Sice jsme s dětmi už byli i výš – nejvýše položená silnička Ladaku se šplhá až do 5600 m n.m. – to bylo ale autobusem...
Z autobusu rovnou oknem
Do starobylé himálajské vesničky Alči jsem dorazil o den dříve, a teď napjatě vyhlížím místní autobus, kterým má přijet zbytek mé rodiny. Podvečerní úplně narvaný vůz přijíždí na zastávku u modlitebního mlýnku na čas a už také vidím své blízké – u okénka až v jeho nejzadnější části. Nicméně, nejsme zde žádnými nováčky – a tak oknem putují nejprve batohy, po nich má paní a nakonec s pomocí domorodců a za ohromného veselí všech i naše milované děti: pětiletý Vojta a tříletý Mojmírek.
Následující den v Alči časně ráno připravujeme zavazadla k bráně domku. Pak dlouho čekáme – a nic. Kolem deváté slunce už slušně praží, o ranní chládek jsme dávno přišli.
O hodinu později nacházím muže, se kterým jsme se včera na transportu domluvili. Za pomoci dvou oslíků nás má doprovodit vysoko do hor. Muž vylézá ze zakouřeného domku a nepřesvědčivě vysvětluje, že sehnal jen jednoho osla a my prý chtěli dva. Spíš se mu ale nechtělo vstávat. O další hodinu později se totiž u brány domu přeci jen objevuje se dvěmi oslíky a vyrážíme.
Na cestu s oslíky
Batohy a kluky upevňujeme na hřbety zvířat. Příjemně odlehčeni vyrážíme s manželkou v těsném závěsu za naší mini-karavanou. Vycházíme bohužel do největšího poledního pařáku, kterému jsme se časným ranním odchodem chtěli vyhnout.
Jízda se klukům od počátku líbí. Starší Vojta si s nadšením vychutnává nový dopravní prostředek (nedávno jel na koni) a za chvilku přesně vystihuje rozdíl mezi koněm a oslem – kůň je silnější a hlavně poslušnější. Osel je tvrdohlavější a hloupější. Mojík sedí na zvířeti takhle dlouho poprvé, ale chová se, jakože pro něj není nic normálnějšího.
Osel je osel
Oslíci jdou zvolna. Po většinu cesty vedu jednoho, Ladačan Taši druhého. Jinak se osli totiž pořád zastavují, scházejí z cesty, prostě chovají se jako osli. Brzy se kluci začali výborně bavit. Když například Mojíkův oslík narazil zezadu do Vojtova, kluci oslíka okamžitě přejmenovali na Narážeče.
Vojtův oslík byl zase pojmenován Sjížděč, protože pořád sjížděl z cesty. Také oslíkům střídavě říkali Poseda či Neposeda, podle toho, který zrovna poslouchal či neposlouchal. Mojík se v sedle bavil do chvíle, než za poledního horka tvrdě usnul.
Několik brodů přes potoky prošli osli, vedeni instinktem, sami, my dospělí přeskakujeme, kde se dá.
Kvůli rannímu prostoji se výstup původně plánovaný na jednodenní protáhl na dva dny – první den nocujeme u opuštěné pastevecké chatrče ve výšce trochu přes 4200 m n. m. Nad stanem se brzy rozsvítily tisíce hvězd jasné a překvapivě vlahé himálajské noci.
Pytel smůly
Následující den výstup ubíhal chvilku dobře, pak se ale protrhl pytel smůly. Nejprve ze sedla vyklouzla špatně přichycená termoska. Našel jsem ji o nějakých 100 výškových metrů níže. Skoro v 5000 m n. m. je to dost hluboko.
Když jsem vysupěl nahoru a unaveně usedal k vydýchání, zavadil jsem o odloženou brašnu s foťákem a kamerou – a mohl dolů vyrazit podruhé. Podstatně níž než v prvním případě. Tělo staré dobré zrcadlovky prokázalo obdivuhodnou odolnost, videokamera bohužel nikoliv.
Mezitím se naše minivýprava posunula výš. Už ji skoro doháním, když vidím, jak Bára narovnává Mojmíra v sedle. V tom se ozve výkřik – a kolem mne letí pytel se zásobami jídla na deset dní. Hned zmizel ve srázu pode mnou. Tento sestup byl ze všech nejdelší, pytel jsem mezi kamením našel o 150 metrů níže.
Himálajský mix
Nyní už nemusíme vymýšlet rafinované směsi – vše bylo smícháno předem… Později na vrcholu Taši nechtěl při placení ani žádný bakšiš, jak se cítil provinile, že přivázaný proviant lépe nekontroloval…
Nicméně úctyhodného cíle – sedla Stakspila ve výšce 5200 m n.m – jsme šťastně dosáhli. Jen v samotném závěru osli nechtěli jít vůbec a kluci museli po svých s tím, že se oslem stávám dočasně sám.
Může se hoditPochod přes sedlo Stakspila
Alči: 3100 m n.n  TIP iDNES: Zážitky autora z Himálaje si můžete přečíst v jeho knize "Pět měsíců v Himálaji aneb Ladak očima české rodiny" |
Vojtu poponáším jen symbolicky a Mojmíra po většinu této namáhavé závěrečné cesty mezi skalami. Oba jsou ale skvělí – nefňukají, vzájemně se podporují a celé to berou velice sportovně.
Když Taši odešel, osaměli jsme. Veškerý prostor kolem nás vyplňují velehory, na sever leží údolí Indu – o celých 2000 výškových metrů níže! Nad ním se tyčí pohoří Ladak s vrcholky až 6000 metrů vysokými. V jejich úbočí se zelenají oázy několika vesniček a jejich obdělaného okolí (na jaře jsme se tam učili orat s jaky).
Na druhou stranu sedla se otvírá pohled na rozervané vrcholky divokého pohoří Zanskar. Ostré štíty, strmé skalní stěny a mezi nimi tušené hluboké rokle. Tudy chceme nyní pokračovat…
Do první doliny pod námi to jde rychle – doslova sjíždíme táhlým třísetmetrovým suťoviskem. Dole padla na Vojtu silná únava. Uvařili jsme mu čaj, trochu si ublinkl a na místě schoulen do klubíčka na chvíli usnul.
Asi po hodině vyrážíme na dnešní nejnáročnější úsek: únava se už hromadí a my nevíme, jak daleko je k nejbližší vodě. Naše zásoby tekutin jsou takřka vyčerpány. O to větší radostí nás naplňuje tábořiště na loučce u silného pramene – v kouzelné kotlince plné kvetoucích kakostů a dalších květin rostoucích v celých trsech.
Následující den po poledni přicházíme do první vesničky, na naší trase jediné, s krkolomným názvem Sumdha Čhungun. Vystoupal jsem ke zdejšímu malému klášteru. Po straně nádvoří jsou malá dřevěná vrátka, jako do nějakého chlívečku. V hlubokém předklonu se do nich soukám.
Tváří v tvář nohám Buddhy
Za druhými a ještě menšími dvířky se nejprve objevily obrovské nohy a pak – když jsem jimi prolezl celý a zaklonil se – se nade mnou se tyčila obrovská několikametrová socha Buddhy či bódhhistavy se čtyřma rukama.
Trek v Himálaji
|
Překvapení pokračuje. Na druhé straně nádvoří jsou další mini-dvířka. Podobná chodbička mne zavedla přímo pod druhou obrovitou hliněnou sochou. Trochu se loupou, na rukou chybí nějaký ten prst, ale vzhledem ke stáří jsou obě v poměrně dobrém stavu. Obě sochy jsou totiž cirka jeden tisíc let staré – pocházejí z doby, kdy se Himálajem buddhismus z Indie teprve šířil do Tibetu.
Doma u mnicha Padmy
Seznamuji se s místním mnichem Padmou. V tom dorazila z vesnice místní žena a mnichovi sděluje, že dole jsou nějací cizinci s dětmi. Mnich si to chvilku v hlavě přerovnával, načež nás všechny pozval k sobě nahoru. Můžeme u něj přespat a děti si tu mohou odpočinout. A hned se dal do přípravy pohoštění.
Když se ptám, zda ho neobtěžujeme, odpovídá, že pomoc druhým je ten nejlepší buddhistický obřad...
Pomáhám s loupáním cibule a krouháním zelí a přitom přišla řeč na Vojtovo stále bolavé břicho. Před samotným jídlem se mnich začal bez dalších řečí chystat k nějakému obřadu. A že nejprve pomůže Vojtovi.
Léčebný kouř z oslích koblih
Venku polil petrolejem několik oslích koblih v kovové krabičce a zapálil. Pak přinesl tibetskou knihu, zvoneček a dordže (žezlíčko, představující diamant) a do víka od papírové krabice nasypal hrst rýže. Pokynul Vojtovi, ať si dřepne před stůl. Mně vyzval, ať donesu doutnající koblihy. Vojta měl rukou ovívat dýmající směs a kouře se nadechovat. (Naštěstí "očistný“ kouř nebyl moc hustý a rozptyloval se v průvanu všemi směry.)
Padma si nasadil brýle, otevřel knihu a začal při tom prozpěvovat text a při tom pokládal Vojtovi na hlavu žezlíčko. Nakonec sáhl po rozkládací knížečce s obrázky „léčebných buddhů“ a několikrát ji přiložil Vojtovi na hlavu.
Hrábl po rýži a pohodil ji různými směry po místnosti, pár zrnek jemně vmetl Vojtovi do vlasů a procedura byla u konce. Dýmem byli vyhnáni z těla zlí démoni, rýží se jim zabránilo v návratu.
Když se ptám na podrobnější vysvětlení obřadu, Padma jen s naprosto vážnou tváří a svou prostou angličtinou opakuje, že „it is good, maybe very good“ (je to dobré, možná velmi dobré). Načež se dáváme do prostého, ale velmi chutného jídla.
Šťastný návrat
Následujícího dne měl Vojta od svých problémů opravdu pokoj. Což bylo dobře, protože nás čekal celodenní sestup divokým údolím se strmými písčitými svahy a hlubokou roklí na dně. Na konci se toto údolí setkávalo s větším, kudy vedla silnička, po které dvakrát týdně projížděl autobus. Ten jsme následující den opravdu stihli a šťastně se vrátili do našeho dočasného domova nedaleko zdejšího "hlavního“ města Le.
Text a foto: MARTIN MYKISKA, autor knihy Pět měsíců v Himálaji aneb Ladak očima české rodiny
