Nenáročný terén, desítky kilometrů zpevněných cest, hluboké lesy, nekonečné louky, nedotčená příroda, pískovcové skály, dobré značení a zajímavá historie patrná doslova při každém šlápnutí do pedálu: to všechno dělá z jízdy po Ralsku neopakovatelný zážitek.
Město totiž vzniklo z bývalého vojenského újezdu, který je však dnes už zcela přístupný veřejnosti. Právě díky své relativně nedávné armádní minulosti se Ralsko pyšní několika rekordy: je nejmladším českým městem, má nejnižší hustotu obyvatelstva na metr čtvereční a pravděpodobně i nejdelší ulici. Přitom, co se rozlohy týče, je po Praze, Brně a Ostravě čtvrtým největším městem Česka.
Ale popořádku. Historie Ralska jako města je celkem krátká: nejprve zde roku 1992 vznikla obec, ta se pak v roce 2006 stala městem. Historie okolního kraje je však rozhodně delší a ne vždy byla jednoduchá. Podle záznamů v kronikách se na místě dnešního města žilo minimálně od 13. století. Ale teprve to minulé definitivně určilo jeho dnešní charakter. Zásadními se staly dvě události: vysídlení sudetských Němců po druhé světové válce a následné vybudování vojenského výcvikového prostoru.
Osmdesát procent obyvatelstva toho, co dnes tvoří Ralsko, představovala v první polovině minulého století německá menšina. Ale s tou se tu po druhé světové válce rozhodně nikdo nemazlil. Byla jednoduše odsunuta. V oblasti navíc nebyl ani žádný průmysl, a tak zřízení vojenského újezdu nestálo nic v cestě. Armáda nechala řadu vesnic srovnat se zemí, ale největší katastrofa se přihnala po roce 1968 s příchodem sovětských vojsk. Zdejší lesy posloužily jako střelnice a vzniklo tu letiště pro vojenské stíhačky. Po odchodu vojsk v roce 1991 začal zanikat i zdejší vojenský újezd. Dnes je již nefunkční, stejně jako někdejší armádní letiště. Nebylo to ovšem zadarmo, sanace zdejší krajiny trvala víc než deset let.
Dnes je město, potažmo bývalý vojenský prostor, celkem pusté, z původních 29 vesnic jich přežilo pouhých sedm. A ani ty by jinde jako vesnice zřejmě neobstály. Před odsunem Němců žilo v oblasti dnešního Ralska zhruba šest tisíc obyvatel, dvacet let po odchodu sovětské armády to nejsou ani dva tisíce.
Dnes je město, potažmo bývalý vojenský prostor, celkem pusté, z původních 29 vesnic jich přežilo pouhých sedm.
Místo lidí zubři
Vyjíždím od radnice Ralska, která leží v městské části Kuřívody, dnes často mylně na mapách označované jako samotné Ralsko, a první vesnicí na trase je Židlov. Značení zdejším obcím nechybí, co jim však schází, jsou stavení a jejich obyvatelé. I když v případě Židlova to není úplně tak přesné. Není tu sice žádná obydlená budova, maximálně náznaky základů nebo zahrad, sem tam ovocný strom, ale život tu nechybí. Žije tu zubr.
CyklotoulkyČlánek vznikl ve spolupráci s pořadem Cyklotoulky, který můžete sledovat v televizní a filmové podobě: v sobotní dopolední premiéře na ČT Sport a na internetovém videoportálu www.i-cyklotoulky.cz |
Bohužel, nebo možná naštěstí, jsem žádného nepotkal, ale narazil jsem na asi deset informačních tabulí varujících před jeho přítomností včetně fotky a charakteristiky zvířete. Jen v kostce: váží i víc než jednu tunu, dorůstá velikosti dospělého člověka, není dobré ho krmit a je lepší se k němu nepřibližovat.
Z Kracmanova, další obce na trase, se do dnešních dnů nedochovalo už vůbec nic, a tak pokračuju dál do Jablonce u Mimoně, dnes zvaného Jabloneček. Tady lidé žijí. Přesněji řečeno, je tu jeden obydlený dům. Následuje Olšina: ani noha. Zdánlivé vysvobození přichází v další vesnici, kterou je Cetenov, přesněji řečeno hospoda Na Pince, je zavřená. Jinak už se však začíná blýskat na lepší časy: mají tu možná sedm obývaných stavení. Známky života objevuji i v Dolánkách a Vlachovém.
I když se zdá, že ve zdejším kraji není život, rozhodně to neznamená, že je všechno zanedbané. Naopak. Louky tu mají upravené a posečené. Cesty udržované v míře úměrné jejich významu, a tedy průjezdné. A stavení, která jeví známky života, jsou opravená.
I když se zdá, že ve zdejším kraji není život, rozhodně to neznamená, že je všechno zanedbané.
Hostinec Na Pince
Z Ralska do Brazílie
První opravdovou vesnicí na trase je až Náhlov a tohle optimistické zjištění zachraňuje prvních patnáct kilometrů mého výletu. Navíc tu mají český a dost dobře možná i světový unikát: Muzeum vystěhovalectví do Brazílie. Bohužel v den mé návštěvy bylo zavřené, takže už nezjistím, jestli bylo vybudováno na ideálech prvních obrozenců, nebo je to spíše fikce ve stylu Járy Cimrmana.
Z Náhlova pokračuji směrem na skalní útvar Stohánek. V masivu pískovce o rozměrech zhruba dvacet krát dvacet krát dvacet metrů byla lidskou rukou vyhloubena chodba, schody a několik jeskyní. Kdo a proč to udělal, není známo. Každopádně je to zarážející: tolik práce a nic? Tedy ne doslova, z vrchu Stohánku je krásný výhled, o ten se však lidská ruka nezasloužila.
A čeká mě další smutná připomínka dřívějších časů: Svébořice. Opět jen rozvaliny, a to tu prý před válkou stály dva kostely, škola a dokonce banka. Následuje Nový Dvůr, podél novodvorských rybníků do Ploužnice. Tady stojí hospoda Na Blízalce, a protože to je první otevřená hospoda na trase, okamžitě využiji její pohostinnosti. Bůhví, kdy bude nějaká příští. Jen pro připomenutí, ujel jsem hodně přes dvacet kilometrů a přitom nevytáhl paty z Ralska!
Skalní útvar Stohánek, na vrchol vedou schody vytesané do pískovce.
Letiště ve výslužbě
Přes frekventovanou silnici leží sídliště Ploužnice, které v návštěvníkovi vyvolává smíšené pocity. Celkem hezky zrekonstruované paneláky tady stojí vedle úplně vybydlených: nezbylo v nich jediné okno ani okenní rám, jediné dveře, ani náznak nábytku, nic.
Ale zůstalo tu opuštěné vojenské letiště, cíl mého dnešního výletu. Rozlehlá plocha odhadem tři krát půl kilometru je částečně betonová, částečně zarostlá trávou. Po stranách stojí obrovské budovy kuželovitého tvaru, které jsou také celé porostlé trávou. Asi maskování. Každé z nich dominují obrovská, zhruba deset metrů vysoká a patnáct metrů široká vrata, celá z ocele. Podle mého odhadu musí vážit desítky tun. A takových objektů je tu možná třicet. Kolik to asi muselo stát peněz? A platili to Češi, nebo spřátelené armády? To už se dneska asi nedozvíme.
