je pusto, neboť jméno města Sabrathy znají leda tak soutěžící ve hře Riskuj. Pokud nemáte v rodině historika nebo příbuzného, který pracoval v Libyi, zřejmě jste je zatím také nikdy neslyšeli. Takže už alespoň víte, kde Sabratha je - v Libyi. Féničané, Římané, ale také Vandalové to věděli úplně přesně. Ti první ji založili, ti druzí vystavěli, ti třetí zase zbořili. Prsty v jejím pádu mělo i zemětřesení a tak trochu i Arabové, kteří město prostě po obsazení opustili a soustředili se do Tripolisu. Než Vandalové přitáhli, patřila Sabratha k příjemným městům Římské říše. Teplé a pohodlné letovisko hned na břehu moře, napsalo by se dnes. A daleko od barbarů, dodali by tehdy. Dnes jsou z ní velmi působivé trosky, malebné a prý jedny z nejhezčích z toho, co zbylo z antického světa. Možná za to mohou barvy. Kdo přichází, nevidí téměř nic. Udělá ještě několik kroků a najednou z písku začne růst budova divadla s několikapatrovým sloupovím. Bílá září na pozadí žluté. Pak člověk, to už se v tom vedru začíná potit, udělá ještě několik kroků a v proláklině uvidí celé město, les sloupů a polozbořených zdí, na pozadí moře. Bílá plane na žluté a za ní se modře dmou vlny. Barvy jsou skvělé, ale divadlo, snad jedno z nejzachovalejších z antiky, je možná ještě lepší. Tři patra korintských sloupů, celkem 108 opor, tvoří zcela neobvyklou bránu do zákulisí, jakousi kamennou oponu za jevištěm. Měla to být replika paláce, jaký si nechal v Římě postavit Septimus Severus. "Lidé, kteří byli v Petře v Jordánsku, říkají, že tohle divadlo taky nápadně připomíná tamní skalní dómy," podotýká mladičký průvodce turistů. Proti sloupům leží hlediště, půlkruh kamenných stupňů, kam šplhat v odpoledním horku je skoro výkon. Pohled shora by byl skvělý, nebýt však zvukařů, kteří scénu právě ozvučují aparaturou pro nadcházející festival. Antika a technika novověku, jakkoli zastaralá vlivem politického embarga proti Libyi, spolu příliš nemluví. Moře šumí jako kdysi, když tady chodili lidé v tógách. Nakupovali, hádali se, milovali. Teď tady sedí na troskách pouze jediný člověk v šortkách a brýlích, mladík - na první pohled Evropan - a s kapesním průvodcem v ruce kouká do dáli. Po městě Sabratha však přece jen něco zůstalo. Ruiny chrámů, brány, forum. A také třeba několikery lázně. Jedny se skvělými mozaikami místo dlažby. Jiné se skvělými latrínami ve tvaru šestiúhelníku, kde prostor pro nohy byl vydlážděn a prostor pro výše umístěné partie těla osazen mramorem. Průvodce poznamenává: "Je to nejoblíbenější místo k focení. Každý chce mít fotku, jak tady sedí." Všude kolem je ticho. Po městě němě trčí k nebi ukazováky kamenných sloupů, památky na budovy, které strhl čas i lidé. Mezi nimi šustí horký vítr a jinak nic.
