Z Karibiku jsem odletěla zpět do Čech, vyřídila si americké pracovní povolení pro studenty a o necelé tři měsíce později jsem už seděla v letadle směr New York, kde jsme se s mým partnerem Milošem opět potkali. Abychom se na Aljašce mohli volně pohybovat, rozhodli jsme se, že pojedeme autem.
S 15 let starou hondou až na Aljašku
Mnoho známých nám to hned od začátku rozmlouvalo a říkalo, že jsme blázni. Popravdě jsem s nimi v koutku duše tiše souhlasila, vždyť jen cesta tam je 5000 mil, tedy 8000 km! Navíc naše vozidlo bylo 15 let stará Honda Civic. Při prvním pohledu na něj jsem měla strach, že neobjede ani blok, natož pak že by zvládlo přejet celé USA a Kanadu.
Po naložení třech 15litrových kanystrů na benzin, dvou náhradních pneumatik, pár litrů oleje, nářadí a našich osobních věcí, auto doslova sedělo jen několik centimetrů nad zemí. Kromě dvou předních sedaček nebyla nikde ani píď volného místa. Ale byli jsme ready to go!
Cestou jsme projeli 11 amerických států, navštívili české městečko v Iowě, památník Mount Rushmore, na pár dní se zastavili u našich přátel v indiánské rezervaci v Jižní Dakotě a v Národním parku Yellowstone ve státě Wyoming viděli medvědy a vlky.
Medvědi na každém kroku
Poté následovala dlouhá, ale zato překrásná cesta kanadskými provinciemi Britská Kolumbie a Yukon. Dechberoucí výhledy na vysoce se pnoucí hory a divoká příroda nás provázely celou cestu.
Jakmile jsme vjeli na proslulou Alaska Highway, postavenou vojáky během druhé světové války, doslova na každém kroku jsme míjeli hned vedle silnice medvědy černé. Ti si pochutnávali na právě kvetoucích pampeliškách. Během letních měsíců si musí udělat tukové zásoby na celou zimu, a proto se nenechají rušit ani neustále projíždějícími auty.
I přesto, že jsou medvědi na první pohled roztomilí, udržujte bezpečnou vzdálenost, před nimi neutečete.
Náš Šemík, který nás dopravil doslova až na konec světa do Prudhoe Bay.
Nový začátek
Po dvou týdnech jízdy, kdy jsme denně jeli minimálně 12 hodin, jsme dorazili na Aljašku. Tady však naše cesta nekončila, naopak. Začali jsme objíždět město od města, vyplňovali formuláře a doufali, že nám někdo odpoví a nabídne práci. Nakonec se na nás usmálo štěstí v Sewardu, malém městečku, ležícím dvě hodiny jižně od největšího aljašského města Anchorage. Během jednoho dne jsme dostali nabídku tří zaměstnání. Psal se červenec roku 2011.
A nakonec se toto malebné městečko s dlouholetou rybářskou tradicí stalo naším letním domovem až do dneška. Město Seward bylo pojmenováno po americkém ministru zahraničí Williamu H. Sewardovi, který v době vlády Andrewa Johnsona zprostředkoval v roce 1867 odkoupení Aljašky od Ruska. Obchod se uzavřel za cenu 7,2 milionu dolarů, tedy jeden akr půdy vyšel Američany na směšné dva centy. Rusové, milovníci kožešin, zde už vybili skoro všechny mořské vydry, a tím pro ně toto území nebylo už dál zajímavé. O to víc se pak mohli tlouct do hlavy, když tu o 30 let později propukla zlatá horečka a postupně byla objevena obrovská naleziště ropy a dalších nerostných surovin.
Po dvou týdnech jsem byla opravdu šťastná, když jsem spatřila tuto tabuli.
Za prací od konce května do září
Od konce května do začátku září zde probíhá hlavní turistická sezona. Většina místních obyvatel se během této krátké doby musí finančně zabezpečit na celý rok. Proto Aljaška patří mezi nejdražší státy v USA. Ceny hotelů se pohybují průměrně kolem 150-300 dolarů za noc. Za benzin, i přesto, že se zde ropa těží, zaplatíte víc než například v New Yorku. Jednodenní rybářský výlet vyjde na 300 dolarů a téměř 200kilometrová jízda vlakem ze Sewardu do Anchorage na 175 dolarů.
I přesto tento největší, nejdivočejší a také nejméně osídlený stát USA (hustota zalidnění je 0,5 obyvatel/km²) navštíví na dva miliony turistů. Většina starousedlíků je živa právě z cestovního ruchu. Ať už to je prodej suvenýrů, organizování rybářských výletů či vedení hotelů a restaurací. Jako všude jinde na světě turisté musí něco jíst, někde spát a chtějí i něco poznat a zažít. Místní dokáží vše za „vysokohorský“ příplatek zařídit. Jen hrstka z nich má celoroční práci, a to v těch místech, která zůstávají otevřená i v zimě. Jedná se o pozice ve státní správě, škole, bance nebo například na poště. Ostatní, tzv. snowbirds, kteří vydělají přes léto dostatek peněz, odjíždí do teplých krajin a vrací se zpět těsně před začátkem další sezony.
Společné foto u Portage Glacier
Ledová pláň, jejíž součástí je i Exit Glacier.
Během pěti let jsem v Sewardu vystřídala různá zaměstnání - od pokojské, přes pracovnici ve fast foodu, servírku a nakonec i manažerku v hotelu. Poslední práce, kde jsme s Milošem pracovali společně, byla v armádním rekreačním středisku pro americké vojáky. Měli jsme na starost oddělení Food and Beverage, tedy vše, co jakkoliv souviselo s občerstvením. Zastřešovali jsme snídaně, obědové balíčky, večeře a bar. Pracovali jsme i 90 hodin týdně, den volna jsme neznali a o dlouhém spánku se nám mohlo jen zdát. Naše největší výhoda byla, že turistická sezona je přece jen krátká.
Od bydlení v autě do hotelového pokoje
Nemalý problém bývá najít v Sewardu bydlení. Nám první rok k tomuto účelu posloužilo auto, další rok stan a nakonec jsme se dopracovali k hotelovému pokoji. Důvodem je velký počet letních „přistěhovalců“, kvůli kterým se počet obyvatel po dobu několika měsíců zdvojnásobí. Ti sem stejně jako my přijíždí za výdělkem, který však bývá hodně rozdílný. Pracovníci v obchodě jsou většinou placeni minimální mzdou, nyní asi 8,75 dolaru na hodinu, zatímco pomocník na rybářské lodi si denně může přijít na 300-500 dolarů. Nejlepší je pracovat ve službách, kde jste vedle minimální mzdy ohodnoceni i spropitným, které se zpravidla pohybuje mezi 15-20 % z dané útraty.
Dalším problémem na Aljašce je nedostatek kvalifikovaných lidí, a to především v malých městech. Například většina lidí v Sewardu má dokončenou jen základní školu, pouze pár snaživých vystudovalo i střední školu. Z toho důvodu, pokud jste schopní a pracovití, máte velkou šanci získat práci na vedoucí pozici. Například naše známá od svých 23 let pracuje jako ředitelka banky, a to i přesto, že neměla žádné zkušenosti a má jen tu střední školu. Je tak jednou z mála, která žije v Sewardu po celý rok.
Centrum Anchorage s výškovými budovami
Mládě medvěda černého
Konec sezony a město duchů
Češi ve světě
HONORÁŘ 1 000 korun |
Jakmile na stromech začne žloutnout listí, na vrcholcích hor napadne nový sníh a odjedou poslední čtyřpokojové karavany s americkými důchodci, turistická sezona je u konce. Je to, jako když zmáčknete vypínač. Z rušného městečka se stává město duchů, kde sotva projede auto a v jediném obchodě s potravinami potkáváte jen těch pár dalších usedlíků.
Je to čas i pro nás, kdy odjíždíme do různých koutů světa užít si nějaké to dobrodružství a načerpat nové síly. Po pár měsících se vracíme do největšího aljašského města Anchorage, kde se dá sehnat práce i v zimě.
Hodně lidí se mě ptá, proč jsem se rozhodla zrovna pro Aljašku, vždyť je to přece studené, nehostinné místo daleko od všeho. Možná právě proto se mi tady tak líbí. Většina lidí zvolí schůdnější a jednodušší cestu, já mám ráda výzvy, po jejichž zdolání se posunu dál. Život na odlehlém konci světa, kde se musíte spolehnout jen sami na sebe, vás hodně naučí.
