Ruská baňa: Budiž ti pára lehká

  • 14
Víte, jak se cítí knedlík vařený v páře? Nevíte? Tak vyzkoušejte pravou ruskou parní lázeň, takzvanou baňu, a hned pochopíte, zač je toho loket. Baňa patří k Rusku stejně neodmyslitelně jako vodka, pirožky či matrjošky, a tak jsem nemohl odolat, když mě známí v jedné zapomenuté ruské vesnici pozvali, abych si jejich tradiční způsob očisty otestoval na vlastní kůži.

Hostitelka mě zavedla na zahradu, kde se u plotu mezi šlahouny malin a trsy brambor choulil sroubený domek s úzkými okénky půl metru nad zemí.

Uvnitř už její syn Kolja, který se stal mým mistrem lazebníkem, staral o správnou provozní teplotu.

V předsíňce jsem odložil všechny svršky a nahý vešel do malé místnůstky, která byla zahalena v teplém oparu.

Šestnáctiletý Kolja mi poručil vylézt na dřevěnou lavici, jejíž lišty mě hřály do holé zadnice. Než jsem se stihl pořádně rozkoukat, začal ze mě téct pot odplavující z těla všechny možné nečistoty.

Kolja přičinlivě hrnkem studené vody polil rozpálené kameny v malé pícce a po bani se rozlila čerstvá dávka páry. Vymačkávala ze mě pot, jako když odšťavňujete pomeranč. Potil jsem se nejenom na povrchu, ale snad i uvnitř. Hlava se stávala čím dál těžší... Vedro se zdálo nesnesitelné, ale to jsem ještě nevěděl, že bude hůř.

Kolja totiž bez varování chrstl na kameny další várku vody. Jeho výkřik "přikrč se" přišel pozdě. Pára se na mě vyvalila jak z Papinova hrnce a narazila do mě silou rozjetého buldozeru. V bani už se ani nedalo dýchat. Plíce pálily, oči div nevylezly z důlků, z uší se kouřilo, mozek "přibral" snad metrák, krev v žilách se vařila a z dokořán otevřených pórů vytékala potová povodeň.

Navíc na baně zvyklý Kolja stupňoval mé utrpení, když mi provokativně líčil, jak si tu den předtím lebedil s vychlazeným pivem (alkohol je samozřejmě proti všem regulím baně, ale i v Rusku jsou pravidla od toho, aby se porušovala). Já ovšem k pití neměl vůbec nic, takže se mi před očima začal vyzývavě houpat orosený půllitr.

Když se pára trochu rozptýlila, popadl Kolja svazek březových větviček s listy a vysvětlil, že mě jím bude šlehat, aby se mi dobře prokrvovala kůže. Rezignovaně jsem souhlasil, abych měl mučení co nejdříve za sebou, a natáhl jsem se podle Koljových pokynů na lavici břichem dolů. Zatnul jsem zuby a očekával nejhorší. Tortura se však překvapivě nekonala. Právě naopak. V chladné vodě namočené březové větvičky, kterými mi Kolja po těle jemně přejížděl, působily na uvařenou kůži jako balzám.

Pak přišla závěrečná fáze. Nabíral jsem z kádě do hrnku studenou vodu a poléval jsem se jí, aby rozpálené tělo ochladlo. Teprve po důkladném snížení tělesné teploty jsem konečně mohl roztopenou mučírnu opustit. Ač se mi pobyt v bani zdál nekonečný, strávil jsem tam pouhých 25 minut.

Utření do ručníku a oblékání mi trvalo zoufale dlouho. Celý organismus byl malátný, každý sval smrtelně unavený. Jako bych měl spavou nemoc. Navíc jsem se i přes předchozí důkladné ochlazení ještě další hodinu bez ustání potil (řečeno venkovským příměrem) jako dveře od chlíva. No prostě hrůza!

Totálně zničený jsem se doploužil do domu své hostitelky, která mě přivítala halasným "s ľochkim parom". Tuto větu, kterou slovníky poněkud kostrbatě překládají jako „příjemný odpočinek po lázni“, se Rusové zdraví vždy po skončení očisty v bani. Mně se však po vražedné proceduře zdá, že nejlepší překlad tohoto přání je sice poněkud morbidní, ale mým zkušenostem naprosto odpovídající: "Budiž ti pára lehká!"

Baňu, pravou ruskou parní lázeň, najdete snad i v té nejzapadlejší vesnici

,