Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Hitlerovy "krvavé" polární železnice

  17:46aktualizováno  17:46
Vlak tiše sviští po kolejích kopírujících zákruty fjordu. Zakrátko zastaví a všichni cestující vystoupí do stanice vybetonované do úpatí sněhem pokrytých hor. Tato železnice končí v Bodö, největším městě arktické oblasti Norska se 34.000 obyvatel, přestože Adolf Hitler, jehož vojska okupovala Norsko v letech 1940 až 1945, si tehdy přál, aby pokračovala ještě stovky kilometrů dále na sever do Kirkenesu na ruských hranicích. Kdyby se jeho vize realizovala, pomohlo by mu to napadnout Sovětský svaz ze severu, odříznout životadárnou cestu spojeneckých námořních konvojů do sovětského přístavu Murmansk a zajistit bezpečnou dopravu železné rudy ze švédského dolu Kiruna do Německa.

Tisíce ruských, polských a jugoslávských válečných zajatců zaplatilo za tento plán životy, Hitlerova "velká polární železnice" ale nebyla nikdy postavena. Mezi vězni byla známa jako "krvavá cesta".

A když se pak ti, co její stavbu přežili, vrátili v roce 1945 do Sovětského svazu, dal diktátor Josif Stalin řadu z nich odsoudit za kolaboraci s nacisty a poslat do gulagů. Toto pokoření bylo pro ně mnohem horší než přestálá utrpení. "V Norsku jsme byli v rukou nepřítele. Zacházel s námi tak, jak se od něj dalo očekávat. V Rusku to pak bylo především morálně tvrdé," vzpomíná ve východosibiřském městě Magadanu
Vladimir Svertělov, 79letý Rus, který přežil Hitlerův i Stalinův útlak.

V muzeu "krvavé cesty" v Rognanu, otevřeném v roce 1995 v rámci snahy představit z valné části zapomenutou součást války na krajním severu, jsou informace o ruských vězních stále velmi vzácné. "Nevíme toho moc o ruských zajatcích, Sověti si všechny záznamy odvezli v roce 1945 a kontakty s nimi byly od té doby ojedinělé," říká ředitel muzea Jan Ivar Trones.

Svertělov a 30.000 dalších vězňů postavili zhruba 200 kilometrů železnice na sever od Mosjönu, přes polární kruh až téměř k Rognanu. K sovětským hranicím ale pořád ještě chybělo 700 kilometrů.

Oblast Saltdal, v jejímž středu leží město Rognan, měla v té době kolem 3000 obyvatel. Když viděli, jak nacističtí dozorci s válečnými zajatci zacházejí, obrátila se většina z nich proti okupantům. Walteru Johansenovi bylo teprve deset let, když se v roce 1942 stal svědkem příjezdu prvního lodi s lidským nákladem jugoslávských válečných zajatců. "Loď se nemohla přiblížit ke břehu, a tak (Němci) přinutili vězně skočit do ledové vody a plavat."

Zakrátko pak vznikla mezi místními obyvateli a zajatci celá komunikační a pomocná síť. Norové ukládali pod kameny na cestě vězňů z práce a do práce jídlo, pronášeli dopisy mezi jednotlivými zajateckými tábory. Ti nejodvážnější z nich organizovali útěky zajatců do neutrálního Švédska. Někteří byli za tuto činnost zatčeni a posláni do koncentračního tábora. V roce 1945 pak nacisté odešli, kolem 10.000 jejich vězňů, převážně velmi zubožených Rusů, ale zůstalo rozeseto v táborech podél železnice, kde čekali na repatriaci.

Tehdy si čtyřiadvacetiletý norský železniční dělník Ivar Knoph usmyslel, že přemaluje obrovský hákový kříž, shlížející na město z výšky skalního útesu, norskou vlajkou. Hledal pro svůj záměr dobrovolníky, nikdo ale nechtěl riskovat. "Požádal jsem Rusy o pomoc. Zeptali se mě, kolik lidí potřebuji. Dvě stě, tři sta? Řekl jsem, že jen pár chlapů. Nakonec jich přišlo přes tucet." Když byla práce zdárně skončena, uspořádal dnes 80letý Knoph s Rusy na vrcholu skaliska velkolepou party. "Rusové přinesli nějakou whisky a koňak po německých důstojnících."

Pro mnohé Rusy to byla ale příliš krátká oslava. Svertělov, který byl jako příslušník průzkumné jednotky deportován do Norska po svém dopadení v tehdejším Leningradu v roce 1942, chodil denně do přístavu v Rognanu vyhlížet sovětskou loď, která by ho odvezla do vlasti. Pro velký nával se dostal až na čtvrtou, na
rozloučenou pak ruským zajatcům mávaly ze břehu stovky Norů. Když se Svertělov a ostatní dostali konečně zpátky domů, nebyli nikdy puštěni na svobodu. On sám byl odsouzen k deseti letům nucených prací za kolaboraci s nacisty a poslán do
kobaltových dolů na Kolymě ve východní Sibiři. Z "krvavé cesty" se tak dostal na nechvalně proslulou "cestu kostí".

V roce 1949 vstoupilo Norsko do NATO. Bývalé zajatecké tábory byly demolovány, aby je Rusové nemohli navštěvovat. Ruské hroby v Saltdalu byly přemístěny na odlehlý ostrov Tjotta. Po válce prodloužili Norové severní železnici pouze do Bodö,
nějakých 50 kilometrů západně od Rognanu. Do jejího protažení dál na sever se už žádná z dalších norských vlád nepustila. Stavba někdejší "krvavé cesty" byla dokončena v roce 1962 - právě v roce, kdy sovětské úřady zprostily Svertělova obvinění.

Autor:


Nejčtenější

Ale je tady krásně. Místo ze slavného filmu dnes nepozná ani Zdeněk Svěrák

"Václave? Proč nejsi moje žena?" ptá se Zdeněk Svěrák Jana Třísky jako rekreant...

Idylická krajina a typická venkovská stavení z filmu Na samotě u lesa zůstávají dodnes symbolem poklidného života,...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Nejmenší skanzen a opuštěné lázně. Moravským krajem, který ani nemá jméno

Skanzen v Horním Smržově

Tento kraj nemá žádný zažitý zeměpisný ani národopisný název, a možná právě proto patří k nejhezčím venkovským oblastem...

Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky

Hříchy fotografů 01

Fotíte dobře a rádi? Možná, že čtete i odbornou literaturu, časopisy, diskuse na internetu, nebo se bavíte se stejně...

Další z rubriky

Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky

Hříchy fotografů 01

Fotíte dobře a rádi? Možná, že čtete i odbornou literaturu, časopisy, diskuse na internetu, nebo se bavíte se stejně...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Najdete na iDNES.cz