Muzeum KGB je pár set metrů vzdušnou čarou od Pražského hradu. | foto: Milan Bureš, MAFRA

Procházka extrémní Prahou: Komunismus, sex a KGB

  • 32
V očích cizinců je to doupě podvodníků a kriminálníků. Vydali jsme se do ulic, abychom si ověřili pověst hlavního města. A zjistili jsme, že je to daleko horší.
Reklama

Žádná stověžatá, ale plná podvodníků. Tak Prahu ve svém dokumentu pro televizní stanici National Geographic vylíčil reportér Conor Woodman. A české hlavní město se s ním teď o svou pověst soudí. Když byl Woodman v Praze, s pomocí skryté kamery natáčel, jak ho tu taxikáři okradli a jak ho v nevěstinci oškubali taky. A jak na Václavském náměstí pustil další chlup, když si koupil drogy a, co čert nechtěl, byla to obyčejná soda.

Fotogalerie

To všechno a mnohem víc se mu klidně mohlo opravdu stát – to si nelžeme do kapsy – jen kdyby si nějaký ten den počkal. Ale on byl netrpělivý a zaplatil si figuranty, aby ty scénky sehráli. Teď má průšvih, po právu se na něj chystá pražský magistrát a věc prý vyšetřuje i česká policie...

Celý tenhle cirkus mě přivedl na myšlenku prozkoumat, co v dnešní Praze na zahraniční turisty čeká a jaký obrázek o nás Češích se jim ukazuje.

Pozdravy z Prahy

A tak otevírám bibli cestovatelů – průvodce Lonely Planet – a zkouším se vcítit do role neinformovaného turisty, kterého tu provází tlustý paperback.

Neuteklo ani čtyřiadvacet let od doby, kdy se otevřely hranice a do pražských křivolakých uliček na Starém Městě a Malé Straně se vyvalili pouliční obchodníci. Prodávali ruské ušanky s rudými hvězdami, matrjošky a V. I. Lenina v mnoha provedeních – od portrétu na buclatém hrnku po plastovou hrající bustu. Revolucí ještě silně kontaminovaní Čechoslováci tím byli pobouřeni, novináři psali výsměšné reportáže a radnice se místopřísežně zaklínaly, že takhle to nebude navěky.

Reklama

A nebylo. Je to jinak. Čepičáře, jak jsme těm stánkařům s rudým zbožím tenkrát říkali, jsme vyklidili z ulic a nastěhovali do historických domů na Starém Městě a Malé Straně. Krámky tu mají všude, snad z úcty končí jejich mocnářství jen pár metrů pod Pražským hradem. V jejich sortimentu dnes najdeme totéž, jen v mnohem sofistikovanějších podobách a materiálech. Spravedlivé je říct, že kolikrát má nad sebou zmiňovaný Lenin anebo Brežněv líbající Husáka (nebo dokonce Che Guevara) připsáno "Pozdrav z Prahy". Anebo inovativně: místo těch historických osobností někdo pod "Pozdrav z Prahy" vymaloval půllitr, penis s očima anebo prostitutku.

Listuju průvodcem, abych zjistila, co vidí cizinci dnes. Velkoryse se přenesu přes léta přetrvávající klišé: že pražští taxikáři kradou, že je Praha levná, že v Česku je pivo bůh, že Praha je královna hudby, že Petřín je kopec milenců a Kampa jsou pražské Benátky. A v kapitole "Co je nového" narazím na Muzeum Lega, hotel Fusion, kde se otáčí židle kolem baru, a třeba Muzeum KGB. Vyrážím tedy za oním "novým".

Muzeum KGB je pár set metrů vzdušnou čarou od Pražského hradu.

Muzeum KGB je pár set metrů vzdušnou čarou od Pražského hradu.

Chend mejd mašins

Pár desítek metrů pod Ústavem soudobých dějin Akademie věd, pár desítek metrů nad americkou ambasádou a několik set metrů vzdušnou čarou od Pražského hradu opravdu stojí Muzeum KGB. Syn bývalé agentky sovětské tajné služby, jak mi o sobě entuziastický sběratel Andrej prozradil, si tu pronajal dvě patra čítající tři místnosti. Ještě předtím vyraboval matčiny skříně, asi otevřel i zásuvky – nejen její, ale i jejích kolegů, možná také trezory, nechal si vytisknout obrovskou mapu sovětských gulagů a to všechno nastěhoval do srdce Prahy.

Když zaplatíte tři sta korun a vejdete do jeho muzea, spustí na vás angličtinou s nezaměnitelným ruským přízvukem oslavnou tirádu na dobu minulou. Na hlavu vám nasadí vojenskou čepici, do ruky vrazí samopal a našteluje vás pod sovětskou vlajku (ruční práce). U každé špionské kamery trousí slova jako vynikající a výkonná. Předvede vám také několik mučicích nástrojů: obušky z "kvalitní skvělé kůže", nejpopulárnější nože a pilky, strunu na škrcení a nakonec i holicí strojek. Otevře okno, vyzve vás, abyste ustoupili, a vy se trochu bojíte. Jako by odjišťoval granát a chystal se ho vhodit na malostranský dvůr, najednou se bleskově otočí a... začne se holit! S triumfálním úsměvem, jak vás doběhl, předvádí strojek dělaný na míru pro potřeby dozorců z gulagů.

Majitel a průvodce muzeem KGB Andrej je pyšný na to, jaké exponáty se mu

Majitel a průvodce muzeem KGB Andrej je pyšný na to, jaké exponáty se mu podařilo sehnat, i na dobu, kterou připomínají.

"Kvalitní švédská ocel a podívejte, když se sundá nůž, vidíme jehlu! Na copak asi je ta jehla?" ukazuje na odstrojené holítko, kde vibruje malá tyčinka. "Správně, na tetování. A váže se k ní taková historka – asi to bude jen legenda, ale říkalo se, že kdo si vytetuje na hruď Stalina, toho vojáci jen těžko popraví, tváří v tvář Stalinovi. Nebyla to pravda, vězně, kteří se postavili ke zdi s hrudí se Stalinem, zastřelili klidně taky!" směje se na celé kolo.

Dva Kaliforňané, co sem vlezli s námi, se usmívají, fotí, říkají "wow" a dohadují se, kdy jsme se rozdělili (myšleno tehdejší Československo a Sovětský svaz).

Pod mapou gulagů, o nichž se dozvídáme, že tam nosili kvalitní lýkové boty - láptě, které, když se namočily do vody, byly velmi měkké, komfortní, a že bachaři měli kožichy ze špičkové ovčí vlny. Ukazuje nám noviny, co v pracovních táborech pro pobavení vycházely, a pochválí vysokou úroveň "chend mejd mašins" (ručně vyrobených strojů), které pomáhaly vězňům při práci.

Dělá se mi trochu na zvracení. Majitel muzea se mě ptá, proč se tak tvářím. Já na to, že jsem z bývalého Československa a není mi to tady příjemné.

"Ale co? Vždyť to je jenom historie. Kolik lidí zabili fašisti, co?"

"Proč jste si tohle otevřel zrovna v Praze?" ptám se rusky.

"A kde jinde? Maj vajf lav it," shrnuje Andrej pro všechny návštěvníky, aby taky rozuměli: moje žena to tu má ráda. Než se rozloučíme, postojíme v tichosti u mapy Sovětského svazu s tečkami gulagů a Andrej si povzdechne, že je škoda, že je po všem.

Jak se sem proboha vešli?

Znovu se dívám do průvodce Lonely Planet. Studuji fráze pro pobyt v Česku nejpotřebnější: nuh-zdruh-vee! (na zdraví!), yee-del-nyee-chek (jídelníček) a nakonec: to bi-lo-luh-hod-nair (to bylo lahodné).

Cizinci na návštěvě

  • Do Česka v roce 2012 přijelo 7 164 000 zahraničních turistů - průměrný počet přenocování v tomto roce činil 2,9 noci
  • Nejvíce k nám přijíždějí turisté z Německa, na dalších místech jsou turisté z Ruska, Slovenska, Polska a USA
  • 65 procent všech cizinců přijíždí do Prahy, v roce 2012 jich přijelo 4 680 000, průměrná doba přenocování v Praze činí 2,6 noci
  • Kromě Prahy jezdí cizinci nejčastěji do Karlových Varů, Českého Krumlova, Kutné Hory a na Karlštejn - turisté ze zámoří častěji jezdí do Prahy a na nejznámější památky UNESCO, Evropané a zvláště naši sousedé navštěvují i české hory a Moravu

Zdroj: Czechtourism

Pak mrknu na výklad o tom, kdo jsou zdejší obyvatelé. Autor dospívá k závěru, jenž mě nepřekvapí: Češi jsou milovníci piva. A pak k závěru dalšímu, který mě překvapuje: že jsme národ Čechů... a Vietnamců. Svůj vývod dokládá skutečností, že údajně deváté nejčastější příjmení v České republice je Nguyen.

A pak jdu za další novinkou zde doporučenou – do Muzea komunismu. Je to v ulici Na Příkopě, když projdete "mekáčem". V prvním mezipatře starého domu se můžete dát buď doprava a dojdete do kanceláří Masarykova demokratického hnutí, nebo doleva, kde je Muzeum komunismu.

Dovnitř se zrovna tlačí skupina francouzských studentů střední školy a vedou dialog pod nápisem School and Culture (škola a kultura), jenž označuje expozici školní třídy z poválečných let.

"Jak se do těch lavic proboha vešli? Byli asi menší než my..." diví se studenti. V koutě naproti jejich spolužáci civí na zhrouceného kosmonauta (část expozice se jmenuje Technologie). Do skafandru s rudou hvězdou navlečená figurína se pod nápisem "Záštita socialismu a míru" opírá o zeď vedle špičky rakety. Odkudsi slyšíme startovat motory.

Kousek dál je kašírovaný rozbořený železobetonový bunkr a v něm ponk se svěrákem, šroubováky, nad ponkem Lenin, československá a sovětská vlajka, od stropu visí hák jeřábu – nad tím vším napsáno Factory (továrna).

Vidíme tu i socialistický obchod se šuměnkami za vitrínou, vedle něj ukázka protichemické obrany – figurína navlečená do čehosi dávného, obleku jako z verneovky. Studenti se tomu smějí a já si říkám: To se smějí mně. Třeba si vážně myslí, že za socialismu jsme tady - postižení "válečnou psychózou" - v tomhle opravdu chodili, jak se tu píše.

Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika, řekl prý J. V. Stalin, a tak je to tu na zdi vyvedeno velkými písmeny ve dvou jazycích. Odvedle, z vyšetřovny StB, jak jinak než s lampou otočenou směrem k vyslýchanému, se ozývá zvonění telefonu a studenti se dívají na ten aparát a neříkají nic. Dva střízlivějící Švédové vesele halasí naproti sádrové bustě Masaryka s nevídanou vlasovou vlnkou, kousek od sochy Václava Havla, jehož temeno umělec rovnou opatřil přehazovačkou.

Na Staroměstském náměstí jsou desítky průvodců s barevnými deštníky.

Na Staroměstském náměstí jsou desítky průvodců s barevnými deštníky.

Něco pro dědečka Juana Carlose

Znovu beru do ruky průvodce. Zakazuji si vykachličkované schodiště muzea středověkého mučení, které se nachází "v těsné blízkosti Karlova mostu v pitoreskní Šalamounově pasáži" (mimochodem asi nejodpornější pasáži v Praze), a přijímám výzvu navštívit Sex Machine Museum.

Muzeum sexu je prý v každé metropoli, nikdy jsem v žádném nebyla a tohle je v Melantrichově ulici, pár metrů od Staroměstského náměstí. Kdyby se apoštolové na orloji jen trochu vyklonili, uvidí dovnitř.

Přemýšlím, jaká specifika může mít pražské sexuální muzeum. A vidím je hned za dveřmi: penisy vyvedené v českém křišťálu, pohlednice Prahy s červenou sadomasochistickou maskou a pak už nic domácího. Německý železný korzet z patnáctého století (nevěřím!), dva staré španělské pornofilmy, které si prý na deštivé večery nechal natočit dědeček krále Juana Carlose. Žádný z nich se samozřejmě neodehrává v Praze – ani Dámský kabinet, ani Farářovo požehnání.

Muzeum sexu je prý v každé metropoli. V Praze ho najdete v Melantrichově ulici,
Muzeum sexu je prý v každé metropoli. V Praze ho najdete v Melantrichově ulici,

Muzeum sexu je prý v každé metropoli. V Praze ho najdete v Melantrichově ulici, pár metrů od Staroměstského náměstí. Kdyby se apoštolové na orloji jen trochu vyklonili, uvidí dovnitř.

Jdu pryč. Zpátky ke Karlovu mostu, kde mě na pražské Benátky a "bjůtyfl Čertovka rivr" láká Afričan Kelly. Když tomu neodbytnému muži, co mě ujišťuje, že není Čech, říkám, že si jízdu lodičkou ještě rozmyslím, ukáže dvěma prsty na svoje pichlavé oči a výhružně povídá: "Bat ajm vočink jů!" (Ale já tě sleduju!)

Komunisté, bezdomovci, korupce

Muzeum voskových figurín v Celetné ponechávám bez povšimnutí, absurdní Kafkovo muzeum v kostele Svatého Michala Archanděla na Starém Městě už, díkybohu, zavřeli (a možná i ty, co ho tam nechali vybudovat), a tak odkládám i papírového průvodce. Od teď jdu na vlastní pěst.

Na Staroměstském náměstí vidím desítky živých průvodců s barevnými deštníky. Mluvím s Klárou Hájkovou, která vystudovala film i cestovní ruch a s kolegy založila agenturu Extravaganza Free Tour, která prý provádí jinak a zadarmo – tedy spíše za dýško, dle uvážení klienta.

S Klárou a dalšími pěti průvodci může cizinec vedle cesty po nejdůležitějších místech Prahy vyrazit i na stále populárnější novinku Communist Tour. Ze Staroměstského náměstí s výkladem o vzniku Československa přes fotografiemi doloženou okupaci dojdou k Václaváku, kudy se prohnalo pražské jaro a sametová revoluce.

A ještě zjišťuji, že si zahraniční turista může udělat výlet s Corrupt Tour Praha, kde dělají prohlídky města v angličtině i němčině. Předvedou mu například tunel Blanka nebo Janouškovu vilu a zasypou ho takovými čísly, že mu půjde hlava kolem a hned má o nás polojasno.

Když si k dvojkombinaci komunistická Praha – Praha korupční přidáte Prahu bezdomoveckou a objednáte prohlídku s jedním z devíti pražských bezdomovců, co pracují pro agenturu Pragulic, máte jasno zcela.

Jak mi řekl spoluzakladatel agentury Ondřej Klügl, zájemci o takovou prohlídku města se hlásí, našla si je už nejedna cestovka a zahraniční škola, temnou Prahou s nimi chodí především Němci a studenti všech národností.

Průvodci z Extravaganza Free Tour turistům neúčtují, berou jen spropitné.

Průvodci z Extravaganza Free Tour turistům neúčtují, berou jen spropitné.

Vzkaz Connoru Woodmanovi

Zdá se, že kauza televizního kanálu National Geographic, kterou rozpoutal moderátor Connor Woodman, když s pomocí figurantů podvodně ukázal Prahu jako město plné zločinných taxikářů, prostitutek, zlodějských obchodníků a falešných dealerů drog, je úplně zbytečná. Ten nešťastný film mohl být pestřejší, kdyby se trochu chtělo.

Pane Woodmane, vy jste v něm mohl skutečně dostat po tlamě od Kellyho, kdybyste moc dlouho okouněl a nenasedl na gondolu z Čertovky. Také jste se mohl projet metrem – s mapou v ruce by vás revizoři vyzbrojení uniformou a sedmi cizokrajnými slovy "passport, bad ticket, you have to pay" vysoce pravděpodobně hravě připravili o pár stovek a sebevědomí. Mohl jste, milý kolego, zajít do muzea KGB, určitě byste nadšence Andreje přesvědčil, aby vás po zavíračce obul do láptí, připoutal a pálil proudem nebo bičoval anebo naopak by vám vytetoval Stalina na prsa a vyzbrojil kulometem.

Za jistých okolností by vás Praha, metropole milovníků piva a Vietnamců, přijala s otevřenou náručí. Connore, na co oplétačky se soudy a skrytá kamera? Vždyť my jsme na ty pražské bizarnosti svým způsobem pyšní.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

32 příspěvků v diskusi

Reklama