Přísně utajovaný nukleární bufet v Pentagonu

  • 21
Je pozoruhodné, že z cest je snadné si zapamatovat záležitosti nepodstatné, zatímco věci důležité se postupem času kamsi vytratí. Tak například minulý týden jsem navštívil Pentagon, a jsem tedy schopen pohovořit o tom, jak to dopadne se světem.

Na tomto místě však považuji za důležité zmínit především originální pentagonskou techniku kontrašpionáže, případ úplatného malíře a nukleární bufet. 

Kontrašpionáž

Na jedné z chodeb jsem zahlédl plakát s velkým papouškem a nápisem: "Někteří ptáčci příliš mluví. Co tu děláš, vidíš a slyšíš, si nech pro sebe!" Proto vám neřeknu, jak to dopadne se světem.

Případ malíř

V další z chodeb Pentagonu visí olejomalba zobrazující jakousi dramatickou scénu z dob, kdy se Američané rozhodli, že nejsou Britové, a založili si vlastní stát.

Při podrobném pohledu je zřejmé, že Thomas Jefferson, třetí prezident USA, stojí na noze druhému prezidentovi, Johnu Adamsovi, svému sokovi. Jefferson, tvrdí vojáci, totiž uplatil autora obrazu částkou 50 dolarů, aby dal budoucím pokolení najevo, že byl lepší.

Nukleární bufet

V parčíku uprostřed Pentagonu se nachází malý bufet prodávající dvaadvaceti tisícům zaměstnanců té megabudovy párky v rohlíku. Vojáci, muži s mimořádně vytříbeným smyslem pro dobré historky, tvrdí, že sovětská generalita nebyla ze špionážních snímků schopna pochopit, co si to nosí ti Američané z té budky. Usoudila tedy, že právě tam se nachází tajný vchod do řídícího centra Pentagonu, a stánek se tak stal jedinou prodejnou párků na světě, na niž mířily jaderné hlavice.

Příběh bufetu vlastně není správné na tomto místě publikovat, neboť v této rubrice musí být historky pravdivé přinejmenším z 98 procent, což v tomto případě zjevně neplatí. Ale pro jednou se to snad dá snést.

Mezinárodní strašidla

Američané však milují nepravdivé historky a v každé zásadnější budově podle nich straší. Byl jsem svědkem scény, kdy jedna Evropanka kategoricky tvrdila průvodci v kalifornském San Diegu, že podle evropských standardů straší pouze v domech starších jednoho sta let, ale takové že v Kalifornii nejsou.

V Rusku takový jeden dům mají. Jmenuje se Dům na nábřeží, leží hned naproti Kremlu a jeho vzestupy a pády vždy kopírovaly dějiny celé země. V sovětských dobách v něm bydlela komunistická smetánka a jedna pamětnice mi vyprávěla o hrůze stalinských dob, kdy noční razie tajné policie znenadání určily, kdo upadl v nemilost a kdo skončí na Sibiři, o době, kdy se katové stěhovali do bytů svých obětí. Historek o duších vyslechnete v domě přehršle, je to však tísnivé místo samo o sobě, duch neduch.

Samozřejmě, náš list se k existenci duchů staví odmítavě, neboť: 1. neexistují, 2. ruší. Velvyslankyně jedné významné postimperiální velmoci si mi jednou v rozhovoru stěžovala, že kdysi dávno dle ústního podání ze sklepa její ambasády se strašlivým jekotem vyběhl jeden ze zaměstnanců a cosi blábolil. Již se nikdy nevrátil, čímž narušil běh věcí, což je možno považovat za důkaz, že strašidla ruší, i když neexistují.

 

,