Kdo ji nemá je pěkný mejdlo a vystavuje se všeobecnému posměchu. Opravdu, na koloběžce tady můžete vidět nejen malé kluky a holky ve věku okolo pěti let, ale i teenagery a oháknuté businessmany. Všichni bez rozdílu brázdí chodníky a přilehlé cesty Sydney na tomto hbitém a mrštném přibližovadle.
Rehabilitaci a renesanci tohoto snad nejstaršího dopravního prostředku umožnila jediná revoluční myšlenka. Udělat koloběžku, která by se vešla pohodlně do jedné ruky, dala se uložit ve škole pod lavici, v práci pod pracovní stůl a ve vlaku a autobuse, aby o ni nikdo nezakopával. Udělat koloběžku SKLÁDACÍ.
Nemyslím skládací, že by se složila pod kýmkoliv, kdo by na ni stoupl. Myslím koloběžku, u které majitel sklopí řidítka, zajistí rychloupínákem, celé to bafne do jedné ruky a jde. Konstruktéři se řídili Cimrmanovským heslem, že budoucnost patří aluminiu a na stavbu použili právě tento materiál. Leštěný hliník působí nejen elegantně, ale masivní vyztužení a kvalitní sváry dávají tušit, že koloběžka i nějakou tu zátěž vydrží. Kolečka mají v průměru asi osm až deset centimetrů, tedy o něco větší než kolečka na bruslích, řidítka spojená se základnou koloběžky pomocí kloubu a rychloupínáku. Řidítková tyč je zasunovací a taky na rychloupínák, dá se tedy regulovat její výška, samotná řidítka jsou vyndavací a na pojistku. Zadní malinkatý blatníček funguje coby brzdička a zvonek dohromady – čím silněji na to dupnete, tím odpornější zvuk koloběžka vydá a upozorní chodce, že se blíží něco, před čím by měli uhnout, neb by je to mohlo srazit.
Když si na ni stoupnete poprvé, tak první co vás napadne je, že se na tom musíte nevyhnutelně rozbít pusu? Vypadá to neskutečně vratce a male a křehce a... Ve chvíli kdy to zatížíte, tak vratkost zmizí a vy musíte používat celé tělo k naklopení do zatáček – je to zkrátka jako na kole. Chvilku to zamozřejmě trvá, než si na to člověk zvykne, ale pak je to paráda. Dospělí se vrací do svých dětských let, děti nesedí před televizí ale prohánějí se venku. Jak jsem na začátku zmínil businessmana, proplétajícího se mezi chodci, tak na jeho tváři můžete najít zvláštní výraz hrdosti a potlačovaného štěstí. Ten člověk je prostě happy. A to všechno za bratru nějakých 200 australských dolarů. Je to dost. Ale je pořád lepší se potit při jízdě na koloběžce, než se potit a stresovat při zácpách v autě.
Jo a ještě jedna věc: koloběžkáři se tady v Austrálii můžou prohánět na svých strojích i po chodnících, pěších zónách a jiných, pro chodce vyznačenách, cestách. Nikoho to nevyvádí z míry - lidi jsou tady hodně tolerantní a když si chceš jezdit, tak si jezdi, hlavně mě nesraž. A koloběžkáři to jsou vlastně takoví polochodci, polojezdci, poloběžci….
Co takhle zkusit něco takového u nás? A nebo radši ne. Zapomeňte na to. Asi by jsme vyvolali obrovskou diskusi v parlamentu, zákonodárci by se pohádali, jestli jsou uživatelé koloběžek povinni jezdit po chodnících a nebo po silnicích, jakou maximální rychlostí by se na koloběžkách mohlo jezdit, jestli nosit helmy a nebo ne a nakonec by koloběžkáři byli nuceni ustoupit do ilegality.
Koloběžkám a jejich majitelům zdar!
 Skládací koloběžka - hit letošního léta. |
 Nekupte to, když je to tak praktické. |
 Vejde se i do kufříku. |
