Putování za slezskými větřaky

Třiaosmdesátiletý mlynář Konrád Romfeld se naučil rozmlouvat s větrem už jako malý capart. "Vítr nás živil, za dobrý vítr jsme se v neděli modlili v kostele," vzpomíná majitel větrného mlýnu v Cholticích na Opavsku. Naslouchat větru v malé komůrce v patře dřevěného mlýna ho tehdy učil dědeček František. Mlelo se i v noci a malý Konrád ve mlýně spával častěji než doma.

"V noci jsme občas dosypali obilí, zahráli na harmoniku, ale hlavně si vyprávěli s větrem, který se opíral o dřevěná křídla," vzpomíná mlynář. Když vítr změnil směr, museli třeba o půlnoci zapřáhnout koně k rumpálu a celým mlýnem pootočit. "Vítr byl pánem. Všechno bylo o větru. Proto se také ve Slezsku větrným mlýnům říkávalo větřaky," připomíná zanikající nářeční výraz poslední slezský mlynář.

Nemuselo hned pořádně fučet, aby se mlýn roztočil. "Stačilo, když zafoukalo," poučuje Romfeld a zkušeně zakroutí ukazováčkem kolem hlavy. "Jo, teď už by se mlýn roztočil," zasní se. V rodinném mlýně Romfeldů se totiž naposledy mlelo v roce 1953. "Větřak" sice nepotřeboval k životu žádný divoký vichr, ale vichřice, kterou v padesátých letech do kraje přinesli s kolektivizací komunisté, mlýn jednou provždy zastavila. "Teď už mlýn zase patří rodině. Když Bůh dá, může tu stát ještě sto let," přeje si mlynář.

Jeho dědeček František mlýn z roku 1833 přenesl na dnešní místo v osadě Choltice v roce 1878 z nedalekého Sádku. "Mohutný sloup, na kterém se mlýn otáčí jako na kuří nožce, mohl být v době stavby mlýna tak tři sta nebo čtyři sta let starým bukem," přemítá Romfeld na časové téma. V této souvislosti se zdá necelých čtyřicet let, kdy mlýn za komunistů nepatřil rodině, relativně krátkým časem. Ale pro mnoho slezských mlýnů to byl čas umírání.

"Mlýny v okolí v majetku družstev chátraly a hnily, až je někdo z družstevníků obyčejně nechal strhnout, nebo dokonce zapálil," shrnuje trpně Romfeld. Z desítek mlýnů ve Slezsku tak podnes zůstaly stát poslední čtyři. A staly se technickou raritou a jedinečnou památkou.

Romfeldův mlýn v Cholticích si na rozdíl od svého větrného souseda v nedaleké Hlavnici uchoval původní vybavení do posledního detailu. "Stačilo by pár drobných oprav a mohli bychom nasypat obilí a odbrzdit křídla," věří Romfeld a ve druhém patře mlýna ukazuje násypku na obilí nad mlýnskými kameny.

"Občas se z pískovce uvolnil kamínek a to pak mohla buchta zaskřípat mezi zuby," směje se mlynář. Za sebou mohutné dřevěné ozubené kolo napojené přímo na venkovní křídla mlýnu, které díky převodům těžké mlýnské kameny plynule roztáčelo. Průměrně dvakrát třikrát za týden Konrád Romfeld putuje z nedaleké chalupy s klíčem v ruce k "větřaku", aby dřevěnou krásu jeho útrob ukázal návštěvníkům, které upoutal osamělý dřevěný mlýn v polích. Není divu. Čtyři dřevěná křídla větrného mlýna Romfeldů se nad krajinou rozpínají jako andělské perutě.

Užitečné informace

* Ke mlýnu u Choltic se dostaneme po hlavním silničním tahu z Olomouce přes Šternberk do Opavy. Asi 12 kilometrů před Opavou v obci Litultovice je nutno odbočit na Choltice.

* Ke mlýnu za obcí Hlavnice vede silnice z Choltic ve směru ke známému arboretu Nový Dvůr u Opavy a odtud do Hlavnice.

* Ke mlýnu v Bravinném po silnici z Opavy do Fulneku, kde je nutno odbočit na Lukavec a Bravinné.

* Ke mlýnu u Horního Benešova po hlavní silnici z Opavy do Bruntálu.

JAK JE TO S VĚTRNÝMI MLÝNY

Dřevěných větrných mlýnů zůstalo v republice posledních jedenáct. Ještě ve čtyřicátých letech jich bylo ke stovce a v polovině devatenáctého století přes sto padesát. První větrný mlýn je zmiňován ke sklonku 13. století v premonstrátském klášteře na Strahově. Nejvíce dřevěných větrných mlýnů bylo v českých zemích postaveno v prvé půli devatenáctého století. Od počátku následujícího století s rozvojem mechanických mlýnů poháněných elektřinou jejich počet klesal, přičemž několik posledních činných mlýnů zdecimovalo až jejich združstevnění v padesátých letech.

Čtyři dřevěné větrné mlýny uchované ve Slezsku dnes patří k mimořádně cenným technickým památkám. Škoda jen, že pátý mlýn ze souboru slezských "větřaků", který stál v polích za Ostravou-Porubou, shořel rukou neznámého žháře na počátku devadesátých let. Nejzachovalejším slezským dřevěným větrným mlýnem je mlýn Konráda Romfelda v Cholticích.

Mlýn v pět kilometrů vzdálené Hlavnici si uchoval méně původních detailů, přesto je zajímavý i kvůli pozemku, na kterém stojí. Před časem zde totiž měl vzniknout mlynářský skanzen a bylo zde dovezeno několik koster a ozubených kol ze zanikajících větrných mlýnů z Opavska. Ale už několik let zde paradoxně tlí bez jakékoliv konzervace a připomínají spíše gigantické sochařské parafráze kosterních pozůstatků nějakého vyhynulého savce.

Mlýn v Hlavnici je v současné době volně přístupný (dlouhodobě uražený zámek). Také mlýn v asi dvacet kilometrů vzdáleném Bravinném u Fulneku si zachoval základní vybavení včetně mlýnských kamenů a hlavního mlýnského ozubeného (pálečného) kola. Přístupný je po domluvě s obyvateli jednoho z domů poblíž mlýna. Podobně i mlýn u Horního Benešova na Bruntálsku.