Přejet Klenovský Vepor je dobrodružství

"Kde dávají lišky dobrou noc" se říká samotám a vesničkám, které obklopují hluboké lesy a vysoké hory. Přesně taková je oblast Slovenského Rudohoří. V létě lze tu a tam potkat na hlavním hřebeni potkat turistu, ale v zimě jsou běžkaři úplně sami. Občas snad narazí na polozavátou stopu po svých předchůdcích, vyjeté stopy po nákladním autě myslivců na lovu nebo traktoru lesáků odvážejících pokácené stromy. Častěji však uvidí řetízky stop drobné zvěře, možná otisky medvědích tlap či dokonce osamělého vlka.

Ač hlavní hřeben Rudohoří často klesá až k obcím, není se kde ubytovat, a tak nezbývá zájemcům o jeho přechod spát ve vlastních stanech. Pro zkušeného turistu to ovšem není nic náročného, protože vršky jsou celou dobu ukryté v lese a tak příliš nehrozí nebezpečí typické pro velké slovenské hřebenovky: ztráta orientace a následný pád z prudkých svahů nebo sjezd s lavinou. Navíc lze v případě nouze rozdělat téměř všude oheň.

Na širokých zalesněných hřbetech se ovšem lehce ztrácí správná cesta, zvlášť když často vede neprosekaným houštím nebo přes čerstvé polomy. "Jedno ráno jsme sjeli omylem do údolí doliny Rakytovo a dva dny jsme se pak probíjeli zpět na hřeben," vzpomínal Martin Přibil. "Nejprve jsem jeli po lesní silničce, ta se časem změnila na cestičku a na závěr jsme s běžkami na zádech stoupali k pramenům potoka." Podle jeho slov se za dva dni ocitli jen o tři kilometry dál, než ztratili turistickou značku.

Nejatraktivnější částí Rudohoří pro běžkaře je hřeben Klenovského Vepra, který se dá sice za dobrého počasí a bez těžkého batohu přejet za víkend, ale se vším vybavením na zimní táboření je to čtyřdenní túra. Jezdí se obvykle ze sedla Tlstý Javor, kde staví několikrát denně autobus. Trasa nejprve vede nepříliš náročným terénem po okrajích lesa a pastvinách pod samotný Klenovský Vepor. Na zdolání této stolové hory vysoké 1344 metrů je ovšem třeba přezout se z lyžařských bot do pohorek, hodit běžky na ramena a vyrazit pěšky. Stezka totiž vede do prudkého kopce mezi skalami až ke dřevěné Jánošíkově soše na vrcholu. I sestup je potřeba absolvovat bez lyží.

Po pár stech metrech se lze přezout, stoupnout na úzká prkénka a spustit se lesem přes sedla Varta, Machniarka a Diel dlouhým sjezdem (přerušovaným občasným výšvihem) do Podhory na vlak. Kdo má chuť, čas a zbyly mu ještě síly, může pokračovat přes Fabovu holu (1441 m), Stolicu (1480 m) a Kojšovskou holu (1240 m) třeba až do Košic. Je třeba ovšem počítat s tím, že Rudohoří je nejdelší slovenské horstvo a navíc je rozdělené hlubokými údolími, které při přechodu odeberou lyžařům hodně morálních i fyzických sil.

O jeho hřebenu napsal v prvním turistickém průvodci z roku 1961 znalec slovenských hor Zdenko Hochmuth: "Hlavní hřeben Rudohoří ani zdaleka nedominuje tak jako například v Nízkých Tatrách nebo Malé Fatře. Není cosi více, než ostatní vrchy, ale je jedním z nich. Nevznáší se nad pohořím, ale proniká, prolíná jím většinou se nelišíc kromě své délky od ostatních bočních hřebenů a rozsoch. Není nad pohořím - je v něm. Na hřeben Slovenského Rudohoří je proto třeba si zvyknout, sžít se s ním. Není majestátní ani divoký, spíše intimní a lidsky blízký. Neplýtvá grandiózními scenériemi, nechává si je jen na několik vybraných míst, jako je Vepor, Volovec a Kloptaňa. Jinak většinou předkládá detaily, lesní zákoutí, čistinky, drobné záběry."

Jak se tam dostat:
Lehátkovým vlakem do Liptovského Miluláše a poté autobusem přes Čierny Balog na sedlo Tlstý Javor.       
Jaké lyže:
Široké běžky turistického typu, pevné kotníkové boty a hůlky s širokými talířky.
Jaké vybavení:
Stan, karimatku, benzinový vařič a veškerou výstroj na zimní táboření. Teplé oblečení, náhradní pohorky.

Vrchol Klenovského Vepra s Jánošíkovou sochou a stany

táboření u Tlstého Javoru