Hercegovina má svůj Himálaj. Při cestě minovým polem šlapejte na kameny

Západobalkánskému pohoří Prenj se před válkou přezdívalo Hercegovský Himálaj. Na mapě se tak vznešené jméno může pro pohoří o nejvyšších vrcholech sotva přesahujících 2 100 metrů zdát trochu nadnesené, když ale člověk poprvé spatří špičky vápencových vrcholů, pochopí. Ještě nedávno zaminované pohoří se nyní pomalu znovu otevírá turistům.
HIMÁLAJ. Symbolem pohoří Prenj je pohled na rozeklané vrcholky Otiše a Zelene Glavy z údolí Tisovice.

HIMÁLAJ. Symbolem pohoří Prenj je pohled na rozeklané vrcholky Otiše a Zelene Glavy z údolí Tisovice. | foto: Tomáš S. Šťástka

Prenj leží mezi Sarajevem a Mostarem, obtéká ho všudypřítomná řeka Neretva, v rámci historické geografie je plně na území Hercegoviny. Pohoří patřilo před jugoslávskými válkami mezi nejnavštěvovanější na celém Balkáně. Dobře značené cesty, síť bivaků, krásné a těžké hory i stěny pro horolezce. V nejkrutějších rocích devadesátých let tudy ale vedla válečná linie, která zapříčinila nejen rozboření většiny útulen, ale hlavně nekoordinované zaminování celé oblasti.

Prenj tak na patnáct let téměř zmizel z povědomí. Některé společnosti vás nyní vezmou na klasickou túru od chaty Rujiště přes Bijele Vode na Zelenu glavu a zpět, ale jednodenní výlet jen těžko nahradí pořádný vícedenní trek touto divočinou.

Pohled na vrcholovou část Lupoglavu (2102 m). Černá tečka na velkém sněhovém...
Pod Vrutakem už ale přestává sranda, tady se stále nikdo do lesa neodváží....
Průzračné Boračko jezero je ideálním místem pro začátek či konec putování po...

Zpráv na internetu je poskrovnu, jako nejlepší vodítko nám tak slouží průvodce Jakuba Hlouška, který, i když devět let starý, stále zůstává nepřekonaným zdrojem informací o celé Bosně a Hercegovině.

Právě jsme slezli z pohoří Bjelašnica, sestup nám kvůli neexistujícímu značení trval téměř o den déle, než jsme čekali. Půldenní relax u ledového Boračko jezera proto přijde vhod. Snažíme se zjistit nějaké informace o Prenji, místní nás ale od cesty spíše odrazují, v horách jsou prý stále miny a není dobré tam chodit.

Máme ale jiné zprávy, takže druhý den ráno sedáme do linkového spoje jedoucího na Konjić. Autobus nás převeze přes sedlo Borce zpět dolů do vesnice Bijela. Tady se nám daří během sotva pěti minut odchytit velké auto, co celou naší sedmičlennou výpravu přiblíží až pod Rakov laz. Cesta končí a dál se musí po svých. Prenj se tady před námi tyčí do nebes skutečně jako Himálaj.

Pohled do propadliny Za kantarom, vpravo hora Crnoglav.

Pohoří tvoří první překážku pro mraky od Jaderského moře, zvláště na jeho jihozápadní straně se tak počasí střídá během chvilky, o čemž se ostatně další den přesvědčíme.

Je neskutečné dusno, přece jen jsme už hodně na jihu, mraky na obzoru ale dávají tušit, že v horách se opět ochladíme. Chceme vystoupat k ruinám chaty Jezerce, kde by měla být možnost přespat a hlavně je tam pramen. Prenj totiž jako každé vápencové pohoří příliš vody nenabízí a trasu je třeba podle toho plánovat.

Cesta je dobře značená, klasické balkánské červenobílé terčíky nás spolehlivě vedou stoupáním. Z 635 metrů se musíme dostat až do zhruba 1 600. Asi hodinu a půl jdeme hlubokým listnatým lesem. Opouštíme ho až v nějakých třinácti stech metrech. To už se před námi jako brána otevírá prenjské sedlo Skok a vítají nás první zbytky sněhu. Začíná hřmít, což nám v odkrytém prostoru dodává na kuráži i pevném kroku. Poslední čtvrtina cesty se od sedla stáčí až nečekaně doprava a skoro zpět na sever. Značka nás ale vede spolehlivě a nějaké tři hodiny chůze od Rakova lazu stojíme u chaty Jezerce.

Kam dál v BiH do hor?

Bosna a Hercegovina nabízí nespočet dalších pohoří na trekovou turistiku. Asi půlhodinu jízdy autem od Sarajeva leží krásné krasové pohoří Bjelašnica. Na jeho stejnojmenném nejvyšším vrcholu (2 067 m) stojí rozbořený skokanský můstek z olympiády z roku 1984. V barevných horách plných závrtů najdete i nejvýše položenou celoročně obydlenou bosňáckou vesničku Lukomir. Stejně jako v Prenji, i zde je vhodné držet se jen značených cest.

Pohled na vesničku Lukomir, jedno z největších turistických lákadel Bosny a...
Lukomir leží v pohoří Bjelašnica.

Vesnička Lukomir v pohoří Bjelašnica

Nejnavštěvovanějším je však malé pohoří Maglić ležící částečně v Černé Hoře. Zde můžete vystoupat na nejvyšší horu celé země Bosanski Maglić (2 386 m). Tudy žádná válečná linie neprobíhala, takže se min bát nemusíte, rozhodně tu ale nebudete sami.

Původní útulna nesoucí desku upomínající na hrdinství zdejších partyzánů skutečně leží v troskách, zachovala se z ní jen malá špinavá předsíň, kde by se v nejhorším tři čtyři lidé vyspali.

To ale není třeba, kus od trosek se tyčí nová chata, sotva dokončená. V patře nabízí útulnou půdičku na spaní, která voní čerstvým dřevem a kam se v nejhorším vtěsná jistě dvacet lidí. Věci na stole dole vedle kamínek dávají tušit, že zde někdo je, podle výbavy zřejmě žádný turista.

Opět svítí slunce, tak obědváme na zápraží a zaslouženě odpočíváme. Pramen se nachází asi pět minut od chaty v malém závrtu. Vzhledem k takovému luxusu trochu měníme plány. Necháváme na Jezercích batohy a vyrážíme dobýt nejvyšší horu, tedy Zelenu Glavu s 2 155 metry.

Nalehko se nám hned vrací svižný krok. Cesta na vrchol je taktéž solidně značená, navíc vede jasně prošlapanou cestou. Respektive vedla by, kdyby sedlo mezi Kopilicí a Malou Kopilicí, jenž musíme překonat, nebylo ještě pod sněhem. Tím natátým se ale šlape docela dobře. Horší je, že se opět zatáhlo a drobně poprchává.

Hřmí se hned za vrcholem za námi, tak chvilku zvažujeme, zda Zelena Glava stojí za setkání s bouří někde na skále či cestou po sněhovém poli. Pokračujeme ale dále, občas sprchne, mraky a hromy se kolem nás dál točí v ucházející vzdálenosti.

Šedobílý nádech a silueta Lupoglavu

Zelena Glava je spolu s vrchem Otiš symbolem celého pohoří, vytváří jeho klasické dvouvrcholové panorama. Strmý Otiš obcházíme zleva a dostáváme se pod finální sedlo mezi oběma vrcholy. Cesta vede do nejvyšších partií zprava přes malé kamenné pole. Už vidíme vrcholovou tyč. Finální část s řetězy si ale neužijeme, je taktéž pod sněhem. Musíme proto po čtyřech pomalu a s rozvahou překonat sice asi jen desetimetrové, ale o to příkřejší sněhové pole. Po hřbetu se pak dostaneme až na nejvyšší vrchol Prenje.

Výhled je odsud úžasný. Vápencové pohoří tvoří spousty uzavřených údolí, kde se stále drží sníh. Zvláštní kombinace šedé skály a bílého sněhu dodává celému pohoří dosud neviděný barevný nádech. Znovu vysvitlo slunce, takže si můžeme prohlédnout zítřejší cestu. Tedy alespoň kus, většinu nám zakrývá masiv Otiše.

Směrem k moři vidíme další výrazný hřbet, kterému vévodí specifická silueta druhé nejvyšší hory Prenje vrcholu Lupoglav. Tam bychom chtěli zítra. Naplánovat v tomto pohoří souvislý přechod není jednoduché, Prenj nemá žádnou klasickou hřebenovku, jen spousty samostatných vrcholů, hřebenů a hřebínků rozdělených bezpočtem údolí. Zájemci o vícedenní pochod tak musí počítat s tím, že si z nejvyšších vrcholů mnohokrát slezou zase úplně do údolí, aby mohli opět solidně nastoupat. Nám se to podařilo každý den.

Původní chata byla odstřelena začátkem války v devadesátých letech, obyvatelný...
Turistická chata Jezerce je zbrusu nová, pojme až dvacet lidí.

Nová chata Jezerce věští velkou budoucnost turistice v celém pohoří Prenj.

Cesta ze Zelene Glavy zpět uteče rychle i díky sjezdu po velkém sněhovém poli těsně před chatkou. Tam už ale nejsme sami. Vrátili se majitelé zanechaných věcí a skutečně jsou místní. Dva Bosňáci, kteří na koních vozí přes hory suroviny na dokončení útulny. Zrovna přijeli, koně dali pást a jsou rádi za společnost.

Domlouváme se rukama, nohama a tak nějak poslovansku. Podle svých slov prý bojovali ve válce, ukazují nám, kde tady po horách kladli miny a kam nechodit. Máme se prý důsledně držet značky. A jaká je rada, pokud z ní sejdeme? "Šlapat jen na kameny," vyrozumíme. Tak tohle je setkání s opravdovou válkou. Kus granátu, který někdo z nás u chaty našel, ani jednoho z místních nezaujme - ostatně, co by na tom taky bylo zvláštního, že?

Vajíčka a oheň proti vlkům

Starší z nich nás prosí, abychom ho vyfotili s milovanými koňmi a fotku mu pak poslali. Oba pánové jsou velice pohostinní, neustále nám něco nabízejí, uvolňují místo na kamnech, chtějí nám uvařit vajíčka a jsou tak skromní, že jsme až v rozpacích. Vtipný moment nastává, když jdou oba před chatu rozdělat oheň. Zastavujeme je s tím, že pro nás opravdu nemá cenu pálit dřevo, že už stejně jdeme spát. Nedají si ale říct a za chvíli už hoří připravená hromada klestí. Teprve poté pochopíme, že oheň nedělají kvůli nám, ale pro své koně. Na noc je totiž přivedou před útulnu a oheň je bude chránit před vlky.

Jdeme spát, na provoněné půdě nás čeká klidná noc. Probudí nás jen odchod našich spolunocležníků, kteří ještě před rozbřeskem kolem čtvrté za cinkotu zvonců opět postrojí koně a vyrážejí pro další pytle s cementem do Crno Polje, (odkud vede kamenitá cesta až do Borců). Za den takhle absolvují dvě jízdy, aby se večer zase sešli s nějakými novými turisty.

Vstáváme výrazně později než naši společníci. Vyrážíme dále až kolem deváté. Na Lupoglav vede dlouhá cesta, navíc ji v mapě spíše jenom tušíme. Vodu nabíráme u pramene pod bivakem.

Na velkém kameni u jezírka je deska, která upomíná na tragickou smrt dvou slovinských dívek z roku 1949. Zabloudily v mlze, která ve zdejším kraji dokáže padnout zničehonic. Vyčerpané došly až k tomuto kameni, kde je později zachránci nalezli mrtvé. Děsivé, když si člověk uvědomí, jak blízko by to měly do bezpečí chaty.

Pazi mine!

Cestovní pojištění

Stále dobře značená cesta, kterou přerušují jen asi dvě sněhová pole, nás vede k chatě Vrutak, dalšímu záchytnému bodu v této části pohoří. Podcházíme opět pod horou Otiš, na kterou nás láká odbočka, síly si ale šetříme na Lupoglav, takže odoláváme. I na Vrutaku je vedle staré boudy, kam se vejde asi deset lidí, chata nová. Ta je však zamčená, takže jsme rádi, že jsme včera zůstali na Jezercích.

Kus pod bivakem má být další velký pramen. Knižní průvodce s vykřičníky radí, abychom cestu k pramenu absolvovali jedině po cestě a v žádném případě lesem. Samozřejmě poslechneme a rádi - a brzy skutečně podél pěšinky míjíme několik výstražných cedulí s křenící se lebkou a nápisem Pazi mine! (Pozor miny!).

Pramen jsme ale nenašli a klesáme až do údolí Tisovica, míjíme místní heliport z kamenů a teprve u ukazatele s odbočkou na Lupoglav se otáčíme. Zelena Glava a Otiš vytvářejí úžasné panorama. Vodu nakonec nacházíme kus od cesty, těsně před sestupem na travnatou planinu, teče přímo ze skály a je označená velkou značkou. Moc čistá ale není, budeme ji převařovat.

Rozsáhlá spáleniště po požárech, které tu řádily v minulých letech, nám dávají...
Zelené Lučine, sestava travnatých louček působí při sestupu z kamenitého...
Přechod přes vrcholové části nehostinného hřebenu Vratolom jsou nepříjemné,...

Západní část Prenje předvede vlahé zelené louky, mlhu, déšť i pustá šedá spáleniště.

Lupoglav vůbec není vidět, podle mapy k němu míříme okolo hřbetu Kantar, cesta je znatelná, ale značení není obnovené. Od zmíněného rozcestí na Tisovici jsme se vydali doprava, překonali malý hřeben a směřujeme dále na západ. Obcházíme mělké údolí Za Kantarom, abychom se k Lupoglavu dostali ze strany od moře. Na tušených rozcestích se sice občas ukáže značení na vrchol, příliš nám ale realita s mapou nesedí. Je už odpoledne a my stále nevíme, který z vrcholů je ten kýžený. Cesta vede spáleništěm, důkaz velkých požárů, které před časem v Bosně řádily. Ohořelá kleč vypadá smutně ale vlastně nás docela uklidňuje, tenhle nekontrolovaný oheň je nejlepší minový čistič.

Konečně se dostáváme k hraně údolí Lučine, díky kterému lépe tušíme, kde jsme. Zároveň se před námi vyloupl i pyramidový vrchol hory. Ještě je to dost výškových metrů. Cestu nám ale komplikují stále větší sněhová pole. Do sedla pod Lupoglavem už jdeme jenom po sněžné pláni, úplně bez značky. Zase se přihnaly mraky a krom toho, že se ochladilo, začíná i poprchávat. To nejsou v kombinaci se sněhem úplně vhodné podmínky. Na sedlo se tak doslova vydrápeme a oblékáme bundy a pláštěnky.

Pohled na vrcholovou část Lupoglavu. Černá tečka na velkém sněhovém poli je jeden ze členů výpravy.

Teď už je před námi konečně jenom vrchol hory, nějakých sto výškových metrů. Už od sedla je znatelná pěšina v suti, která vrchol pěkně obkružuje. Problém je, že na jejím konci čeká poslední sněhové pole, navíc v pořádném sklonu. Je to více než třicet metrů v nejistém terénu s dobrým padákem dolů. Vrchol se proto vyráží dobýt jen pět z nás.

U sněhového pole začínají hned první dva prošlapávat cestu a budovat solidní schody. Bílá pokrývka je evidentně poslední překážkou před vrcholem, včera jsme viděli Lupoglav z druhé strany sněhuprostý. Na vrchol se přesto nikdo nedostal, společným konsenzem se pětice dohodla, že by byl vzhledem k únavě, pozdnímu odpoledni i nejistému počasí přechod přes pole tam a zpět příliš riskantní, a tak se otáčí a vrací se k batohům.

Nad Lupoglavem v tu chvíli jakoby symbolicky vysvitlo slunko a ukázalo nedobytou horu v celé své kráse. To se už ale vracíme sněhovými poli zpátky k odbočce na Lučine. Dolů to zase jede pěkně. Den pomalu končí, takže hledáme místo na spaní. Lučine jsou zvláštní vysokohorské loučky poskládané kaskádovitě pod sebou plné svěží tmavě zelené trávy, které se po těch hodinách na kamenech, sněhu a mezi klečí zdají k neuvěření.

Česká vlajka a večerní bouře

Krajina je tichá, o to víc nás překvapí náhlé vrznutí. Ještě překvapivější je zjištění, že za nečekaným zvukem stojí plechová česká vlajka. Spolu s bosenskou, která však leží na zemi, vytvářejí společnost upomínkové desce. Ta upozorňuje na jednoho mladého Čecha, který tu z neuvedených důvodů zemřel. Ne úplně milé setkání.

Putování Prenjem

Rady, tipy, časy

- pohybovat se jen po značených či alespoň vyšlapaných cestách

- místům vyznačeným červenými cedulemi se úplně vyhnout

- každý den si naplánovat podle pramenů tak, aby byl zajištěn dostatečný přísun vody, vápencové pohoří je suché

- v období červen-říjen není třeba žádné speciální vybavení, pouze vrcholové partie nejvyšších hor skýtají ještě v červenci sněhová pole, kde se můžou (ale nemusí) hodit mačky

- doporučujeme průvodce "Bosna a Hercegovina / Černá Hora" od Jakuba Hlouška (nakladatelství SKY, 2004)

- při troše hledání se na internetu dají najít staré ale docela podrobné mapy celé oblasti

Místní horalové značení do hor obnovují, aby kdysi populárnímu pohoří vrátili...

1. den: Rakov laz - Jezerce (3 hodiny), Jezerce  - Zelena Glava a zpět (3 hodiny bez batohů)

2. den: Jezerce - Vrutak (1,5 hodiny), Vrutak - rozcestí Tisovica (30 minut), rozcestí Tisovica - Lupoglav (3 hodiny), Lupoglav - Lučine (2 hodiny)

3. den: Lučine - vrchol hřbetu Vratolom (Has?) (2 hodiny), vrchol hřbetu Vratolom (Has?) - planina Glogovo (2 hodiny), planina Glogovo - Glogošnica (nepočítaně hodin)

Spíme nakonec na poslední loučce, nejen že se stmívá, hlavně přichází bouřka. Přístřešky z plachet stíháme dostavět jen tak tak před prvním lijákem. Kameny na upevnění snášíme z okolí ještě dlouho za blesků. Bouřka se nad údolíčkem točí asi hodinu, poprchává celou noc.

Další den ráno je obloha ocelově zamračená. Poslední den nám Prenj rozhodl ukázat tu méně příjemnou část. Po včerejší námaze jsme unaveni a představa, že se směrem do civilizace musíme opět vyškrábat přes devatenáct set metrů vysoký hřbet, nás moc netěší. 

Drobně mrholí, štrádujeme si serpentinami od Lučine opět do výšin. Mrholení se časem promění v neprostupnou mlhu. Není vidět na dva metry. Držíme se pohromadě a vrcholové partie přecházíme s rukama na uších, jak tam strašně fouká. Navíc doslova ledově.

Nekonečný sestup

Cesta v téhle části, tedy od Lučine přes vrchol Has směrem do Glogošnice, je dobře značená. Jediným problémem je, že nakonec - alespoň dle vrcholové cedule - žádný Has nepřekonáváme. Nevadí, nebylo kde odbočit, nejvyšší vrchol hřebene Vratolom jsme dobyli, ať už se jmenoval jakkoli. Mlha nás dále vede spáleništěm, kde dlouhé větve klečí trčí jako kly a žebra velkých zvířat. Hotové sloní pohřebiště.

Okolo poledne se pod námi vyloupne rozlehlá zelená planina Glogovo, tušíme konec našeho putování. To je ale chyba. Klesání nám zabere přes dvě hodiny, navíc opět jdeme úplně vyhořelým lesem. A opět nás děsí cedule upozorňující na přítomnost min. Snad se zde tedy ten oheň dostatečně vyřádil...

Prenj ale nedává nic zadarmo. Na planině zjišťujeme, že nás čeká ještě několikahodinová cesta a nevypadá jistě, že dnes sejdeme až dolů k Neretvě. Dochází nám voda a opět začíná pršet, tak šlapeme. Od nepříjemných vyhlídek nás zachraňuje až místní dřevař, který nám štědře poskytne svou petku s (neskutečně horkou) vodou.

A jaké je naše nadšení, když nám asi za hodinu další chůze se svým náklaďákem zastaví, naloží nás všechny na korbu plnou špalků a veze dolů. Cesta k opravdové silnici trvá přes hodinu, to bychom dnes neušli... Takhle už ale večer sedíme ve válkou zjizveném Mostaru a cpeme se čevabčiči.

K těmto cedulím je třeba po celé Bosně a Hercegovině přistupovat s respektem.

Polohu balkánského pohoří Prenj najdete na mapě zde.

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Mnohem lepší než Thajsko. Kambodža vás okouzlí vstřícností i památkami

21. března 2024

Kambodža byla loni zvolena asijskou vedoucí kulturní destinací. My jsme si její návštěvu...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

Děravé království v údolí Loiry. Nejen zámky, ohromí skalními domy i koktejly

28. března 2024

Premium V některých se pěstují houby, v jiných zpracovávají jablka, v dalších farmáři chovají bource...

Sedadlo v třinácté řadě v letadlech nehledejte. Chybí tu i další čísla

28. března 2024

Třináctka má v Evropě pověst smolného čísla. Pokud se vám ale podařilo zasednout v letadle na...

Láska na druhé sousto. Japonská kuchyně je plná nástrah i úžasných chutí

28. března 2024

Seriál Když jede člověk do Japonska, nevezme si s sebou zásobu paštik, to se rozumí tak nějak samo sebou....

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...