Po přistání v Gambii se k nám před letištní budovou přitočil mladý muž ve žluté košili s tím, že místní taxikáři jsou zloději a ať raději kilometr popojdeme k hlavní silnici, kde jezdí třicetkrát lacinější sdílená doprava.
Napřed jsme nereagovali, ale nakonec jsme hovor v dobré angličtině zapředli a zrodilo se něco jako dvoudenní přátelství. Abdulaj nás protáhl přírodní rezervací, kterou bychom jinak sotva objevili, pomohl s ubytováním, leccos jsme se dozvěděli o běžném životě v neznámé zemi a nakonec jsme dorazili až na rodinný dýchánek jeho rodiny.
Protiplnění z naší strany znamenalo uhrazení společného účtu v několika restauracích, nejspíš drobná provize z penzionu a malý dárek na konci. Dobrý pocit z toho zjevně měly obě strany.
Bohužel, zdaleka ne vždy dopadne setkání s místními obyvateli v chudých exotických zemích takto růžově. Můžete jaksi samospádem skončit v prodejně koberců nebo čehokoli jiného, odkud se bude těžko mizet. Pozvání na čaj se snadno zvrhne v bezuzdný nátlak, abyste něco koupili. A nabídka na „odvoz zdarma“ může vyústit v transakci vysoce přesahující běžné jízdné.
V mnoha chudých zemích je zkrátka blahobytně vyhlížející běloch vnímán jako chodící peněženka. Na jednu stranu to lze pochopit, vaše životní úroveň a finanční možnosti jsou mnohonásobně vyšší, než jaké mají běžní lidé v Indii, Keni, Bolívii, Nikaragui a desítkách dalších států.
Na druhou stranu se nechcete nechat bezostyšně okrást a odejít s pocitem, že jste za stejné zboží či službu zaplatili násobek toho co místní. Jak se toho vyvarovat?
Samozvaní průvodci
Nejen v arabských zemích je potkáte na všech turisticky jen trochu frekventovaných místech. Různé varianty vět typu I can give you a nice guided tour, very cheap... (Provedu vás tady, velmi levně...), pronesené ve více či méně neumělé angličtině, se vznášejí nad egyptskými pyramidami, ve starém městě v Marrakeši či nad pohřebními gháty ve Varánasí.
Jednoho samozvaného průvodce odmítnete, přijde jich deset dalších. Krouží kolem vás, chytají za ruce, zastupují vám cestu a všemožně se snaží vyvolat dojem, že bez jejich služeb jste úplně ztracení.
Pokud si chcete danou lokalitu prohlédnout sami, nezbývá než trpělivě a jasně sdělit, že se nedáte. Nemá smysl se rozčilovat, zvyšovat hlas či někam utíkat. Osvědčila se nám taktika pár takových „průvodců“ před sebe shromáždit a říci jim jasně a důrazně, že průvodce nechceme. „Známe to tady, nic platit nebudeme a přejeme si, abyste nám dali pokoj!“
Chaos a nepořádek. Tady pozor na peněženky. Hraniční tržiště (nebo smetiště) v Ouanaminthe na pomezí Haiti a Dominikánské republiky.
Tržiště v haitské metropoli Port-au-Prince. Běloch je tu vzácný úkaz, podle toho vám také nasadí ceny.
Někdy se však služby průvodce, byť neoficiálního, můžou hodit. Zejména v situaci, kdy o dané lokalitě nic nevíte a informací je poskrovnu nebo dokonce žádné (i taková místa stále existují). Může to být archeologický areál, centrum starobylého města, ale i přírodní rezervace nebo třeba velké tržiště.
HONORÁŘ 1 000 korunNapište nám svůj příběh do rubriky Od čtenářů. Za váš zveřejněný příběh nabízíme odměnu 1 000 korun. Příspěvky posílejte na cestovani@idnes.cz. Do předmětu e-mailu uveďte Češi ve světě. |
S místním průvodcem se můžete dostat i do míst, která by vám jinak zůstala uzavřená.
V tom případě nejprve dotyčného trochu „proklepněte“ ze znalosti jazyka, kterým vládnete i vy, abyste se ujistili, že dokáže říci i jiné věty než jen ty holé.
Pak se ujistěte, jak dlouho zvolený okruh potrvá (to si můžete stanovit sami) a co na něm uvidíte. Na konci se zeptejte, kolik dotyčný za službu očekává peněz. Vyplatí se také zřetelně říci, že nemáte zájem navštívit žádný obchod. Nikdy neplaťte předem a zvažte, zda nastřelená suma je reálná. Pokud po vás někdo za hodinovou procházku bude chtít 40 dolarů a budete se nacházet v zemi, kde průměrný denní výdělek činí 200 korun, tak něco není v pořádku.
Mám agenturu
Toto je častá udice hozená na neinformované turisty ze Západu, hlavně v případech, kdy cílové místo je špatně dostupné. Přijeli jste na konec silnice a chcete vidět ptačí rezervaci na ostrově v deltě nějaké řeky nebo ruiny opuštěného města kdesi v poušti. V tom případě musíte vyřešit hned několik problémů: dopravu po zemi nebo i po vodě, zařídit povolení či transfer zavazadel, odemknout bránu, někde budete muset spát.
Buďte sebevědomí a obezřetní. Jak si užít exotiku a nenechat se okrást |
„I have an agency...“ (Mám firmu/agenturu...která to všechno zařídí) můžete v takových případech slyšet na ulici docela často. „Agentura“ bude nejspíš znamenat síť kamarádů a známých, kteří disponují dotčenými dopravními prostředky, klíči, chýší na přespání a tak dále. A dotyčný „majitel agentury“ za to všechno inkasuje provizi.
Nemusí to být nutně špatná volba, ale obezřetnost se vyplácí. Důkladně se ujistěte, co všechno nabízená cena obnáší, čím pojedete (může to být jeep stejně jako oslí povoz), kolik času v cílovém místě strávíte, zda cena obsahuje i nějaké stravování.
Pokud se vám to nebude zdát, vyptejte se okolo, nejlépe v nějaké „kamenné“ agentuře (pokud v místě existuje). A stejně jako v případě samozvaných průvodců nikdy neplaťte předem, už byste své peníze a ani jejich příjemce nemuseli nikdy spatřit.
Výměna peněz
Zejména při překračování hranic se často nevyhnete směně peněz, abyste se dostali k oběživu užívaném ve státě, do něhož přijíždíte. Bylo by naivní se domnívat, že v Alžírsku, Peru či na Haiti všude zaplatíte kartou, případně že funkční bankomaty najdete na každém rohu. Nenajdete.
Za hranicí číhají predátoři v podobě nenasytných taxikářů, buďte připraveni. Hraniční přechod Jicchak Rabin mezi Eilatem (Izrael) a Akabou (Jordánsko).
A toto je ideální situace pro predátory, kteří kolem vás zakrouží s nabídkou very good rate, no commission (výborný kurz, směna bez poplatku).
Zkušenosti na cestách ukázaly, že nejlepším řešením je mít u sebe na papíře vytištěné křížové kurzy mezi zájmovými měnami a tento „dokument“ strčit vexlákům před oči. Tímto způsobem se skoro vždy podaří vyjednat směnu v kurzu blízkém tomu mezibankovnímu.
Srdceryvný příběh
Často to začne docela nevinně. V autobuse se s vámi dá do řeči průměrně vypadající chlapík, zeptá se, odkud jste, co rodina. A pak začne vyprávět svůj vlastní příběh. Třeba o tom, jak se zrovna vrací z nemocnice od těžce choré manželky k dětem, které už pomalu nemají co jíst, a on bohužel už měl peníze jen na jízdné do nejbližšího města a potřeboval by jet dál a nemá za co.
Pokud vám to zní banálně a průhledně a myslíte si, že tomu nemůžete podlehnout, nepřeceňujte se. Příběh bude mít celou řadu odboček, dozvíte se, jací skvělí lidé v Česku žijí (dotyčný přitom nejspíš ani neví, kde vaše domovina leží) a jak naopak v Maroku (Etiopii, Pákistánu...) je život nesnesitelně špatný, všechno je drahé, na polích se neurodilo. A na konci se to zase stočí k žádosti o „půjčku“.
Tady buďte připraveni na všechno. Na autobusovém nádraží v senegalském Karangu vás čeká dlouhé čekání, neustálé žádosti o „příspěvek“ i inflační ceny pro bělochy.
Pokud to budete poslouchat hodinu, možná nakonec svolíte a dotyčnému nějaký obnos předáte. Což je ovšem chyba. Opravdu to nedělejte. Historka totiž bude téměř s jistotou vymyšlená a vy rozhodně nepřispějete na léčbu nemocné manželky.
Pozvání na čaj
Nechceme křivdit. Mohou nastat i situace, kdy pozvání na čaj může být autentické a bez postranních úmyslů. Existují země, kde „čaj“ je součástí konverzace a nikoho by nenapadlo za to něco požadovat. To se vám může stát například v Mauretánii nebo Sýrii.
Nezřídka však výzva ke společnému vypití šálku čaje skončí v nějakém obchodě (s koberci, zlatem, keramikou...doplňte sami) či dílně a vy záhy zjistíte, že jde o bohapustý kšeft. Poté, co dáte najevo, že o zboží nemáte zájem, úsměvy „hostitelů“ mohou rychle vymizet. A dost možná se vám v takové situaci bude i obtížně odcházet.
Obrana je jediná. Hned na začátku dát jasně najevo, že pozvání rádi přijmete, ale že opravdu nemáte zájem nic kupovat. A raději to dvakrát zopakovat.
