Island jste prošli s kamarádem Davidem Czempkou takzvaně nalehko. Jaké jste měli s tímto typem cestování zkušenosti a kam jste se s malou bagáží dříve vydali?
Než jsme vyrazili na přechod Islandu, procestovali jsme s Davidem velkou část Evropy. Především stopem, ale hodně i pěšky. Vždy jsme podnikali výlety na zhruba dva týdny a pokaždé, když jsme se z nich vraceli, jsme zjistili, že nosíme něco zbytečného. Tehdy jsme nevěděli vůbec nic o ultralight backpackingu (cestování nalehko – pozn. red.). Asi před dvěma roky jsme začali měnit způsob, jakým se na cesty připravujeme a přiznám se, že Island byl pro nás první opravdová zkouška.
Ostrov ohně a ledu je v posledních letech cestovatelský hit. Proč jste si vybrali zrovna Island?
Upřímně, nějak extra jsme nad tím nepřemýšleli. Naším hlavní motivem byly levné letenky, které jsme kupovali s ročním předstihem. Ani jsme tehdy neplánovali, že jej budeme chtít přejít pěšky. Rozhodli jsme se asi tři měsíce před odletem. Na Island jede každý proto, aby navštívil Golden Circle, nebo si půjčil auto s pohonem 4x4 a projel vnitrozemí. Ale pro mě osobně je takový styl cestování až moc komfortní a nevidím v tom žádné dobrodružství.
Jak jste vybírali trasu přechodu?
Věděli jsme, že chceme jít z jihu na sever, takže jsme si otevřeli mapy na internetu, naklikali body a přitom se vyhýbali velkým řekám. S sebou jsme pak ještě brali mapu v měřítku 1:250 000 (sháněli jsme ji na poslední chvíli v Rejkjavíku), která nám toho stejně moc neřekla. Takže pak to bylo jen na buzole a střelce na sever.
Čím vás zaujalo právě vnitrozemí?
Je to jedno z nejpustších míst na světě. Krom ovcí tam toho moc nenajdete. Vegetace nulová, jen sopečný prach, kameny a totální ticho. Který normální člověk by se tam nechtěl podívat a strávit tam 15 dní?
Rozhodli jste se pro přechod. Není to pěšky zbytečně pomalé?
Pokud vám jde o čas, tak určitě ano. My ho měli naštěstí dost. Za tři týdny se dá stihnout i daleko delší trasa. Navíc to dobrodružství a zážitky se s tím „komfortnějším“ cestováním nedají vůbec srovnávat. Ten pocit, když zjistíte, že na místa, kterými procházíte, s velkou pravděpodobností nevkročil ještě žádný člověk, je k nezaplacení.
Jak velkou vzdálenost jste ušli za den?
Zhruba 25 až 35 kilometrů.
Bylo něco, na co jste se na Island vyloženě těšili, ale nevyšlo to?
Osobně jsem čekal víc polárních září. Všeho všudy jsme viděli jen dvě, ale je to pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsme tam byli na konci srpna a první týden v září. Jinak musím říct, že Island splnil všechna má očekávání a ještě víc.
Potkalo vás na cestě něco, co vás překvapilo?
Pokaždé, když jsme si mysleli, že jsme naprosto ztracení, jsme záhadným způsobem objevili nějakou chatu. To nám umožnilo párkrát spát i pod střechou. Jednou jsme dokonce ve vnitrozemí natrefili na auto. Z něj vystoupili čtyři po zuby ozbrojení chlapi a šli proti nám. Nemusím říkat, jaké pocity jsme z toho měli. Naštěstí se ukázalo, že tam loví husy. Těch překvapení bylo samozřejmě víc. Třeba i to, jak rychle se mění počasí a jak jednoduše se můžete ztratit.
Hádali jste se?
Ne. Kompromisy a flegmatický přístup k věci u nás těžce převládají. Navíc se známe už od školky, takže každý víme, co od toho druhého čekat. Ponorku jsme zatím neměli na žádné z našich cest.
Když jediné, na co celý den myslíte, je jídlo…
Zažili jste nějaké krizové situace?
Jediná krize, kterou si pamatuji, nás potkala, když jsme se před pohořím Kerlingarfjoll několikrát ztratili v husté mlze a velmi silném větru. Neviděli jsme na 50 metrů dopředu a přiznám se, že v ten moment jsem dost znejistěl.
Šli jste nalehko a do míst, kde není moc civilizace. Jak jste si poradili s jídlem?
Batoh s výbavou vážil okolo 7,5 kg, což samo o sobě znamenalo, že jsme nebrali nic, co jsme nepovažovali za nutné. Nad to musíme počítat i s jídlem, kterého jsme na první 4 dny měli asi 4,5 kg. Po čtyřech dnech jsme měli zařízené zásobování v Landmanalaugeru, na konci jednoho z nejkrásnějších trailů na světě jménem Laugavegur. Na těch dalších 11 dní jsme pak měli na zádech asi 20 až 22 kg.
Když má vesnice všeho všudy ani ne 100 obyvatel, můžete si zakreslit každý dům rovnou na dopravní ceduli.
Největší “vesnice” kterou jsme za celou cestu potkali. Kerlingarfjöll. Asi 1 km od ni se nachází termální prameny.
A jak to bylo s orientací? Měli jste kromě buzoly a map i navigaci?
Měli jsme jen GPS na mobilu. I přes varování hned několika lidí jsme to moc neřešili. Zkrátka jsme si řekli, že když půjdeme na sever, nemáme se jak ztratit.
Takže jste si trasu nijak pečlivě neplánovali?
Plánovali jsme ji velmi spontánně a podle situace. Orientace ve vnitrozemí byla jednoduchá, hlavně zásluhou příznivého počasí.
Vypadá to jako naprostá pohoda. Co bylo z vašeho pohledu na pěším přechodu Islandu nejnáročnější?
Jednoznačně příprava. I když jsme na ni moc času neměli, tak jsme ji nechtěli podcenit. Poslední den před odjezdem jsme s kolegou seděli nad výbavou a vším, co nás čeká, asi 12 hodin v kuse a to pak zapříčinilo velmi kvalitní spánkový deficit.
A co bylo nejnáročnější fyzicky?
Asi trail Laugavegur, kde často chodíte jen nahoru a dolů. Jinak je to jen o tom, že jste celý den na nohou. Mentálně musíte být i připraveni na to, že na vás přijde syndrom vnitrozemí. Což znamená, že jste tak trochu na psychiatra.
Západy slunce byly nejdelší, co jsem kdy zažil. Slunce úplně zapadlo až okolo desáté hodiny večer.
Dala vám někdy příroda za vyučenou?
Jednou, zrovna den před mými narozeninami. Tehdy jsme si řekli, že ten večer kašleme na to, abychom hledali nějaké místo, kde nefouká. Stan jsme si postavili na planině hned pod ledovcem. Večer pak přišel silný vítr a kolega, kterého začala plachta stanu pleskat přes obličej, musel náš přístřešek držet vlastníma rukama. Já mezitím pohodlně spal, jelikož jsem měl špunty v uších a pásku přes oči. Za ten dárek k narozeninám v podobě klidného spánku mu děkuji ještě dnes.
Měli jste sbaleno do batohů o objemu 40 a 50 litrů. Nechybělo vám na cestě něco?
Jednou jsme si říkali, že by se nám hodily nepromokavé ponožky, které jsme vyhodili z batohů v posledním kole příprav, protože měly o 100 gramů víc, než jsme byli ochotni nést. Jinak nic. Dokonce si myslím, že příště bychom se dokázali sbalit ještě efektivněji.
A nesli jste něco, co jste vůbec nepotřebovali?
Nejméně jsme využili moskytiéru na hlavu (jen asi dvakrát), ale jinak vše, co jsme měli s sebou, jsme používali prakticky pořád. Hlavně filtr na vodu, protože ovce tam jsou všude a znečišťují každou vodu.
David Hotař
|
