Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Přátelství s Hanzelkou bylo a je na život a na smrt, říká Zikmund

  7:01aktualizováno  7:01
Světoznámý cestovatel Miroslav Zikmund si před pár dny užil spoustu radosti, ve svém domě přijal gratulanty na oslavě 93. narozenin. Den poté vzpomínal na svého kolegu na cestách Jiřího Hanzelku, od jehož smrti v polovině února uplynulo devět let. "Bylo to přátelství na život a na smrt. A pořád je," říká v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES.

Cestovatel Miroslav Zikmund (15. listopad 2010) | foto: Jan Karásek, MAFRA

Výstava ve zlínském muzeu, která ukazovala unikátní předměty a zážitky z vašich společných cest, po šestnácti letech skončila. Cítíte lítost?
Jistě, ale to je má soukromá záležitost. Za těch 16 let ji viděly tisíce lidí, hlavně mladých. Já jsem si vážil hlavně toho, že tam přišli dědové a babičky s vnoučaty. Kdysi poslouchali v rádiu naše reportáže, byli v mém věku. Výstava splnila úkol. To je svým způsobem satisfakce. Stálá výstava trvala dlouho, to je na naše poměry něco neobvyklého.

Potkáváte se s lidmi, kteří díky výstavě nebo vašim knihám začali cestovat?
Žasla byste, kolik dostávám dopisů od lidí. Jeden pán mi nedávno poslal krásnou fotografii, kde je knihovnička a v ní jedna kniha vedle druhé a nechybí žádná. Pyšní se tím, že má kompletní sbírku našich knih, i těch drobných, které sehnal někde v antikvariátu. Co chvíli dostanu dopis od úplně neznámých lidí, kteří říkají, že měli naši knihu s sebou na cestách a posloužila jim jako průvodce.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě v letech 1947 - 1950

To je po těch letech skoro neuvěřitelné.
Nejvíc mě těší, že na autogramiády přichází hodně mladých lidí. Ten pocit, kdy chce osmnáctileté děvče podepsat moji knihu, kterou přečetlo, to je pro mě takové pohlazení.

Myslíte třeba u zatím vaší poslední knihy Legendy H+Z?
Ano. První díl mi do života uváděl ještě Václav Havel. Nemám rád slovo křtil, protože polévat knihu mi nepřijde správné. Tu druhou na konci loňského roku zase uvedl Zdeněk Mahler.

Jaké cestopisy vlastně čtete vy?
Dostávám spousty cestopisů buď od autorů, které dobře znám, nebo i jiných. Miloslav Stingl mi poslal knížku, která se jmenuje 2012 a je o konci světa. Mirek Náplava s Petrem Horkým dokončili knihu o Albánii. O to se zajímám. Kromě toho mi píše spousta lidí, kteří se vrátí ze své cesty a chtějí, abych jim k jejich knize o té cestě napsal předmluvu. To se omlouvám a říkám, nechtějte to po mně. Tuto větu jsem se naučil od Thora Heyerdahla, známého mořeplavce.

Proč?
Říkal mi, dělejte to, co vás zajímá a co máte rád. Odmítejte novináře, televizi, rozhlas, přestřihávání pásek, psaní předmluv do cizích knížek. To je ztráta času.

Fotogalerie

Zřejmě vás to po těch letech už unavuje, ne?
Řeknu to jinak. Když jsme dělali besedy ještě společně s Jirkou, tak jsme se vždycky těšili, že dostaneme otázku, na kterou jsme ještě neodpovídali. Většina ale byla pořád stejná. Herci by mohli říct, no co, my také hrajeme už 156. představení. Ale my nejsme herci.

A je vůbec ještě nějaké téma, o kterém jste ani jednou za těch více než 60 let od začátku první cesty nemluvili?
Současní novináři nedokáží využít toho, že jsem pamětníkem první republiky, druhé světové války, že jsem žil v době, kdy bombardovali Prahu, zažil jsem Mnichov, heydrichiádu i devětatřicátý rok, kdy jsem po zavření vysokých škol začínal jako porážeč na plzeňských jatkách, protože jiné povolání jsem tehdy nenašel.

Jak dlouho jste to dělal?
Pár měsíců. Moje praxe ze sběrny sádla a loje na plzeňských jatkách mě kvalifikovala k tomu, že jsem získal zaměstnání v jednom z mnoha vznikajících svazů pro obhospodařování. Jmenoval se Českomoravský svaz pro mléko, tuky a vejce v Praze. V ulici, která je dnes Opletalova a ze které jsme o pár let později odjížděli do světa.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě v letech 1947 - 1950

A pak jste o svých cestách napsali desítky knih, které mají čtenáře i po letech.
A to je ta moje hnací síla. Potřebuji ji, protože mám pořád před sebou své povinnosti, které jsem si určil. A plány.

A patří mezi ně zatím nenapsané knihy?
To už ne. Mám sice spousty materiálů, ale už na to nemám čas ani sílu. Hodně jsem se věnoval dvěma dílům knihy Legenda H+Z, kdy Mirek Náplava přišel s nápadem, že připraví výbor nejnosnějších kapitol všech našich knih. Přečetl asi 3 000 stran. Zamyslel jsem se nad tím, že tenkrát jsme některé knihy psali skutečně ve chvatu. Proto jsem si teď dal práci a stylisticky text upravil. Vzal jsem si zvýrazňovač a když jsem našel na straně pět stejných slov, proškrtal jsem je nebo nahradil jinými výrazy a zestručnil. Tehdy jsme to přehlédli. Teď jsem na to vzal rejžák.

V tom případě to ve zlínském muzeu poslouží jako vzorová ukázka stylistiky.
Možná je to taková geneze knihy. Jsou tam několikeré korektury, rukopisné návrhy a náměty kreseb.

Vy jste svou pečlivostí byli proslulí. Na cestách se ale určitě stalo mnohokrát, že plán nevyšel. Bylo to ke škodě?
Vůbec ne. Právě tam začala dobrodružství. Byli jsme sice časově omezení. I když, pravda, původně jsme na Afriku a Latinskou Ameriku plánovali 2,5 roku, nakonec byla cesta o rok delší. Na druhé jsme byli 5,5 let. To dnes už nikdo neudělá.

Myslíte kvůli tomu, že lidé nemají tolik času?
Asi ano. Dnes se často cestuje tak, že člověk sedne na letadlo, někam se podívá, po třech týdnech znovu sedne do letadla a pak považuje za národní povinnost napsat o té cestě knihu. A takoví autoři mi pak často posílají svůj rukopis, abych k němu napsal předmluvu. A to právě odmítám.

Ale všichni takoví určitě nejsou.
Jistě že ne. Vážím si lidí, kteří si vyjedou ven, ale netouží o tom psát. Vědí, že česká kotlina není střed světa a srovnávají. Cestují si pro radost. To je to nejcennější, co si může člověk z cesty přivézt. Mám třeba přítele Jana Zappnera, kterému je teď 73 let a od mládí chtěl cestovat. Nosí batoh, kde má spacák i elegantní vyžehlený oblek. Vzal si prostě do hlavy, že pozná svět. A vyprávěl mi, že hodně potkává mladé lidi, i samotné ženy, které se nebojí znásilnění nebo přepadení. To jsem zajásal, protože před takovými lidmi smekám, to jsou ti praví cestovatelé.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka v roce 1993

Spousta lidí zase smeká před vámi. Jaké to pro vás je, když se k vám znají neznámí lidé?
Víte, s tím mám většinou problém. Protože mě spousta lidí zdraví a já si nemohu vzpomenout, o koho jde. Pak mám výčitky svědomí, že bych to měl vědět. Někdy se až stydím, že mě zdraví dámy. Protože bych je měl pozdravit spíš já.

A naopak vzpomínky na cesty máte pořád v paměti detailní?
To zas ano. Naštěstí mi to v tomto směru pořád docela myslí.

Vraťme se ještě k tomu, co člověk zažije, když se odkloní od plánů. Bylo to tedy vždy k dobru věci?
Ano. Když jsme třeba přijeli do Nairobi, seznámili jsme se s výpravou Stanislava Škuliny, jehož fotky jsou dnes v muzeu ve Zlíně. S Helenou Šťastnou a Škulinou jsme pak podnikli výstup na Kilimandžáro. Poradili nám, abychom vynechali východní část Afriky a jeli středem. Přes oblast pygmejů, jezero Kivu a Kongo. A udělali jsme dobře. Narazili jsme na trpaslíky. Na jezeru jsme si udělali psací přestávku. Tam jsme určitě zažili největší dobrodružství všech cest.

Myslíte sopku?
Ano. Zrození nové sopky. Najednou bylo v noci zemětřesení, bouchlo to tam a my jsme vyrazili na průzkum. Měli jsme jedinečnou možnost, která se naskytne jednou za mnoho životů. Ne za jeden, ale mnoho. A to se stalo díky tomu, že jsme byli mimo plán.

H+Z v číslech

Miroslav Zikmund spolu s Jiřím Hanzelkou nebo sám procestoval 112 zemí. Natočili 4 celovečerní a 147 dokumentárních filmů.

Při první cestě po Jižní Americe a Africe v letech 1947-1950 napsali na 700 rozhlasových reportáží a 300 psaných, projeli 44 zemí, urazili 111 000 kilometrů, vyšplhali do nadm. výšky 6 000 m na Kilimandžáro, pořídili 10 000 fotografií a 5 000 metrů filmu. Druhou cestu po Asii a Oceánii absolvovali v letech 1959-1964.

Napsali kolem 20 knih.

Byly kromě Afriky i jiné země, kam jste se chtěli vrátit?
Ne. Na to už nebyl čas. Život je na takové plány krátký. Když uvážíte, že jsme devět let byli na kolech a žili ve spacácích. Dokonce jsme měli plán, že napíšeme knihu, která se bude jmenovat Devět let ve spacanu.

Taková kniha by spoustu lidí zaručeně hodně bavila.
Možná ano, ale to už se nepodaří.

I tak jste s Jiřím Hanzelkou dali dohromady na dnešní poměry neuvěřitelné množství společných materiálů, knih, reportáží. Jak to, že jste to tak dlouho vydrželi?
To je to přátelství, které se tvoří v nebezpečných situacích. Kdy jde česky řečeno o kejhák. A takových bylo nepočítaně.

Sáhli jste v takové chvíli někdy k modlitbě?
Já jsem byl vychovaný jako evangelík. Znal jsem biblickou dějepravu, což je pro vzdělání člověka důležité. Pak jsem poznával nejrůznější náboženství a dnes si svého boha nosím v sobě. A věřím tomu, že člověk může být ve spojení s desaterem bez zprostředkovatele. Nepotřebuji chodit do kostela, ani se zpovídat.

Takže když bylo nejhůř, obrátil jste se k sobě.
Ano, nebo k Jirkovi.

Stejně se muselo stávat, že byste nejraději celý týden strávili bez toho druhého, ne?
Ani nápad! Věděli jsme, že musíme táhnout za jeden konec. Kdysi mi kdosi položil otázku, jestli bych si našel nového parťáka, kdyby se Jirkovi něco přihodilo.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950

Co jste řekl?
Ne, nikdy. To bylo kamarádství na život a na smrt. Vytrvalo přes 60 let.

To vám muselo být i líto, že po revoluci, kdy už jste zase mohli vycestovat, na tom nebyl pan Hanzelka zdravotně nejlíp.
Když jsem potom jel do Austrálie v roce 1992, tak jsem za ním přišel, že pojedeme spolu. Ale on mi řekl: Jeď tam za oba. Bylo to takové přátelské požehnání.

Takže jste si splnil sen. Splnila ta návštěva vaše očekávání?
Nad očekávání. Austrálie je prakontinent. Tam jsem zažil věci, které jsem jinde neviděl. Dostal jsem se i do severní části, takzvané Arnhemské země, která je turistům nepřístupná. Tam jsem spatřil bezpočet pravěkých skalních maleb, jaké jinde na světě nejsou. Pro mě to byl vůbec největší zážitek ze všech cest.

Když jste zmínil oblast zapovězenou turistům, vy jste vlastně svými cestami také nakazili spoustu lidí touhou po poznání světů.
Ano, je možné to považovat za naši vinu. Jenže před námi už to dělal Marco Polo, Livingstone, Holub.

Myslíte, že to bylo špatně? Otevírat oblasti turismu?
Kdysi si nás Ludvík Vaculík vzal na paškál. V jednom fejetonu napsal, že do Núbijské pouště se tatrou nejezdí, od toho je velbloud. Můžete to tedy brát za náš prohřešek.

Určitě je ale ještě spousta míst, kam se turisté zatím nevydávají.
Zatím jsem nečetl cestopis o oblasti, kam si myslím, že by se milovníci cestování mohli nasměrovat. A to je Rusko. To je tajuplná zem. Je tam spousta neobjevených oblastí. Na Sibiři je tolik úžasných věcí. Dnes tam směřují cestovatelé z jiných zemí, ale Čechů málo.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950

To bude asi tím, že jsme tolik let měli Rusko zažité jako okupanta.
Přesně tak.

Vy byste se chtěl ještě do Ruska podívat?
V tomto věku už ne.

Zůstáváte ve Zlíně, o kterém jste říkal, že to byla láska na první pohled. Těší vás, jak teď vypadá?
To je otázka na tělo. Když budu upřímný, a to je moje zásada, tak jsem hodně zklamaný. Poznal jsem Zlín ve svých 19 letech. Jeli jsme se spolužákem od Otrokovic do Zlína a najednou jsem si řekl, to není Československo, to je Amerika. To byla emoce.

Co vás tak oslovilo?
Viděl jsem nové, krásné, mladé, pulsující město. Bylo absolutně odlišné od toho, co jsme na cestě z mé rodné Plzně viděli. Ten ruch cítím dodnes. To bylo neuvěřitelné, jako v pohádce. Viděl jsem spousty lidí, kteří vycházeli z fabriky, šli si za korunu do kina, na oběd za pět korun. Šel jsem podél zdi s Baťovskými hesly. Ta mě fascinovala, opisoval jsem si je a dodnes je v deníku z osmatřicátého roku mám. V Domě umění byla právě nějaká výstava. Tam byla spousta věcí, přístroje z chemie, fyziky. Na rozdíl od jiných muzeí, kde se vystavených věcí nesmí nikdo dotýkat, tady nabádali - hrajte si s tím. To, co Baťa vymyslel, bylo prostě geniální. Tento dojem ve mně zůstal dodnes. Všechno to vonělo novotou, podnikavostí, činorodostí.

Ale přistěhoval jste se sem až později.
Ano. O dvanáct let později jsme s Jaroslavem Novotným stříhali filmy na Kudlově. Tehdy jsem Hanzelkovi říkal, že bychom se tady usadili. Novotný mě seznámil s Elmarem Klosem, jeho nevlastní otec byl vládní rada Januštík, což byl první zlínský hejtman. A Jan Antonín Baťa mu postavil vilu, ve které teď žiju.

No a z čeho jste dnes ve Zlíně zklamaný?
Zlín je dnes ve srovnání s rokem 38 mrtvé město. Tehdy tady sice nebyla univerzita, ale přestože teď jsou tady tisíce studentů, když padne hodina duchů, tak jsme mrtvé město. A to si nestěžuju na vedení města. Tehdy Zlín pulsoval, bouchal jako zdravé srdce. To je teď pryč.

Možná to podobně cítí hodně lidí.
Patrně ano. V cizině, když jsme říkali, že jsme Čechoslováci, tak všichni znali tři města. Prahu, Plzeň kvůli pivu a Škodovce a Zlín kvůli Baťovi. Baťa byl fenomén. Znal ho celý svět.

Takže první dojem u cizinců byl pozitivní.
Jasně. Naráželi jsme i na Baťovce. Tomíka Baťu jsem potkal v sedmačtyřicátem v Addis Abebě, kde byl právě na inspekci. My měli na letišti zaparkovanou tatru s vlaječkou a pak jsme strávili společně večer. Když jsem ho pak vítal tady ve Zlíně, pamatoval si to.

Autor:




Nejčtenější

Jezero Como patří k těm lokalitám, kam se dá z Česka snadno zaletět na víkend....
Kam létat v zimě: k moři v Maroku se dá dostat už za pětistovku

Nebe nad Evropou nikdy nebylo tak plné, ceny za leteckou dopravu tak nízké a pro cestovatele z Česka se nově přibližují i některé destinace, do kterých...  celý článek

Petrova bouda v Krkonoších už zvenčí opět vypadá jako horská chalupa...
VIDEO: Krkonošská Petrovka už vypadá jako horská bouda, je pod střechou

Petrova bouda na hřebenech Krkonoš, kterou před šesti lety zničil požár, už znovu vypadá jako horská chalupa. Přes léto dostala dřevěná okna a střechu. Zima...  celý článek

V Kerkyře na Korfu je nejmenší přistávací ranvej v jižní Evropě
VIDEO: Káva a letadla nad hlavou. Pohodová atrakce na řeckém ostrově

Na Korfu je jedna z nejmenších přistávacích ranvejí v jižní Evropě. Piloti musí mít speciální výcvik, neboť z jedné strany je moře a z druhé nejvyšší hora...  celý článek

Dopravní zácpy na vjezdu do Doveru, které přístav trápily loni v létě.
Brexit ochromí dopravu přes La Manche, Dover se děsí obřích kolon

Vystoupení Británie z Evropské unie ovlivní celou řadu obchodních sfér i životy obyčejných lidí. Velké problémy očekávají provozovatelé přístavu v britském...  celý článek

Tak samozřejmě, polévání slečen v bikinách šampaňským je přesně to, o čem muži...
Ostrov bude plný sexu, drog a alkoholu, láká na svou dovolenou agentura

Neomezený sex, dvě dívky denně, vstřícný postoj k drogám, alkoholu a jídla, co hrdlo ráčí. Čarokrásné pláže, party na jachtě. Ony čtyři dny na soukromém...  celý článek

Další z rubriky

Gepardí paterčata ve svém výběhu v pražské zoo (26. srpna 2017)
Pátá nejlepší zahrada světa. Pražská zoo boduje v žebříčku TripAdvisor

Zoo Praha se v konkurenci stovek špičkových zoologických zahrad celého světa umístila na pátém místě. Jde o hodnocení globálního cestovatelského portálu...  celý článek

Pekelné doly
VIDEO: S motorkáři nejsou žerty. Pekelné doly zná každé malé dítě

Největší pískovcové podzemí v Evropě v údolí Svitavky mezi obcemi Velenice a Svitava milují nejen motorkáři, ale také děti a běžní turisté. Jeskyně jsou totiž...  celý článek

Větrný mlýn v Přemyslovicích
Kde mají Keltové svatyni a Švédové šance. Utajená místa uprostřed Moravy

Tohle rozlehlé území západně od Olomouce patří k nejkrásnějším koutům Česka, málokdo však o tom ví. Oblast jako stvořená pro nenáročné vycházky nebo projížďky...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.