Ruští Indiáni na konci země

Sedí na kožešině z medvěda, uctívaného jako pána tajgy, a hledí oknem domku holých zdí ven, na plátěnou jurtu na zahrádce. Prší, ona sedí většinou nehnutě a mlčí. Ale když začne vyprávět o potocích v tajze a sopkách v tundře,rozzáří se a mimoděk se lehce začne pohupovat v pohybech dunivých tanců, které se dědí z pokolení na pokolení. Vypráví o tabonu, obrovském stádu sobů, se kterým žila většinu života. O vůni jehličí a promáčených kožešin. O lese. Lena je z národa kočovníků, je Evenka .

Kamčatka, poloostrov sopek, je zemí zaslíbenou pro ty, kteří hledají panenskou přírodu a příběhy lidí, kteří se stále považují za její nedílnou součást. Po mnoho staletí určovali domorodí kočovníci, lovci a rybáři dějiny vzdálených oblastí Sibiře a Dálného východu, byla to jen jejich země. Jsou to »ruští Indiáni«. S původními obyvateli Ameriky jsou spřízněni krví i tradicemi. A dějiny dobývání Sibiře dobrodruhy v carských službách jsou napínavou četbou, i když ji skoro nikdo nezná. Děti tady sní o trochu jiných věcech než ve městě.

"Syn mi slibuje: Maminko, až budu velký, budu mít velké stádo sobů!" říká Lena pyšně a hledí na zelený pás lesů na vulkanických kopcích. Tam kdesi na úpatí sopky, několik dní jízdy na koni, na letních pastvištích stráží tisícihlavá stáda sobů její příbuzní. Prší a oni tedy nejspíš usrkávají čaj v jurtě. Lena jim závidí. "Patříme tam, ven," říká. Pro kočovníky tělem i duší jako třeba Lena - je stále obtížnější uživit se tradičním způsobem života.

Žije v domku ve vesnici Esso asi 600 kilometrů od Petropavlovska, správního centra Kamčatky. Esso a Anavgaj, dvě evenské obce ztracené za devatero sopkami, dnes vypadají jako tisíce sibiřských vesnic v mnoha časových pásmech obrovského Ruska. Kdysi to byly osady domorodců, sovětská kolonizace nakonec z Evenů a Korjaků udělala menšinu. Dřevěné domky, z nichž ani jeden není stejný,se táhnou bez ladu a skladu podél klikatých prašných cest, mezi dvěma zelenými hřbety,které kdysi byly horoucí lávou. Mezi záhony rajčat, brambor a pestrobarevných květin postávají staříci, kteří pocestným vyprávějí všude na Sibiři to samé. Zejména, že okurkám se letos daří, že ti v Moskvě jsou pitomci, že lososů je letos nějak málo, ale zato medvědů hodně.

Esso znamená evensky "les". Předci Evenů sem dokočovali z jiných oblastí Sibiře teprve před půldruhým stoletím. Přišli s obrovskými stády sobů, občas se poprali s Korjaky či Itelmeny, občas se pohádali s ruskými osadníky. Jinak žili v duchu své nátury: nikoho si příliš nevšímat, žít v ústraní poklidným životem lovců a pastevců. "Museli hledat nová území a mnoho jejich klanů si probojovalo cestu zemí Korjaků až do neobydlených částí Kamčatky," napsal o nich v roce 1852 jeden z průzkumníků poloostrova K. Ditmar. (To bylo ještě v dobách, kdy se na Kamčatku z Petrohradu cestovalo rok, rok a půl.)

"Našli obrovská pastviště pro své soby, řeky s dostatkem ryb a lesy plné lovné zvěře." A nalezli také prameny horké vody, kterou v útrobách země ohřívá žár vulkánu a která jim v krutých zimách poskytovala drahocenné teplo. To platí i dnes - v Essu se chlubí, že jsou jediné místo v Rusku, kde nikdy nejsou problémy s dodávkami teplé vody, v čemž mají možná pravdu. Přímo na návsi je velký bazén, nad nímž se vždy vznáší opar vlažných par. U bazénu je bar, kde se v pátek a v sobotu scházejí náctileté dívky a mladíci, toužící jít s dobou. Dívky tedy cucají pivo Kamčatskoje, kamarádce přejí k narozeninám zpěvem písně "Happy birthday, dear Lenočka" a i v noci nosí černé brýle štramácky zaseknuté v načesaných vlasech, neboť tak to, jak známo, velí celosvětové módní trendy.

Mladíci si připíjejí vodkou a nepříliš originálně zápolí, kdo vypije víc, což většinou není spravedlivá soutěž, neboť Evenové alkohol snášejí velmi špatně, a opijí se tedy hned. (Jak si jistě pamatujete z filmů a knih o Divokém západě, organismu Indiánů ohnivá voda nesvědčí. O "ruských Indiánech" to platí taky.) Jenže v žilách jim koluje krev pastevců sobů a lovců kožešin, a když se ti lidé občas sejdou na břehu řeky,pod vysokou horou, k malé slavnosti, vše se rychle změní. Ty dávné doby se rychle vrátí a Rusko je pryč a dvacáté století také a náhodný svědek najednou chápe, že Moskva je mnohem dál než těch devět časových pásem a že léta komunismu a loupeživého kapitalism u nedokázala zcela změnit lidi z divočiny. Zpívají kvílivě teskné písně, velebí medvěda, pána tajgy, rytmus tanci dodávají rachocením bubínku a křikem, ze kterého jde mráz po zádech.

Kluci, kteří jindy pokuřují laciné cigarety, se najednou promění v malé lovce, a dívky, co jinak chtějí být modelkami v Moskvě, se v kožešinových pláštích zdobených korálky změní ve stoprocentní Evenky, kočovníky, zrozené k životě v přírodě. Babička, která na tradiční oděvy již příliš nedá, na břehu řeky čistí lososy, které před chvílí pytláci nachytali tyčemi s bodcem v proudu, kde Evropan nikdy žádnou rybu neuvidí. A jak je čistí, zpívá si a spíš než zpěv to je rytmické hrdelní kvílení, jenže není smutné. A pocestný, obdivovatel Vinnetoua, si uvědomí, že si ten pokřik Indiánů z laciných knížek vlastně vždy představoval jinak, špatně, fádně.

Lososy pak ženy u ohňů naházejí do velkých kotlů, z plátěných pytlíků přidají směs nejrůznějšího koření a za pár minut je hotová polévka zvaná ucha, jež je považována za všelék, čemuž je možné věřit. Ti starší vzpomínají na minulost, tedy na to dobré z ní, ať pravdivé, či mýtické, a tak je možné se například dozvědět, že mezi Eveny jsou velmi oblíbeni Američané, neboť až do dvacátých let, kdy sem přijížděli za obchodem, vždy platili mnohem lepší peníze za kožešiny, a vůbec že se chovali lépe než ti chlapíci od cara či později od bolševiků.

A někdo k tomu občas přidá historku o tom, že nějaký jeho předek přišel z Ameriky či do ní odešel, a že z toho tedy plyne, že dotyčný, žijící v dřevěné chaloupce na konci světa, má dost možná někde za vodou nějakého "hodně,hodně bohatého příbuzného, co se třeba jednou staví". Žijí v domcích, mnozí z nich se ovšem narodili v tajze, u ohně, v jurtě.

"Já už jsem si zvykla. Ale moje rodiče sem nedostanu, zbláznili by se tady," říká Nelja Černychová a na rukách houpe několikatýdenní miminko. Za pár let je začne učit tomu, co ji učili její rodiče. Lovit ryby, stopovat zvěř, orientovat se v lese. "Nesmí se ztratit v tajze," říká kategoricky její muž Boris. A kolem se táhne tajga, snad vážně nekonečná plocha zelených stromů, černých sopek a modrých řek. Tajga, kde ztratit se znamená zemřít. Vedou jí zarostlé stezky prošlapávané generacemi pastevců a lovců. Jen koně s divokostí i klidem Kamčatky v krvi na nich dokážou překonávat obrovské vzdálenosti. Jsou to jiní koně než v Evropě. Na pražské jízdárně by se jim smáli, neboť mívají sedla z křesel starých autobusů a rozhodně jim nevadí, když jezdec při držení otěží nevypíná předpisově malíčky vpřed. Zato dokážou bez zaváhání klusat kamenitými stezkami mezi sopečnými vrcholy, které požár tajgy proměnil před několika lety v měsíční krajinu, přeplavat dravou řeku, která by pěšáka strhla, a cvalem po horské louce zamotat pocestnému v sedle hlavu nehlubokými úvahami o svobodě,volnosti a harmonii. Evenové říkají, je to síla divočiny, co koňům dává touhu běžet a vede jejich kroky.

Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
V létě se dalo doletět z Prahy na Kamčatku a zpět přes Petrohrad za necelých 15 000 Kč, běžná cena se však pohybuje kolem dvojnásobku této částky. Do Ruska je třeba vízum, jehož zavedení udělalo z této země jednu z nejobtížněji přístupných zemí v Evropě a Asii - turista musí mít pozvání či zakoupit si zájezd. Po Kamčatce je možné pohybovat se autobusy, drsnější typy zvládají i autostop.

KDY TAM JET
Ideálními měsíci k návštěvě Kamčatky jsou srpen a září, komárů a jiného bodavého hmyzu je již pomálu a sníh leží jen v nejvyšších polohách.


Evanové jsou pověstní rybáři.