Muž, který si vysloužil řadu mezinárodních ocenění, nesází na senzaci, ale skrze objektiv tiše vnímá zvířecí i lidské tvory kolem sebe. Ať už leží oblečený v domorodém kožešinovém obleku a číhá na sibiřského tygra, nebo v džungli vyhlíží kajmana.
Kolik máte za sebou cest do divočiny?
Já to nepočítám. Nejsem typ člověka, který si píchá vlaječky do mapy. Navíc nejsem úplně systematický v záznamech. I texty vznikají různě. Některé ve stanu v buši, jiné v letištním baru. A spousta až po návratu. Dřív jsem si psával deník, dnes to nestíhám. Buď si večer editujete fotky, nebo píšete záznamy. Obojí nezvládám. Chci na cestě žít, ne jen koukat do notebooku.
Kolik fotek vyfotíte a kolik jich pak projde dál?
S fotkami je to jako s počtem expedic. Číslo neznám. Pokud udělám během expedice aspoň jednu fotku denně, za kterou se nemusím stydět, považuji to za obrovský úspěch.
Jezdíte do všech koutů zeměkoule. Co je společným jmenovatelem, který ta místa spojuje?
Krajina bez lidí. Místa, kde obzor nekazí pozůstatky lidské činnosti. Je jedno, jestli je to na Aljašce, na Sibiři nebo v Jižní Americe. Miluji Botswanu, zvlášť deltu Okavanga. Přitahuje mě pravost prožitku na takových místech.
Co je takovým pravým prožitkem?
Třeba když vás v noci vzbudí zvuky ze sloního žaludku, který stojí půl metru od vašeho stanu. To se těžko k něčemu přirovnává. Fotografie jsou stále víc spíš cestou než jejím cílem.
Focení vás živí. Jak moc si můžete vybírat?
Komerční zájezdy pro klienty se vybírají podle atraktivity místa a druhů zvířat, což zajistí jejich prodejnost. Ty srdcové si plánuji pouze podle druhů, které chci vidět. A v poslední době z nich většinou nepřivážím fotky, protože si vybírám stále obtížněji fotografovatelná zvířata – zvlášť vzácné druhy velkých šelem.
Jakou vlastnost musí člověk s takovým povoláním mít především? Odvahu? Sebedůvěru? Pokoru?
Jednoznačně pokoru.
Co cítíte ke zvířatům, která fotoaparátem lovíte?
Obdiv, úctu, respekt. Někdy jim děkuji, někdy nadávám, v duchu s nimi mluvím. Někdy nejen v duchu. V oblasti Pantanal v Brazílii jsem fotil jaguáry, objevili jsme samce, který pátral po kořisti, po kajmanech. Na člunu jsme se s ním pokoušeli držet krok a zároveň udržovat dostatečnou vzdálenost, abychom nevyrušili jeho nebo potenciální oběd.
V silném toku rozvodněné řeky to nebylo zrovna jednoduché. Náhle jaguár zkameněl a pak se ztratil v hustém porostu, pak se ozval zvuk pádu do vody a praskání způsobené bojem. Nic jsem neviděl, stoupl jsem si ve vratké loďce a vidím, jak kočka táhne z vody kajmana. Byl to neuvěřitelný okamžik, s jakou lehkostí vytahovala kočka ještěra z vody. A zároveň jsem nadával: Proč sakra není lepší světlo a proč ho radši nevytáhl na písek než do křoví!
Jaké jsou návraty z takových výletů?
Od narození dcery se mi hůř odjíždí a lépe vrací. Já mám svou zemi rád, nehledám jinou. Možná by mi na zimu nevadil kemp v Botswaně. Nemusel bych si kupovat zimní bundu. Mám radši místa, kde vám k životu stačí kraťasy.
Přesto jste se vydal na Dálný východ za sibiřskými tygry.
Zimní tajga má svůj půvab. Problém fotografování na Dálném východě není v zimě, ale v tamním lovu. Lovené zvíře se fotí velice špatně. Je velice ostražité. Zvlášť tygr.
Jaké je nejnebezpečnější zvíře, které jste fotil?
Velké šelmy jsou velice inteligentní tvorové. Když neuděláte nějakou hloupou chybu, nezaútočí. Chování u buvola se odhaduje mnohem hůř než u lva. Reagují nepředvídatelně. Takových zvířat je víc. Většinou jsou to druhy, které za nebezpečné ve všeobecném povědomí považovány nejsou. Když jsem před dvěma roky ležel v Montaně pod trénovaným grizzlym, byla to přesně ta chvíle.
Pod grizzlym?
Fotografoval jsem trénovaného medvěda Adama, který podobně jako slavný Bart the Bear účinkoval třeba ve filmech. Jeho trenér mi říkal: Žádné prudké pohyby, chovej se hlavně přirozeně – jako bych doma denně venčil medvěda. A pak jsem se ocitl pod ním.
Co jste cítil?
Píšu to i v mé nejnovější knize. Nic zvláštního. Byl jsem prostě jen šťastný.
Jak blízko jste kdy byl ke smrti? Píšete o zkušeném kolegovi, kterého divoký medvěd roztrhal.
Nesnažím se přibližovat smrti ani zbytečně riskovat. Spousta situací vypadá nebezpečně, ale většinou jde jenom o zastrašování ze strany zvířete. Stačí ustoupit. Pokud jste v divočině opravdu blízko velkého maléru, většinou o tom ani nevíte. Někdy na to myslím, když usínám. To vám ale hlavou proletí spousta věcí.
Petr Slavík
|
