Lužičtí Srbové nám jsou kromě Slováků snad nejbližším národem. Mezi městy Budyšínem a Chotěbuzí, jen kousek od severních hranic Čech, jich dnes žije něco kolem osmdesáti tisíc. Asi pro čtvrtinu, která na rozdíl od převážně protestantského okolního německého prostředí zůstala katolická, přichází s jarem jejich největší národní svátek. V desítkách vesnic v katolické části Horní Lužice (v okolí Budyšína a v sousedním okrese Kamenz) se Velikonoce a s nimi spojené zmrtvýchvstání Ježíše Krista odedávna slaví jako vyvrcholení církevního roku. Z minulosti se udržela část z velkého množství lidových zvyků, k nimž patřilo polévání vodou či celonoční zpěv děvčat s bílou stuhou kolem čela (bílá barva tu bývala barvou smutku). Tyto zpěvy vyjadřovaly žal nad mučednickou smrtí Krista na kříži. K dosud velmi živým zvykům patří zdobení kraslic prastarými geometrickými motivy. V současné době se používají čtyři způsoby. Zdobení voskem umožňuje vícebarevné ornamenty, často se používá leptání a vyškrabování vzorů ostrým kovovým hrotem. V poslední době se stále více ujímá takzvané bosírování. Na bílou skořápku vyfouknutého vejce se nanášejí bílým či barevným voskem ornamenty, které tam již zůstanou, takže je povrch takové kraslice plastický. Nejpřitažlivější jsou bezesporu pro návštěvníka Lužice v době Velikonoc procesí jezdců (jutrowni jěcharjo) v černých svátečních šatech, ve vyleštěných holínkách s cylindrem na hlavě. Kdo z nich jede poprvé, má na klopě zelenou ratolístku, ti, kteří se zúčastňují popětadvacáté, jsou ozdobeni stříbrnou snítkou. Občas zahlédneme v nepřehledném množství jezdců také prošedivělé muže, kteří mají snítku zlatou, což znamená, že jedou již popadesáté. Kdysi dávno, snad ještě v pohanských dobách, prý muži na koních objížděli kolem dokola pole, která patřila k vesnici. Tím symbolicky vytvářeli magický kruh, který měl zabránit zlým silám, aby toho roku ohrožovaly úrodu. Později, když Slované přijali křesťanskou víru, dostal tento zvyk zcela jiný, odlišný smysl. Procesí jezdců se seřadí do dvojic před farním kostelem, farář jim požehná a předá jim církevní korouhve, které pak nesou v čele procesí muži v první dvojici. Obvykle s nimi jede na koni i sám farář a jeden z mužů drží a veze s sebou sošku Ježíše Krista. Třikrát objedou místní hřbitov a pak se vydají po cestách do nejbližší farnosti. Někdy je to pouhých pět či šest kilometrů, jindy dokonce dvanáct, jako například mezi obcemi Ralbicy a Kulow. Po celou dobu muži zpívají táhlé pobožné písně, zvěstující, že se stal zázrak a Kristus vstal z mrtvých. V jedné ruce drží muži uzdu koně, ve druhé zpěvník. Je-li průvod velmi dlouhý, je určeno několik "dirigentů", kteří mávnutím ruky udávají tempo zpěvu. Když průvod dojede do cíle, následuje obvykle dvouhodinová přestávka. Koně jsou zavedeni do stájí, kde dostanou krmivo a pití. Muži se rozejdou do rodin, kde je čeká pohoštění. A pak následuje zpáteční cesta opačným směrem po stejné trase. Je stanoven přesný harmonogram těchto jízd, takže je možno spatřit během odpoledne třeba i pět takových procesí. Cesty jsou lemovány tisíci přihlížejících diváků. Není to však žádná atrakce pro turisty - kdyby nepřišel ani jediný divák, muži na koních by se stejně vydali na svou trasu, a to za každého počasí. A ještě jedna okolnost je zajímavá. Na lužickosrbském venkově býval kdysi dostatek koní. Situace se i zde změnila a traktory a jiné stroje nahradily koně. Aby se tento prastarý zvyk mohl dále udržovat, je nezbytné si koně půjčovat často z více než stokilometrové vzdálenosti. A není to zadarmo! Navíc leckterý kůň nesnáší, sedí-li na jeho hřbetě někdo, na koho není zvyklý. A tak občas vidíme jezdce, který kráčí vedle koně pěšky. V loňském roce se o Velikonoční neděli vydalo na cestu 1500 jezdců na nádherně vyzdobených koních. Nejvíce jich můžeme spatřit v Ralbicích (asi patnáct kilometrů severozápadně od Budyšína). V této obci ještě devadesát procent obyvatel hovoří denně slovanskou řečí. Zkuste se zaposlouchat do té řeči a poznáte, jak moc je nám blízká.
Může se hoditCO VIDĚT:Při návštěvě Lužice rozhodně nesmíte minout Budyšín, krásné středověké město, které bývalo ve středověku sídlem místodržitelů českých králů. Je zde Srbský dům, kde najdete mnoho materiálů o historii Srbů. Srbská část Lužických hor se zdvíhá směrem k české hranici. Nejhezčí výhled po celé Horní Lužici je z hory Černobóh, kde bývalo pohanské obětiště zlým duchům, o pět kilometrů dál je hora Bělobóh, kde byla božstva dobra. Nedaleko Budyšína je pak Lubin, třetí posvátná hora Lužických Srbů, kde podle pověsti spí sedm srbských králů, kteří mají podobně jako blaničtí rytíři v dobách nejhorších vyjet Lužickým Srbům na pomoc.
 Velikonoční jízda patří k vyvrcholení svátků v Lužickém Srbsku. |
