Když jsem konečně dorazil pěšky z Bratislavy do Hainburgu, bylo 18.20. Na náměstí bylo Infocentrum ještě otevřené, a tak jsem usměvavou paní poprosil o co nejlevnější ubytování. Doporučila, telefonicky zajistila, dostal jsem propagační čtení a přání hezkého pobytu. V pizzerii SLAVIK mezi stoly pobíhal majitel, střídal němčinu s chorvatštinou, do kuchyně dával příkazy maďarsky. Z té kuchyně to vonělo tak, že jsem zapomněl na suchou stravu v batohu a objednal si »Schnitzel mit Letscho«. Všechno se připravuje na objednávku, a tak jsem měl půlhodinku čas pozorovat, jak to běží v prosperující rakouské hospůdce. S každým stačil šéf chvilku povykládat, vysvětlit, co to je za dobrotu, kterou si host objednal, zašel na chvilku do kuchyně,do košíku rovnal jídlo ve speciálních miskách - přišel si pro ně přes ulici kdosi po telefonické objednávce. Doprovázel hosty ke dveřím a srdečně se s nimi loučil. Konečně jsem měl na stole svůj talíř. Přes jeho okraje čouhaly dva řízky polité neskonale dobrým lečem. 90 šilinků je asi 250 korun, ale na zdejší poměry velmi levné. Pan Slavik, po Rakousku Sláávik, se ptá, jestli mi chutnalo. Chválím a chystám se jít spát. Šéf přechází z němčiny na slovenštinu. Omlouvá se,že nocleh je u něho bez snídaně, otevírá až v deset. Perfektní ubytování je nad restaurací. Budu celou noc v celém domě sám. Ukazuje mi, jak se ráno dostanu ven: sejdu ze schodů, projdu lokálem, otevřu si dveře do zahradní části, odemknu si kovová vrátka, z ulice prostrčím ruku a zamknu. Loučíme se jako staří známí, děkuje za útratu, přeje dobrou noc. Přemýšlím o zemi, ze které přicházím. Pan Slavik o ní asi neví nic. Neví, že přepadení pošt, bank, benzinek, obchodů je v ní na denním pořádku. Že tisíce ukradených aut už nikoho nevzruší. Že se vykrádají kostely, kradou dlažební kostky, dopravní značky, kabely zabezpečovacích zařízení, urny ze hřbitovů, dobytek z pastvy, ryby z rybníků, zvěř z lesů. Jestli to víte, pane Slaviku, díky za důvěru ve mne.
29. července 2000
