Kde se zužuje řeka
Pro zakladatele města, francouzského mořeplavce Samuela de Champlaina, to bylo místo, kde se veletok Svatého Vavřince zužuje z deseti kilometrů na "pouhých" několik set metrů.
Kanadský Québec, hlavní město stejnojmenné provincie, podle toho dostal i své jméno. V řeči místních indiánů znamená "kébek" místo, kde se řeka zužuje.
Ale při pohledu na řeku z ostrohu, kde francouzští kolonizátoři vybudovali první usedlosti, člověk takový dojem nezíská. Široké vody brázdí nákladní lodě, ale i šílenci na motorových člunech a vodních skútrech a dohlédnout na druhý břeh lze přes věčný opar jen stěží.
Dvě části, dva mosty
Řeka Svatého Vavřince roztíná město na dvě části, jež i po téměř 400 letech spojují jen dva velké mosty a přívoz, který kmitá v třicetiminutových intervalech.
Champlain přistál se svými druhy na místě, kde se veletok otírá v ostré zatáčce o výběžek vysoké skály. Dnes se na jejím úpatí setkávají hordy turistů, kteří touží zhlédnout zbytky nejstarších domů na sever od Mexika. Čtvrť se nazývá Starý přístav a její uličky jsou tak úzké, že se jimi člověk jen stěží prodere. Navštívit je zde možné i několik muzeí, vyhlášené je především Muzeum civilizace.
Labužníci se mohou najíst v nesčetných místních restauracích a kavárničkách, které nabízejí pochoutky z celého světa. Blízkost vody předurčuje místní specialitu - mořské potvory. Pro klidnější procházku a obdivování skutečně tepajícího života ve městě se vyplatí popojít dál.
U nového přístavu, kde kotví zejména jachty všech možných velikostí, relaxují i místní. Popojíždějí na kolech a kolečkových bruslích, pojídají sendviče. Nedaleko od kotvících lodí je přitom možné natrefit na další dopravní prostředek vlak, anebo alespoň na jeho pozůstatky.
Nejznámější nádraží v Québeku sice nepatří k největším železničním uzlům na světě, ale svou výstavností se vyrovná i nejstarobylejším konkurentům v Evropě. Pod vznosnými sloupy nádražní haly, z níž se lze dočkat kvůli omezování kanadských železnic odjezdu vlaku jen párkrát denně, se nachází i vynikající restaurace v japonském stylu.
Až kýčovitě krásné historické centrum leží nalepené na vrcholku skály, který dnes okupuje odevšad viditelný Chateau Frontenac. Ze starého přístavu tam jezdí lanovka, zdatnější návštěvníci mohou vyšlapat vzhůru po několika schodištích po svých.
Bývalá pevnost Frontenac, dnes ohromný luxusní hotel připomínající romantický zámek s nejlepším výhledem na město, budí pozornost zelenou střechou s desítkami drobných věžiček, ošlehanými tvrdým zimním počasím. Noc v jednom z lepších z tisícovky pokojů stojí pakatel - až sto tisíc korun.
Paříž v Novém světě
Hned vedle je Citadela, která symbolizuje francouzskou prohru o nadvládu v Kanadě. Do své moci ji získali Britové věrní koruně, kteří prchli do Kanady ze Spojených států. Ti zde po dobytí města postavili pevnost, nad kterou dodnes vlají federální vlajky s javorovým listem a sídlí vyparáděný pluk kanadské armády.
Jen pár desítek metrů od hradbami opevněného centra se rozprostírá několik uliček, díky nimž získalo město přízvisko Paříž Nového světa. Snoubí se v nich přímočarost Ameriky a barevnost a neuspořádanost francouzského světa.
Uličky jsou rovnoběžné, což lze v Paříži najít jen stěží, ale různorodostí barev od modré, žluté, červené po zelenou a fialovou se zdejší domy vyrovnají těm nejveselejším v jihofrancouzském Provence.
Uličky rovné jako střela jsou hustě lemované sloupy elektrického vedení s chuchvalci drátů. Svažují se z kopce dolů, směrem k řece, ale člověk má pocit, jako kdyby na něj mělo dole vykouknout moře.
Středomořskou atmosféru v létě navozují i kočky předoucí v oknech, což jinde v Kanadě moc k vidění není. Ale i ony s sebou nesou severoamerickou nálepku. Jsou nezvykle tlusté.
Ještě výš nad kočkami, na střechách domů, připomínají pobyt na jiném kontinentu místní typické hliníkové věžičky.
Ve městě se mluví téměř výlučně francouzsky, i když většina obyvatel rozumí i anglicky. Na rozdíl od zbytku provincie Québec zde téměř nepotkáte černochy, Asiaty nebo tlouštíky.
Dokonce i McDonald's je zde vyveden v zelené barvě. Tím však odlišnost končí.
Olej místo espresa
Obliba i dalších řetězců rychlého občerstvení, jednoho ze symbolů Ameriky, je patrná na první pohled i u potomků francouzských gurmánů. A ještě podle jedné věci se Québečan liší od Francouze. S chutí si dá do plastového kelímku překapávanou kávu, připomínající milovníkům espresa spíše vyjetý olej, a s nelíčenou radostí si na ní pochutná.
Při návštěvě kavárny se proto vyplatí nejdříve mrknout za barový pult, mají-li i přístroj na espreso. Pokazit si jinak dokonalý zážitek z města by totiž byla škoda.
 Typické uličky v Québeku |
 Úzké uličky lemované barevnými domky patří k nejkouzelnějším ve městě |
 Québec |
 Typické hustě lemované sloupy elektrického vedení v Québeku |
 Cedulka varující Pozor, padá led, i v létě připomíná, jak kruté jsou zdejší zimy, kdy teplota padá pod 30 stupňů |
 Domy ve staré části Québeku hýří barvami |
 Québec |
 Frontenac v Québeku. Dnes nejfotografovanější hotel na světě vznikl na místě bývalé francouzské pevnosti, která strážila průjezd do města |
