velké cesty století (23.)
seriál
"Kostry jsou předmětem antropologického studia, a čtenář proto pochopí, že mi jako badateli velice záleželo na tom, abych si opatřil kostru nějakého Semanga a přivezl ji domů. To však nebyla věc nikterak snadná, neboť již pouhá otázka, kde pohřbívají své mrtvé, by byla vzbudila zlé podezření."
Pavel Šebesta putoval po jihovýchodní Asii už desátý měsíc. Zajímaly ho záhadné trpasličí kmeny, Semangové, patrně nejstarší obyvatelé malajského horského pralesa. Říkalo se jim také Orang-utanové, což znamená lesní muži. Usadil se v jejich tábořišti, ale musel jednat obezřetně, aby nenarušil křehké přátelství a nezapletl se do sítě jejich čar a pověr. Badatelská dychtivost mu však nedala, a když se dozvěděl o místě spočinutí jednoho nebožtíka, potajmu se tam v noci vypravil. Ostatky musel vyhrabat sám, protože jeho malajští sluhové se opodál klepali strachem, že odněkud přiletí otrávený šíp. Než se roku 1924 vydal na tuto svou první samostatnou výpravu, působil Šebesta, ještě za rakousko-uherské monarchie, šest let jako misionář v Africe, v povodí řeky Zambezi. Vzdělání získal v misijním semináři sv. Gabriela v Mödlingu u Vídně a také na vídeňské univerzitě, kde studoval antropologii, filozofii a archeologii. Z podnětu proslulého etnografa a lingvisty P. J. Schmidta se začal zabývat problematikou Pygmejů (z řeckého pagmáios - velký jako pěst). Různorodá společenství těchto lidí trpasličího vzrůstu bez vlastního jazyka a dějin, společenství rozptýlená v přítmí tropických pralesů Afriky a Asie, byla pro vědu velkou hádankou. Co vlastně představují ve vývojové spleti lidstva? Zkoumání života malých kočovníků, odedávna utlačovaných silnějšími sousedy a ohrožených rozpínavostí "civilizace", se pro Pavla Šebestu stalo životním posláním. Po návratu z Malajska a Sumatry zaměřil své výzkumy hlavně do rovníkové Afriky. S podporou belgických a českých vědeckých společností prošel v letech 1929-1930 křížem krážem pralesy kolem řeky Ituri. Našel tam kmeny těch nejmenších, skutečných trpaslíků, které souhrnně pojmenoval Bambuti. Strávil mezi nimi víc než rok a pyšnil se, že ho začali nazývat svým otcem - baba va bambuti. Šebesta kromě rodné češtiny (narodil se ve Velkých Petrovicích na Hlučínsku roku 1887) ovládal němčinu, angličtinu, portugalštinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, několik jazyků a nářečí afrických, pronikl i do nářečí asijských Negritů a mluvil malajsky. Mimořádný jazykový talent mu umožnil dorozumět se dobře i s nejzapadlejšími kmeny, žijícími na úrovni doby kamenné, a chápat jejich mentalitu. V období 1924-1954 podnikl za Pygmeji šest dlouhodobých, fyzicky i psychicky náročných výprav. Výsledkem bylo rozsáhlé vědecké dílo, zejména třísvazková monografie Die Bambuti-Pygmäen von Ituri, jíž se zařadil mezi přední světové etnografy. Napsal i řadu pozoruhodných cestopisů. Z jednoho z nich - V tropických pralesích - je náš úvodní citát. A Pavel Šebesta pokračuje: "Zprvu se mi trpaslíci bázlivě vyhýbali, ale potom se víc a víc se mnou sbližovali. Muži se dokonce u mne scházeli, naslouchali mému vyprávění nebo odpovídali na mé otázky. Zpívali mi své pěkné písně, provozovali hudbu a tropili jiný povyk. Velkou zálibu měli v našich písních, které jsem jim zpívával, neboť netušili, že by se dalo zpívat jinak, než uměli oni. Byly to krásné večery, a já si přál, aby trvaly hodně dlouho." Jenže každá píseň má svůj konec. Život prof. Pavla Jáchyma Šebesty (Schebesty) skončil roku 1967 ve Vídni, kde dlouhá léta přednášel na univerzitě. Prof. Josef Kunský o něm napsal: "Počítáme ho mezi české cestovatele a klademe ho - vzhledem k jeho velikému dílu výzkumnému - na přední, ne-li na první místo mezi nimi."
Autor je spolupracovníkem redakce
seriál
"Kostry jsou předmětem antropologického studia, a čtenář proto pochopí, že mi jako badateli velice záleželo na tom, abych si opatřil kostru nějakého Semanga a přivezl ji domů. To však nebyla věc nikterak snadná, neboť již pouhá otázka, kde pohřbívají své mrtvé, by byla vzbudila zlé podezření."
Pavel Šebesta putoval po jihovýchodní Asii už desátý měsíc. Zajímaly ho záhadné trpasličí kmeny, Semangové, patrně nejstarší obyvatelé malajského horského pralesa. Říkalo se jim také Orang-utanové, což znamená lesní muži. Usadil se v jejich tábořišti, ale musel jednat obezřetně, aby nenarušil křehké přátelství a nezapletl se do sítě jejich čar a pověr. Badatelská dychtivost mu však nedala, a když se dozvěděl o místě spočinutí jednoho nebožtíka, potajmu se tam v noci vypravil. Ostatky musel vyhrabat sám, protože jeho malajští sluhové se opodál klepali strachem, že odněkud přiletí otrávený šíp. Než se roku 1924 vydal na tuto svou první samostatnou výpravu, působil Šebesta, ještě za rakousko-uherské monarchie, šest let jako misionář v Africe, v povodí řeky Zambezi. Vzdělání získal v misijním semináři sv. Gabriela v Mödlingu u Vídně a také na vídeňské univerzitě, kde studoval antropologii, filozofii a archeologii. Z podnětu proslulého etnografa a lingvisty P. J. Schmidta se začal zabývat problematikou Pygmejů (z řeckého pagmáios - velký jako pěst). Různorodá společenství těchto lidí trpasličího vzrůstu bez vlastního jazyka a dějin, společenství rozptýlená v přítmí tropických pralesů Afriky a Asie, byla pro vědu velkou hádankou. Co vlastně představují ve vývojové spleti lidstva? Zkoumání života malých kočovníků, odedávna utlačovaných silnějšími sousedy a ohrožených rozpínavostí "civilizace", se pro Pavla Šebestu stalo životním posláním. Po návratu z Malajska a Sumatry zaměřil své výzkumy hlavně do rovníkové Afriky. S podporou belgických a českých vědeckých společností prošel v letech 1929-1930 křížem krážem pralesy kolem řeky Ituri. Našel tam kmeny těch nejmenších, skutečných trpaslíků, které souhrnně pojmenoval Bambuti. Strávil mezi nimi víc než rok a pyšnil se, že ho začali nazývat svým otcem - baba va bambuti. Šebesta kromě rodné češtiny (narodil se ve Velkých Petrovicích na Hlučínsku roku 1887) ovládal němčinu, angličtinu, portugalštinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, několik jazyků a nářečí afrických, pronikl i do nářečí asijských Negritů a mluvil malajsky. Mimořádný jazykový talent mu umožnil dorozumět se dobře i s nejzapadlejšími kmeny, žijícími na úrovni doby kamenné, a chápat jejich mentalitu. V období 1924-1954 podnikl za Pygmeji šest dlouhodobých, fyzicky i psychicky náročných výprav. Výsledkem bylo rozsáhlé vědecké dílo, zejména třísvazková monografie Die Bambuti-Pygmäen von Ituri, jíž se zařadil mezi přední světové etnografy. Napsal i řadu pozoruhodných cestopisů. Z jednoho z nich - V tropických pralesích - je náš úvodní citát. A Pavel Šebesta pokračuje: "Zprvu se mi trpaslíci bázlivě vyhýbali, ale potom se víc a víc se mnou sbližovali. Muži se dokonce u mne scházeli, naslouchali mému vyprávění nebo odpovídali na mé otázky. Zpívali mi své pěkné písně, provozovali hudbu a tropili jiný povyk. Velkou zálibu měli v našich písních, které jsem jim zpívával, neboť netušili, že by se dalo zpívat jinak, než uměli oni. Byly to krásné večery, a já si přál, aby trvaly hodně dlouho." Jenže každá píseň má svůj konec. Život prof. Pavla Jáchyma Šebesty (Schebesty) skončil roku 1967 ve Vídni, kde dlouhá léta přednášel na univerzitě. Prof. Josef Kunský o něm napsal: "Počítáme ho mezi české cestovatele a klademe ho - vzhledem k jeho velikému dílu výzkumnému - na přední, ne-li na první místo mezi nimi."
Autor je spolupracovníkem redakce
 Baba va bambuti Pavel Šebesta mezi iturskými trpaslíky před druhou světovou válkou. |
