Nová fotosoutěž: Vaše dovolená za totalityVážení a milí čtenáři, rozhodně nechceme oslavovat cestování za totality v časech nesvobody. Domníváme se však, že i takové cesty patří k naší minulosti a mnohé z nich byly navzdory nesvobodné době povedené. Pokud máte ve svých archivech a rodinných "pokladnicích" nějakou zajímavou fotku z dovolené v Bulharsku, Rumunsku, NDR, Maďarsku či Jugoslávii z doby před rokem 1989, prosím pošlete nám fotku do naší nové retrofotosoutěže na retrocesty@idnes.cz. Podmínky soutěže:
Ať žije retrodovolená! |
Praotec Čech nám zanechal docela pestrou krajinu, ale zapomněl k ní přidat slanou vodu. Do rozpadu monarchie jsme sice měli volnou cestu k Jadranu, s pasem to fungovalo do 2. světové války, ale po roce 1948 bylo hůř. O Atlantiku, Pacifiku či Indickém oceánu nemluvě. Kdo nedostal od vnitra výjezdní doložku a od banky devizový příslib, měl na výběr pramálo. Dovolenkové lokality drtivé většiny mořechtivého národa se tak musely omezit na následující destinace.
Rujana, 1973. Do Německé demokratické republiky se dalo jezdit bez devizového příslibu
Sladká Mamaia. Za totality se jezdilo k moři také do Rumunska.
Studené moře v NDR
Vzpomenete si ještě na zkratku "FKK"? Za Frei Körper Kultur se jezdilo do NDR (Německé demokratické republiky), kde za socialismu jako jedni z mála pěstovali nudistické pláže. Od Baltu vál ledový vítr, ve vodě se dalo vydržet pět minut, ale byli jsme frei. Nebo free?
Kam se jezdilo před rokem 1989
Zdroj: AČCKA  Fronta na zájezdy před CKM |
Cesta na východoněmecký ostrov, připoutaný k pevnině mostem, se autem dala zvládnout za necelý den. Pokud se ovšem posádka nezdržela na hranicích, kde bdělí celníci hledali pašované peníze. Příděl marek na hlavu totiž banka omezovala, a i když pro NDR nebyla suma tak skličující jako pro Jugoslávii nebo západní země, žádné velké vyskakování nedovolovala. Těžko člověk mohl dojet na místo, vybrat si pěkný hotel a užívat si. Buď se spokojil se službami cestovní kanceláře, nebo se stanem v kempu, ale i ten se objednával předem.
Pomáhala také družba mezi československými a východoněmeckými podniky. Zatímco německý kolega mířil na Orlík, Čech, vybavený vařičem, konzervami a basou piv si hověl na Rujaně. Měl blízko k vodě a hlavně k plážovému koši chránícímu před baltskými vichry.
Pokud zrovna náhodou nefičelo, hrál se badminton, který spolu s běháním a cyklistikou reprezentoval sportovní povyražení. Windsurfing? Nedoporučoval se. Co kdyby si to surfař zamířil do Švédska a přelstil i dělové čluny hlídkující na obzoru?
Ale buďme upřímní, Rujana stála zato. Všude německy čisto, v pekárnách koblihy a pod závějemi cukru pověstná štola, na pevnině ve Stralsundu mořské akvárium, na severu ostrova národní park Jasmund s parádou třicetimetrových křídových útesů spadajících do moře. Skoro by se řeklo: důstojná dovolená. Jen kdyby nebyl ten adrenalin při cestě zpátky.
NDR si držela pověst místa, kde se za ilegálně sehnané marky nakupovalo. Boty, fotoaparáty, záclony, dětské oblečení… Historkami o tom "jak jsem pašoval prachy tam a boty domů" leckdo živil kamarády víc než vyprávěním o zářivé bělobě jasmundských útesů.
Mělké "moře" v Maďarsku
Na adresu Balatonu, místními hrdě zvaného Maďarské moře, padaly oblíbené vtípky: vstoupíte do vody, jdete a jdete, pět metrů, deset, dvacet, a pořád to šplouchá sotva kolem kolen. Nevadí, mělká voda je vyhřátá, vánek věje, k pohupování na matračce to stačí. A když zapadne slunce, na břehu se rozsvítí pohostinné čardy čili czardy.
Maďarsko jsme považovali za jakýsi kompromis mezi Východem a Západem. Na živnostenské povolení tu podnikala spousta malých soukromých řemeslníků a obchodníků a na nabídce to bylo znát. I v těch balatonských čardách. Pikantní jídlo, víno, muzika, ve stáncích kolem melouny, papriky, rajčata, klobásy a pro nás velká exotika: langoše. To vše jen 500 kilometrů od Prahy!
Když jsme připočetli povolený mírný dovoz rakouského zboží, bylo dost důvodů, proč vyrážet do země, jejímuž jazyku nikdo nerozuměl. A nešlo jen o to, nakoupit džíny a sexy triko či se vykoupat v Balatonu a pak si dát do nosu v čardě. Do Maďarska se jezdilo i za kulturou. Daly se tu koupit vytoužené desky. V roce 1986 v Budapešti dokonce s Lennonovým Imagine vystoupila Yoko Ono. Ale především táhla kina s Felliniho Satiriconem, Formanovými Vlasy, filmovým Jesus Christ Superstar. V Československu nedostupnými perlami.
"Jeli jsme na Formanův Přelet přes kukaččí hnízdo," vzpomíná Daniela Sýkorová. "Ukázalo se, že je dabovaný do maďarštiny, ale to nevadilo, chápali jsme ho i tak, prožívali jsme podobné věci. V kině nás sedělo asi dvacet, a když se na plátně vraceli z ryb, všichni v hledišti jsme brečeli. Přelet jsem pak viděla mockrát a už nikdy mě nevzal tolik jako tenkrát."
Půvab Balatonu, jídla, vína i vysněné kultury měl samozřejmě malý problém: omezený počet forintů, které jsme směli v bance vyměnit. Taková roztomilá vlastnost socialistického hospodářství.
Devizový příslib od banky a výjezdní doložka - za totality jediná možnost, jak vycestovat na Západ. O devizový příslib a doložku bylo nutné žádat i k cestám do Jugoslávie.
Teplé moře na Balkáně
Dobrodružstvím bývaly za socialismu výpravy do Rumunska a Bulharska. Pravda, zaručovaly dovolenou se sluncem, teplým mořem, a pokud se rekreant dezinfikoval tvrdým alkoholem, přežil i spornou hygienu.
Socialistický obchodní důmTo už si pamatují jen ti, kteří chodili za totality nakupovat. Podívejte se do virtuálního socialistického obchodního domu, co všechno byste si tady mohli koupit.  Šuměnky se na dovolené hodily, jeden sáček za 20 haléřů. Autor: Martin Buryan |
Mamaia, Eforie, Zlaté písky... Československé podniky občas mívaly na sezonu pronajaté celkem pohodlné stany v kempech, což byla levná varianta. Ani zájezdy s cestovkou nestály mnoho a výhodou bývala cesta letadlem. Hůř se dal přežít vlak, u kterého na zastávkách neodbytně žebraly děti. A auto? Trasy vedly přes nádherné hory, ale uměly překvapit. "Jeli jsme v Rumunsku po mezinárodní silnici, která v lese končila pařezy," vypráví Hana Petrová. "Když jsme se vrátili do vesnice zeptat, co dělat, řekli nám, ať je přejedeme, protože za lesem silnice pokračuje."
Jak v Rumunsku padala životní úroveň, vztah k turistům přiostřoval. Stačilo přibrzdit, a už tu byli agresivní žebráci. Navíc drama kdysi vyvolalo rozhodnutí prodávat benzin cizincům jen za západoněmecké marky. Padlo uprostřed sezony a na silnicích zůstaly stát tisíce našich turistů, kteří neměli co nalít do nádrží a za chvíli ani co jíst a pít.
A suvenýry? Ty zhmotnělé vzpomínky? Z Rumunska se vozila keramika, z Bulharska populární koňaky Pliska a Slnčev brjag, jinak byl tamní trh na rozdíl od NDR a Maďarska hodně chudý. Ale my byli zvyklí. Jak česky říkával náš rumunský kolega: "Všechni jsme v jedna kýbl."
