Salzburg

Salzburg | foto: archiv

Ráj umění a byznysu

Je letní večer v rakouském Salcburku. Na chodníku před festivalovým domem postávají za nataženým provazem skupinky zvědavců. Mnozí svírají fotoaparáty a snaží se ulovit snímek některého ze známých prominentů. Ti vystupují z limuzín, oděni do slavnostních obleků a toalet, konverzují a čekají na představení konané v rámci zdejšího letního festivalu. Pro turisty jsou stejně zajímavou atrakcí jako místní hrad anebo Mozartův rodný dům.

Salcburský festival - anebo Salcburské slavnostní hry, jak zní oficiální název - je největší přehlídkou v oblasti klasické hudby a opery na světě. Každý rok se v průběhu šesti letních týdnů uskuteční v Mozartově rodišti téměř dvě stovky akcí, které zhlédne bezmála čtvrt milionu diváků a o nichž průběžně referuje na 500 novinářů z třiceti zemí celého světa.

Počátky festivalu v jeho dnešní podobě sahají do dvacátých let minulého století. U zrodu stáli skladatel Richard Strauss, režisér Max Reinhardt a dramatik a libretista Hugo von Hofmannsthal, jehož hra Jedermann (Kdokoli) zahájila roku 1920 nejen tradici festivalů, ale i produkcí pod širým nebem na náměstí před Dómem. Jedermann - který se mezitím stal kultovní záležitostí - se na tomto místě hraje dodnes.

Tradice si žádá své

S určitými potížemi a omezeními během období válek se festival koná nepřetržitě už více než osmdesát let. A stále přitahuje nejen umělecké, ale i společenské celebrity z celého světa. Aby nic nerušilo korzující obecenstvo, odklání každý večer policie od festivalových domů dopravu. Po představení si majitelé nejdražších lístků (v přepočtu kolem 12 tisíc korun) obvykle dají večeři v některé z luxusních restaurací, třeba ve vyhlášených hotelech Zlatý jelen nebo Sacher. Hoteliéři, klenotníci a obchodníci si během festivalu mnou ruce. Tržby rostou a ve formě daní se vracejí do městského rozpočtu. Salcburk si dokonce oblíbili i šejkové z Orientu. Místní noviny přinesly zprávu, že saudský princ Khalid Bin Abdullah si u nedalekého Měsíčního jezera zbudoval luxusní rezidenci a společně s manželkou rozhazuje v Salcburku plnými hrstmi - každý měsíc tu údajně utratí na pět milionů šilinků.

Společenský fenomén

V době festivalu vládne v Salcburku čilý společenský život: vidět a být viděn platí i zde. K prestižním pozváním patří večírky, které pro umělce, politiky a další osobnosti pořádají na svých sídlech příslušníci rakouské aristokracie. Recepce organizuje i vláda spolkové země Salcbursko, hospodářská komora a další instituce. Spoustu práce mají tedy během festivalu nejen kritici, ale i redaktoři společenských rubrik místního tisku. Běhají z dýchánků na představení a naopak. Čtenář se přece musí dovědět, že na premiéru Figarovy svatby přišel i populární moderátor pořadu "Vsaďme se, že..." Thomas Gottschalk nebo že představitelka Zuzanky přijela na popremiérovou party na skútru.

Stávají se však i dramatičtější příhody. Například v loňském roce o přestávce jednoho představení uštědřil fotografům několik ran pěstí manžel monacké princezny Caroliny princ Ernst August Hannoverský. Noviny to neponechaly bez komentáře. Princi bylo dáno najevo, že je beztak jen přívěskem atraktivní a slavné manželky, který se pouze touží zviditelnit. A ať se takhle na Salcburském festivalu příště nechová!

Mnohé filmové a televizní hvězdy však po rozruchu netouží. Snaží se vystupovat inkognito, a tak si najímají soukromé domy pod falešnými jmény. K festivalovému koloritu patří kromě klábosení u bohatě prostřených stolů i fotbalové zápasy mezi členy proslulých symfonických těles a zaměstnanci festivalu. Hraje se i tenis a golf. Kdo by si ale myslel, že Salcburský festival je pouze bizarním hnízdem snobů, kteří sami sebe předvádějí na pomyslném jevišti, mýlil by se. Nákladné róby, drahé šperky, večírky a pozornost věnovaná společenské elitě jsou pouze jednou z mnoha tváří tohoto pozoruhodného uměleckého podniku. A v současnosti už zdaleka ne tou nejpodstatnější.

Výběr pro všechny

V programu sice převládá klasická hudba a opera, ale festival má i průbojnou činoherní část, v jejímž čele se střídají přední divadelníci. V rámci festivalu přijíždějí dokonce i spisovatelé, aby představili svá díla. Kolem festivalu se navíc nabaluje mnoho dalších špičkových akcí - tak třeba místní galeristé si pro festivalový čas schovávají ty nejatraktivnější výstavy. Letos mezi nimi figuruje také expozice českého kubismu, která je až do začátku října k vidění v galerii Rupertinum.

Salcburk je prostě zvláštní symbiózou intelektuální tvůrčí dílny a společenské a finanční oligarchie. Zásluhu na tomto svazku má především vzdělaný a inteligentní belgický intendant festivalu, sedmapadesátiletý Gérard Mortier, který během svého desetiletého působení dokázal obohatit repertoár o hudbu dvacátého století (například o díla Leoše Janáčka) i o ryze současné autory, přivést do Salcburku nové a leckdy provokativní umělce, jako třeba i u nás známé režiséry Petera Sellerse nebo Christopha Marthalera.

Mortier donutil publikum, aby sledovalo osobité a soudobé výklady oper (včetně Mozartových) a myšlenkově náročné činoherní inscenace anebo aby se částečně vzdalo pohodlí: tak například Kouzelnou flétnu umístil do haly výstaviště na okraji města a nechal ji hrát jako lidovou veselici. Začal nabízet i experimenty a alternativní umění v nezvyklých prostorách, a tak přitáhl mladé lidi, kteří do té doby silně konzervativní festival (před Mortierem jej léta formoval autoritativní dirigent Herbert von Karajan) spíše ignorovali. Dnes mají své vlastní, cenově výhodnější abonmá a spoustu dalších akcí.

Mortier letos ze svého postu odchází a vystřídá ho někdejší intendant z Hamburku Peter Ruzicka. Nezdá se však, že by festival v podstatných momentech opustil vytyčenou cestu. Ta by se dala charakterizovat jako luxus pro všechny: na své si totiž v Salcburku přijdou jak hvězdy společnosti, tak nároční diváci, intelektuálové a mládež.

Rozpočet je napjatý

Festival, jehož rozpočet se pohybuje kolem 620 milionů šilinků, dostává tučné subvence od státu, města i spolkové země Salcbursko. Tato podpora, která tvoří přibližně třicet procent rozpočtu, je však - jako všude ve světě - kolísavá. Téměř polovinu rozpočtu pokrývá zisk z prodeje vstupenek. Další prostředky festival získává pronájmem festivalových budov, prodejem televizních a rozhlasových práv a koprodukcemi. A pak tu jsou donátoři: jistí sice pouhých deset procent rozpočtu, ale některé projekty by se bez nich vůbec nedaly uskutečnit.

Operní fanatik

Mezi sponzory vyniká zvláště Američan Alberto Vilar, v současnosti asi nejštědřejší kulturní mecenáš na světě. Je to skutečně ojedinělý zjev. Salcburskému festivalu dosud věnoval kolem 120 milionů šilinků. Vilar, který podniká v oblasti nejmodernějších technologií, podporuje též Vídeňskou státní operu (té zaplatil titulkovací zařízení umístěné na opěradle před každým sedadlem), newyorskou Metropolitní operu, Mariinské divadlo v Sankt Peterburgu a Královskou operu v Londýně. Tento operní fanatik kubánského původu ztělesňuje americký sen o chudém chlapci, jenž se vlastní pílí vypracoval až na miliardáře.

Původně se chtěl stát dirigentem nebo houslistou. "Kubánci mají hudbu v krvi, i když je pravda, že většině z nich není klasika tak blízká," říká na vysvětlenou. Jeho otec se však postavil proti a trval na "seriózním" povolání. A tak se Vilar vrhl na podnikání. Stal se světoběžníkem, který má sídla po celém světě (na Kubu se s ohledem na politickou situaci podívat nemůže), a každý volný milion poskytuje opeře. Vedení Salcburského festivalu mu to oplácí, jak může. V programech tiskne zvláštní poděkování, Vilarův olejový portrét vystavilo v kongresovém centru na zámku Leopoldskron, a dokonce objednalo zhotovení Vilarovy busty. Ta se ale mecenáši nelíbila. "Vypadám, jako bych byl mrtvý," nechal se prý slyšet. To by však byla pohroma...