Rozlehlá a poměrně vysoká pohoří, široké mezihorské kotliny i docela velké řeky. Geologicky mladý karpatský terén Slovenska nabídne to, co v Česku zhusta chybí. Přeloženo do cyklistické hantýrky, najdou se tu pořádné „zvedáky“ i dlouhatánské sjezdy. Kdo má na kole rád větší výzvy, přijde si u východních sousedů na své.
Naší ambicí bylo ujet za necelé čtyři dny 400 kilometrů a přejet Slovensko úhlopříčně od severovýchodu na jihozápad. Od Tater k Dunaji. Vystřídat krajiny známé a frekventované, jako jsou Vysoké a Nízké Tatry, s těmi, kam cesty návštěvníků zpravidla nevedou. Jako je třeba pohoří Javorie nebo Ipelská pahorkatina při maďarské hranici. Ukázalo se to být dokonalým mixem.
Štrbské Pleso je nejvýš
Začínáme na nádraží v Popradě, to je 670 metrů nad mořem. Přímo na úpatí nejvyššího karpatského pohoří, Vysokých Tater, jejichž jižní úbočí hodláme projet.
Dešťové kapky nás sice pár kilometrů po startu zahánějí pod střechu koliby na okraji Smokovce, pak se však vyjasní a dlouhatánské, leč mírné stoupání až na Štrbské Pleso (1 350 m. n. m.) si hezky užíváme.
Přestože jedeme v hlavní sezoně po páteřní turistické silnici, je příjemným překvapením velmi slabý automobilový provoz.
Teprve za odbočkou na Popradské pleso se asfalt trochu zvedne, i tak se však v příjemném chládku sotva zapotíme. Štrbské Pleso je nejvyšším bodem celé trasy a nejvíc práce nám nakonec dá vymotat se mezi stovkami výletníků, kteří s večerem vyrazili na špacír kolem jezera.
Ze Štrbského Plesa nás čeká nejdelší a asi též nejkrásnější sjezd: 35 kilometrů přes Podbanské až do Liptovského Hrádku v údolí Váhu vede téměř nepřetržitým mírným klesáním, s famózními výhledy na hřeben Nízkých Tater a do Liptovské kotliny. „Dáváme“ to za hodinu a poslední úsek po přejetí Váhu do Malužiné, kde máme první nocleh, se už odvíjí za postupujícího šera. Na úvod to bylo 80 kilometrů.
Závěr stoupání na sedlo Čertovica ze severu, v pozadí hřeben Nízkých Tater.
Nízké Tatry a Rudohoří
Plán na druhý den je jednoduchý: nahoru, dolů a ještě jednou totéž. Čeká nás sedlo Čertovica a přejezd Slovenského Rudohoří.
Převýšení na Čertovicu (1 232 m. n. m.) dělá v našem směru, od severu, asi 550 metrů. Ač jedeme po hlavní silnici, provoz je opět malý a po ránu cesta hezky ubíhá. Teprve nad Vyšnou Bocou se asfalt zlomí do většího sklonu, ale nepřesáhne osm procent. Táhlé serpentiny nad obcí jsou cyklisticky vděčné a ze silnice se otevírají krásné výhledy.
Sjezd z Čertovice na prvních pár kilometrech zprvu trochu kazí mokrý asfalt po krátké bouřce, ale jak ztrácíme výšku, vyjasňuje se a také rychle otepluje. Vychutnáváme si výbornou kvalitu silnice i její různá „esíčka“ a v průmyslovém městě Valaská jsme cobydup. Přejíždíme tu druhou velkou slovenskou řeku, Hron.
Pastviny u osady Sihla ve Slovenském Rudohoří. Po více než 20 kilometrech vyjíždíme z lesů.
Idylka v obci Hronec
Teď je před námi rozlehlý zalesněný masiv Slovenského Rudohoří. Po konzultaci s místními se rozhodujeme pro trasu Kamenistou dolinou a dobře děláme: odlehlým údolím totiž prochází silnička, na kterou je zákaz vjezdu aut a která navíc byla díky příspěvku z fondů EU nedávno kompletně opravena. Zvolna tedy stoupáme nádherným stinným údolím po dokonale hladkém asfaltu („Chodíme tam s chalanmi na korčule, také je to pekné,“ řekly nám ve vesnici místní slečny), kolem voní les a šumí říčka a nikde žádný spalovací motor – něco jako esence cyklistického ráje.
Předlouhá dolina se otevře teprve po 22 kilometrech do malebných luk kolem osady Sihla. Pasou se tu krávy a ovce, terén je „poházený“ dřevěnými staveními, prostě slovenské pastorále.
Závěrečné stoupání nás dovede, nyní již po běžné silnici, do Lomu nad Rimavicou, výškoměr ukazuje rovných tisíc metrů. A pak sladká odměna: patnáctikilometrové klesání hlubokými lesy do Hriňové. Opět po výtečném asfaltu a prakticky bez provozu.
Malované kříže v Detvě
Malované kříže v Detvě
Poslední kilometry vedou otevřenou krajinou s Rudohořím za zády do Detvy, jedné z ikon slovenského národopisu.
Dnes jsme v cíli brzo a tak po ubytování ještě vyrážíme na krátkou obhlídku okolí. Městem prostupují krásné vyřezávané detvanské kříže – na pozadí paneláků, které připomínají 50. a 60. léta, kdy se Detva stala jedním z center „socialistické industrializace“. Kontrast tradičního života a bezohledného náporu moderny je bohužel na Slovensku vidět poměrně často.
Periferie i turistický byznys
Záhy po startu třetí etapy kočírujeme řidítka jihozápadním směrem a potřebujeme překonat nenápadně vypadající, bezejmenné sedlo (730 m. n. m.) mezi obcemi Víglašská Huta a Zaježová. Je to bohem zapomenutá krajina, na severním okraji pohoří Javorie (jehož část zaujímá vojenský prostor) dávají lišky dobrou noc. Scenérie jsou to krásné, místy je však vidíme přes závoje potu. Silnička s frekvencí přibližně jedno auto za deset minut se totiž třikrát zlomí do sklonu, který bohatě přesahuje 20 %. Tohle si budeme pamatovat.
Stejně jako atmosféru v místním „regionálním centru“ Pliešovce, kde stavíme na svačinu a místní hledí na cizokrajné cyklisty jako na vyslance z Měsíce.
Velké Richnavské jezero nad Banskou Šťiavnicou
Pohled na Banskou Šťiavnicu, vpravo v pozadí je vidět Kalvárie.
Cesta „zarúbaná“ je také do dalšího ze středoslovenských pohoří, Šťiavnických vrchů. Jdeme do nich od východu, kudy ovšem nevede žádná kloudná silnice, a nad malebnou osadou Holý vrch nezbývá než dumat nad myriádou lesních cest. Poprvé a naposledy trochu bloudíme, ale nakonec se v dálce na obzoru vyloupne Banská Šťiavnica a pak už je postup jasný.
Ve Šťiavnici na chvíli zažíváme „velký svět“: je volný den a mnoho Slováků s rodinkami vyrazilo na obhlídku někdejšího slavného hornického města, dnes zapsaného na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Turistický byznys tu jede naplno. Kvitujeme, že od naší poslední návštěvy, asi před patnácti lety, se město vylouplo do krásy. Skoro všechno v centru je opravené, firmy evidentně prosperují, i turistický vláček potkáváme. Cenou za to je částečná ztráta autenticity. Ale existuje vlastně jiná cesta?
Nekonečné obzory Podunajské pahorkatiny nad Žemberovcemi
Z Banské Šťiavnice pokračujeme k jihu: nejprve se vyhoupneme nahoru na Šťiavnické Baně a v horkém počasí nepohrdneme koupáním v jednom z historických „tajchů“, které sloužily jako zásobárna vody pro pohon důlních mechanismů. A pak přijde sladká odměna, patnáctikilometrový sjezd směrem k Levicím. Skvělý asfalt, silnice se malebně točí v chladivých lesích a skoro nic tu nejezdí, co můžeme chtít víc?
Závěr etapy v bezlesé pahorkatině směřující k Ipľu a Dunaji je však horký a dusný. Pár terénních vln dá ještě zabrat (tu jižně od městečka Žemberovce hned tak nezapomeneme!), osvěžením je návštěva historických skalních obydlí v obci Brhlovce. To už jsme na národnostně smíšeném, slovensko-maďarském území a po několikerém pokusu zajistit si střechu nad hlavou konečně uspějeme v obci Demandice (Deménd), jen pár kilometrů od maďarských hranic.
Finále u veletoku
Poslední den nejprve přejíždíme hranici do Maďarska – „přechod“ u obce Vyškovce nad Ipľom (Ipolyvisk) je ovšem tak nenápadný, že si změny státního území zprvu vůbec nevšímáme. Správným směrem nás navigují děti z místní romské miniosady, které neomylně zvětřily exotické cizince. V Maďarsku pak sledujeme tok pohraniční řeky Ipeľ (Ipoly), který v nejspodnější části toku vytváří docela hluboké údolí mezi slovenským pohořím Burda a maďarským masivem Börzsöny (Novohradské vrchy).
Pohled na Dunaj v Szobu
A tak vypadá finále: pohledu z nábřeží ve Štúrově (Párkány) dominuje katedrála v Ostřihomi (Esztergom).
Silnice nás nakonec „vyplivne“ v pohraničním městě Szob a náhle to je úplně jiná podívaná: otevírá se před námi pohled na široký, velebně plynoucí tok Dunaje lemovaný po obou březích zalesněnými vrchy. Restaurace přímo u přívozu přichází po několika desítkách žhavých kilometrů víc než vhod.
Závěr cesty přináší ještě malou detektivku, potřebujeme se totiž dostat přes Ipeľ na slovenskou stranu a v místě je pouze železniční přechod. Doufáme tedy, že pohraniční železniční most bude opatřen také lávkou, což se nakonec potvrzuje, leč cestu není úplně snadné najít. Nakonec však uspějeme a poslední kilometry vedou přes zapadlou obec Chľaba (Helemba) na jižním úpatí Burdy do Štúrova (Párkány). Samotné finále pak rámuje mohutná silueta katedrály v Ostřihomi (Esztergeom) vypínající se nad jižním (pravým) břehem Dunaje.
Může se hoditVýchozí i konečný bod trasy (Poprad a Štúrovo) jsou dobře dostupné vlakem z Prahy, Brna i jiných míst Česka. Pozor na rezervace míst pro bicykly, v dálkových expresech bývají povinné. Na cestě vystačíte s minimem věcí, které by se měly vejít do taštičky na řidítka, případně ještě do malé kapsy pod rám. Neberte žádné zbytečnosti, v prvním pořádném kopci (a je jich dost!) budete proklínat každé deko. Používáte-li na kole tretry, chce to vézt náhradní boty. Bicykl je dobře mít před cestou zkontrolovaný, seřízený, promazaný. Na Slovensku je technicky povinné mít na sobě mimo intravilán obcí přilbu, v praxi se to ale nevynucuje. V Maďarsku cyklisté nesmí na silnice 1. třídy. Ubytování pořídíte po cestě, není třeba si lámat hlavu s rezervacemi předem (co když pak bude špatné počasí...). Na jižním Slovensku je nabídka omezenější. Kilometráž 2. etapa Malužiná – Detva: 105 km, převýšení 1 130 metrů 3. etapa Detva – Demandice: 125 km, převýšení 1 580 metrů 4. etapa Demandice – Štúrovo: 80 km, převýšení 560 metrů |
