Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ruští Indiáni na konci země

  18:09aktualizováno  18:09
Sedí na kožešině z medvěda, uctívaného jako pána tajgy, a hledí oknem domku holých zdí ven, na plátěnou jurtu na zahrádce. Prší, ona sedí většinou nehnutě a mlčí. Ale když začne vyprávět o potocích v tajze a sopkách v tundře,rozzáří se a mimoděk se lehce začne pohupovat v pohybech dunivých tanců, které se dědí z pokolení na pokolení. Vypráví o tabonu, obrovském stádu sobů, se kterým žila většinu života. O vůni jehličí a promáčených kožešin. O lese. Lena je z národa kočovníků, je Evenka .

Kamčatka, poloostrov sopek, je zemí zaslíbenou pro ty, kteří hledají panenskou přírodu a příběhy lidí, kteří se stále považují za její nedílnou součást. Po mnoho staletí určovali domorodí kočovníci, lovci a rybáři dějiny vzdálených oblastí Sibiře a Dálného východu, byla to jen jejich země. Jsou to »ruští Indiáni«. S původními obyvateli Ameriky jsou spřízněni krví i tradicemi. A dějiny dobývání Sibiře dobrodruhy v carských službách jsou napínavou četbou, i když ji skoro nikdo nezná. Děti tady sní o trochu jiných věcech než ve městě.

"Syn mi slibuje: Maminko, až budu velký, budu mít velké stádo sobů!" říká Lena pyšně a hledí na zelený pás lesů na vulkanických kopcích. Tam kdesi na úpatí sopky, několik dní jízdy na koni, na letních pastvištích stráží tisícihlavá stáda sobů její příbuzní. Prší a oni tedy nejspíš usrkávají čaj v jurtě. Lena jim závidí. "Patříme tam, ven," říká. Pro kočovníky tělem i duší jako třeba Lena - je stále obtížnější uživit se tradičním způsobem života.

Žije v domku ve vesnici Esso asi 600 kilometrů od Petropavlovska, správního centra Kamčatky. Esso a Anavgaj, dvě evenské obce ztracené za devatero sopkami, dnes vypadají jako tisíce sibiřských vesnic v mnoha časových pásmech obrovského Ruska. Kdysi to byly osady domorodců, sovětská kolonizace nakonec z Evenů a Korjaků udělala menšinu. Dřevěné domky, z nichž ani jeden není stejný,se táhnou bez ladu a skladu podél klikatých prašných cest, mezi dvěma zelenými hřbety,které kdysi byly horoucí lávou. Mezi záhony rajčat, brambor a pestrobarevných květin postávají staříci, kteří pocestným vyprávějí všude na Sibiři to samé. Zejména, že okurkám se letos daří, že ti v Moskvě jsou pitomci, že lososů je letos nějak málo, ale zato medvědů hodně.

Esso znamená evensky "les". Předci Evenů sem dokočovali z jiných oblastí Sibiře teprve před půldruhým stoletím. Přišli s obrovskými stády sobů, občas se poprali s Korjaky či Itelmeny, občas se pohádali s ruskými osadníky. Jinak žili v duchu své nátury: nikoho si příliš nevšímat, žít v ústraní poklidným životem lovců a pastevců. "Museli hledat nová území a mnoho jejich klanů si probojovalo cestu zemí Korjaků až do neobydlených částí Kamčatky," napsal o nich v roce 1852 jeden z průzkumníků poloostrova K. Ditmar. (To bylo ještě v dobách, kdy se na Kamčatku z Petrohradu cestovalo rok, rok a půl.)

"Našli obrovská pastviště pro své soby, řeky s dostatkem ryb a lesy plné lovné zvěře." A nalezli také prameny horké vody, kterou v útrobách země ohřívá žár vulkánu a která jim v krutých zimách poskytovala drahocenné teplo. To platí i dnes - v Essu se chlubí, že jsou jediné místo v Rusku, kde nikdy nejsou problémy s dodávkami teplé vody, v čemž mají možná pravdu. Přímo na návsi je velký bazén, nad nímž se vždy vznáší opar vlažných par. U bazénu je bar, kde se v pátek a v sobotu scházejí náctileté dívky a mladíci, toužící jít s dobou. Dívky tedy cucají pivo Kamčatskoje, kamarádce přejí k narozeninám zpěvem písně "Happy birthday, dear Lenočka" a i v noci nosí černé brýle štramácky zaseknuté v načesaných vlasech, neboť tak to, jak známo, velí celosvětové módní trendy.

Mladíci si připíjejí vodkou a nepříliš originálně zápolí, kdo vypije víc, což většinou není spravedlivá soutěž, neboť Evenové alkohol snášejí velmi špatně, a opijí se tedy hned. (Jak si jistě pamatujete z filmů a knih o Divokém západě, organismu Indiánů ohnivá voda nesvědčí. O "ruských Indiánech" to platí taky.) Jenže v žilách jim koluje krev pastevců sobů a lovců kožešin, a když se ti lidé občas sejdou na břehu řeky,pod vysokou horou, k malé slavnosti, vše se rychle změní. Ty dávné doby se rychle vrátí a Rusko je pryč a dvacáté století také a náhodný svědek najednou chápe, že Moskva je mnohem dál než těch devět časových pásem a že léta komunismu a loupeživého kapitalism u nedokázala zcela změnit lidi z divočiny. Zpívají kvílivě teskné písně, velebí medvěda, pána tajgy, rytmus tanci dodávají rachocením bubínku a křikem, ze kterého jde mráz po zádech.

Kluci, kteří jindy pokuřují laciné cigarety, se najednou promění v malé lovce, a dívky, co jinak chtějí být modelkami v Moskvě, se v kožešinových pláštích zdobených korálky změní ve stoprocentní Evenky, kočovníky, zrozené k životě v přírodě. Babička, která na tradiční oděvy již příliš nedá, na břehu řeky čistí lososy, které před chvílí pytláci nachytali tyčemi s bodcem v proudu, kde Evropan nikdy žádnou rybu neuvidí. A jak je čistí, zpívá si a spíš než zpěv to je rytmické hrdelní kvílení, jenže není smutné. A pocestný, obdivovatel Vinnetoua, si uvědomí, že si ten pokřik Indiánů z laciných knížek vlastně vždy představoval jinak, špatně, fádně.

Lososy pak ženy u ohňů naházejí do velkých kotlů, z plátěných pytlíků přidají směs nejrůznějšího koření a za pár minut je hotová polévka zvaná ucha, jež je považována za všelék, čemuž je možné věřit. Ti starší vzpomínají na minulost, tedy na to dobré z ní, ať pravdivé, či mýtické, a tak je možné se například dozvědět, že mezi Eveny jsou velmi oblíbeni Američané, neboť až do dvacátých let, kdy sem přijížděli za obchodem, vždy platili mnohem lepší peníze za kožešiny, a vůbec že se chovali lépe než ti chlapíci od cara či později od bolševiků.

A někdo k tomu občas přidá historku o tom, že nějaký jeho předek přišel z Ameriky či do ní odešel, a že z toho tedy plyne, že dotyčný, žijící v dřevěné chaloupce na konci světa, má dost možná někde za vodou nějakého "hodně,hodně bohatého příbuzného, co se třeba jednou staví". Žijí v domcích, mnozí z nich se ovšem narodili v tajze, u ohně, v jurtě.

"Já už jsem si zvykla. Ale moje rodiče sem nedostanu, zbláznili by se tady," říká Nelja Černychová a na rukách houpe několikatýdenní miminko. Za pár let je začne učit tomu, co ji učili její rodiče. Lovit ryby, stopovat zvěř, orientovat se v lese. "Nesmí se ztratit v tajze," říká kategoricky její muž Boris. A kolem se táhne tajga, snad vážně nekonečná plocha zelených stromů, černých sopek a modrých řek. Tajga, kde ztratit se znamená zemřít. Vedou jí zarostlé stezky prošlapávané generacemi pastevců a lovců. Jen koně s divokostí i klidem Kamčatky v krvi na nich dokážou překonávat obrovské vzdálenosti. Jsou to jiní koně než v Evropě. Na pražské jízdárně by se jim smáli, neboť mívají sedla z křesel starých autobusů a rozhodně jim nevadí, když jezdec při držení otěží nevypíná předpisově malíčky vpřed. Zato dokážou bez zaváhání klusat kamenitými stezkami mezi sopečnými vrcholy, které požár tajgy proměnil před několika lety v měsíční krajinu, přeplavat dravou řeku, která by pěšáka strhla, a cvalem po horské louce zamotat pocestnému v sedle hlavu nehlubokými úvahami o svobodě,volnosti a harmonii. Evenové říkají, je to síla divočiny, co koňům dává touhu běžet a vede jejich kroky.

Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
V létě se dalo doletět z Prahy na Kamčatku a zpět přes Petrohrad za necelých 15 000 Kč, běžná cena se však pohybuje kolem dvojnásobku této částky. Do Ruska je třeba vízum, jehož zavedení udělalo z této země jednu z nejobtížněji přístupných zemí v Evropě a Asii - turista musí mít pozvání či zakoupit si zájezd. Po Kamčatce je možné pohybovat se autobusy, drsnější typy zvládají i autostop.

KDY TAM JET
Ideálními měsíci k návštěvě Kamčatky jsou srpen a září, komárů a jiného bodavého hmyzu je již pomálu a sníh leží jen v nejvyšších polohách.


Evanové jsou pověstní rybáři.

Autor:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Další z rubriky

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Značka na golfovém hřišti v Austrálii upozorňující na přítomnost žraloků.
Už žádné další útoky žraloků. Australské pláže budou hlídat drony

Austrálie vyšle na pláže bezpilotní letouny s kamerami, aby hlídaly výskyt žraloků u pobřeží a okamžitě vysílaly poplach pobřežní hlídce a na chytré hodinky...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.