Je tomu tak deset let, co jsem se svojí matkou navštívil Machačkalu, dagestánské město na břehu Kaspického moře. Jeli jsme sami dva, a tak jsem od hlavy rodiny dostal pár pokynů: »Nenechávej svou matku nikde samotnou, opatruj ji« a podobně. Tehdy jsem se usmíval a říkal. »Neboj se, vždyť už jsem chlap!« (Bylo mi tenkrát 15 let.) V zemi muslimů mě bezstarostnost záhy přešla. Už na letišti jsme potkali poutníky vracející se z Mekky. Mlsné a divoké pohledy, kterými zahrnovali maminku, hovořily za vše. Byli však nějak unavení z cest a o nic se nepokusili. Naštěstí... Zato o několik dní později to už bylo horší. Zatímco jsme se slunili na pláži, padli jsme do oka dvěma stokilovým drobečkům. Jeden tmavší, s kudrnatými vlasy, druhý spíše světlovlasý. Vzezřením připomínali berany, chováním neukojené samce. Nejprve si k nám slušně, ač nepozváni, sedli na deku a začali vyžadovat po mamce společné foto. Když se dozvěděli, že jsem syn a ne manžel, začali smlouvat. Ať mamku vyměním za dvacet, třicet, potom dokonce i čtyřicet ovcí. Byl jsem neoblomný, a tak nabídli navíc švarnou děvu od nich, z vesnice v horách. Nakonec mamku nekompromisně drapli a začalo focení. Tiskli se k ní ze všech sil a já se na to nemohl jen tak klidně dívat. »Éto nět filmovaja zvezda, éto maja mať«, volal jsem na ně lámanou ruštinou a pokoušel se odstrčit jejich dotěrné ruce. Marně. Několik společných fotografií je však nakonec uspokojilo a mamku pustili. Moc se jim asi nechtělo, ale viděli, že neobstojí, že nemám obchodnického ducha. Tenkrát jsem si zhluboka oddechnul a vzpomněl na taťku. Jak by se asi tvářil, kdybych mu místo mamky přivedl stádo ovcí?
22. června 1999
