Jiří mi odmítl ukázat Louvre a prohlásil, že Paříž je nutno poznat přes kavárny, restaurace, hospody, krčmy a putyky. Díky tomu se dají moje poznatky o Paříži na základě nepříliš čitelných poznámek v bloku shrnout zhruba takto:
"Francois Mitterrand byl formát, neboť jedl kvíčaly, ač to je zákonem zakázáno. Chirac je snob, neboť pije pivo. De Gaulle říkal, že není snadné vládnout zemi, která má tolik sýrů, jako je dní v roce. Jen pitomec krájí bagetu. Skokan zelený dovážený z České republiky je velmi chutný, a žáby tak boří hranice mezi národy. Chudáčci Angličané neumějí jíst. Eiffelovu věž není v noci vidět, ústřice ano."
Je zřejmé, že o roli restauračních zařízení na cestách by bylo možné napsat dlouhý sociologický spis, neboť hospody jsou státy v malém.
V Severním Irsku bylo ještě před pár lety možné zažít scény z amerických kovbojek ŕ la „tady-nejsi-vítán-cizinče“, belfastské hospody tam připomínaly opevněné pevnosti, neboť vetřelci do nich často nosili bomby, a někdy to byly bomby s českým semtexem.
Na Tchaj-wanu jsem se v hospodě nedávno dozvěděl, že když už se zdráhám jíst vývar z hada, ať si alespoň nedávám tu rýži, neboť pokud se chce někdo vytáhnout, dá si k masu další maso, ne to bílé zrní.
V Moskvě snadno zachytíte záblesk té krásné dekadence mírných zbohatlíků, kteří po pár pivech a několika velkých steacích říkají: "Co si zaskočit na ždibec suši?"
V Rusku jsem též překonal rekord v délce pobytu v jedné jediné hospodě, to když jsem vlakem putoval transsibiřskou magistrálou a několik dní se pokoušel v jídelním voze přesvědčit kuchaře Valerije Bumažkina, že dělat šašlik z kusů špeku není rozumné.
Mimochodem, ruští občané v podroušeném stavu to v této plechové hospodě na kolečkách nemají lehké. Přeberou-li, přísní průvodčí na ně povolají policisty, avšak ti je mohou sebrat za účelem vysazení až v nejbližší vzdálené stanici, ale do té doby z nich kořalka vyprchá a policisté poté zuří, neboť musí jednat se střízlivým opilcem.
Kořalny snů leží na Kubě, protože právě v nich je hospoda hospodou, tedy místem, kde se scházejí lidé z důvodu obecného veselí. V rachocení muziky se vznášejí pekelní tanečníci a vůně rumu, ledové tříště, máty a nažehlených košil důstojných barmanů.
Francouzský gurmán je po chvíli obklopen horou prázdných ústřic, obdobný pohled na beztvaré hradby na stole se naskytne i v americkém táboře v Iráku či Afghánistánu, protože vojáci musí vyhrabávat jídlo z několika obalů, které sice krmi dokážou ohřát, ale jinak jsou předmětem upřímné nenávisti.
Jsem si jist, že svět ví jen málo o dějinné roli marné snahy vystříknout tabasko z mikroskopické armádní lahvičky a zoufalých výkřiků na způsob: "Jak mám bojovat proti Al-Kajdě, když mám už potřicátédeváté čínské hovězí v okurkové omáčce s přiloženou tyčinkou Mars?!" Jak říkám, to v hospodách se rozhoduje o budoucnosti světa.
