Příběh Hitlerovy "krvavé" polární železnice

  17:46aktualizováno  17:46
Vlak tiše sviští po kolejích kopírujících zákruty fjordu. Zakrátko zastaví a všichni cestující vystoupí do stanice vybetonované do úpatí sněhem pokrytých hor. Tato železnice končí v Bodö, největším městě arktické oblasti Norska se 34.000 obyvatel, přestože Adolf Hitler, jehož vojska okupovala Norsko v letech 1940 až 1945, si tehdy přál, aby pokračovala ještě stovky kilometrů dále na sever do Kirkenesu na ruských hranicích. Kdyby se jeho vize realizovala, pomohlo by mu to napadnout Sovětský svaz ze severu, odříznout životadárnou cestu spojeneckých námořních konvojů do sovětského přístavu Murmansk a zajistit bezpečnou dopravu železné rudy ze švédského dolu Kiruna do Německa.

Tisíce ruských, polských a jugoslávských válečných zajatců zaplatilo za tento plán životy, Hitlerova "velká polární železnice" ale nebyla nikdy postavena. Mezi vězni byla známa jako "krvavá cesta".

A když se pak ti, co její stavbu přežili, vrátili v roce 1945 do Sovětského svazu, dal diktátor Josif Stalin řadu z nich odsoudit za kolaboraci s nacisty a poslat do gulagů. Toto pokoření bylo pro ně mnohem horší než přestálá utrpení. "V Norsku jsme byli v rukou nepřítele. Zacházel s námi tak, jak se od něj dalo očekávat. V Rusku to pak bylo především morálně tvrdé," vzpomíná ve východosibiřském městě Magadanu
Vladimir Svertělov, 79letý Rus, který přežil Hitlerův i Stalinův útlak.

V muzeu "krvavé cesty" v Rognanu, otevřeném v roce 1995 v rámci snahy představit z valné části zapomenutou součást války na krajním severu, jsou informace o ruských vězních stále velmi vzácné. "Nevíme toho moc o ruských zajatcích, Sověti si všechny záznamy odvezli v roce 1945 a kontakty s nimi byly od té doby ojedinělé," říká ředitel muzea Jan Ivar Trones.

Svertělov a 30.000 dalších vězňů postavili zhruba 200 kilometrů železnice na sever od Mosjönu, přes polární kruh až téměř k Rognanu. K sovětským hranicím ale pořád ještě chybělo 700 kilometrů.

Oblast Saltdal, v jejímž středu leží město Rognan, měla v té době kolem 3000 obyvatel. Když viděli, jak nacističtí dozorci s válečnými zajatci zacházejí, obrátila se většina z nich proti okupantům. Walteru Johansenovi bylo teprve deset let, když se v roce 1942 stal svědkem příjezdu prvního lodi s lidským nákladem jugoslávských válečných zajatců. "Loď se nemohla přiblížit ke břehu, a tak (Němci) přinutili vězně skočit do ledové vody a plavat."

Zakrátko pak vznikla mezi místními obyvateli a zajatci celá komunikační a pomocná síť. Norové ukládali pod kameny na cestě vězňů z práce a do práce jídlo, pronášeli dopisy mezi jednotlivými zajateckými tábory. Ti nejodvážnější z nich organizovali útěky zajatců do neutrálního Švédska. Někteří byli za tuto činnost zatčeni a posláni do koncentračního tábora. V roce 1945 pak nacisté odešli, kolem 10.000 jejich vězňů, převážně velmi zubožených Rusů, ale zůstalo rozeseto v táborech podél železnice, kde čekali na repatriaci.

Tehdy si čtyřiadvacetiletý norský železniční dělník Ivar Knoph usmyslel, že přemaluje obrovský hákový kříž, shlížející na město z výšky skalního útesu, norskou vlajkou. Hledal pro svůj záměr dobrovolníky, nikdo ale nechtěl riskovat. "Požádal jsem Rusy o pomoc. Zeptali se mě, kolik lidí potřebuji. Dvě stě, tři sta? Řekl jsem, že jen pár chlapů. Nakonec jich přišlo přes tucet." Když byla práce zdárně skončena, uspořádal dnes 80letý Knoph s Rusy na vrcholu skaliska velkolepou party. "Rusové přinesli nějakou whisky a koňak po německých důstojnících."

Pro mnohé Rusy to byla ale příliš krátká oslava. Svertělov, který byl jako příslušník průzkumné jednotky deportován do Norska po svém dopadení v tehdejším Leningradu v roce 1942, chodil denně do přístavu v Rognanu vyhlížet sovětskou loď, která by ho odvezla do vlasti. Pro velký nával se dostal až na čtvrtou, na
rozloučenou pak ruským zajatcům mávaly ze břehu stovky Norů. Když se Svertělov a ostatní dostali konečně zpátky domů, nebyli nikdy puštěni na svobodu. On sám byl odsouzen k deseti letům nucených prací za kolaboraci s nacisty a poslán do
kobaltových dolů na Kolymě ve východní Sibiři. Z "krvavé cesty" se tak dostal na nechvalně proslulou "cestu kostí".

V roce 1949 vstoupilo Norsko do NATO. Bývalé zajatecké tábory byly demolovány, aby je Rusové nemohli navštěvovat. Ruské hroby v Saltdalu byly přemístěny na odlehlý ostrov Tjotta. Po válce prodloužili Norové severní železnici pouze do Bodö,
nějakých 50 kilometrů západně od Rognanu. Do jejího protažení dál na sever se už žádná z dalších norských vlád nepustila. Stavba někdejší "krvavé cesty" byla dokončena v roce 1962 - právě v roce, kdy sovětské úřady zprostily Svertělova obvinění.

Autor:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Podzimní balada v Tatrách. Dokonalý výhled z Barance vyváží náročnou dřinu

Vrchol Barance

Štíty pocukrované jinovatkou, modrá obloha bez bouřek, téměř nekonečná dohlednost a námaha bez potu. To vše čeká na...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Další z rubriky

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

VIDEO: Okrasné pole v Číně zničili turisté. Kvůli selfie

Růžová tráva v Číně

Jen dva týdny trvalo, než se turistům podařilo zničit políčko s okrasnou pampovou trávou v čínské provincii Če-ťiang. V...



Najdete na iDNES.cz