K vraku Thistlegorm je to zhruba pět hodin plavby.
Během přípravných ponorů se objevily první závady na výzbroji: někomu praskl gumový pásek masky, u dvou plicních automatik se ukázalo, že mírně ucházejí. Všechny problémy už se ale zatím podařilo vyřešit - buď výměnou nebo opravou v dílně divecentra. Pár věcí repasoval i vedoucí skupiny Radko Pospíšil.
Podle prvního instruktážního brífingu, který jsme si vyslechli ještě na základně před startem, je stav vraku velmi dobrý, viditelnost kolem 25 metrů a tepota moře kolem 24 stupňů - a to i v hloubce kolem šroubu ztroskotané lodi.
Dostáváme instrukce o tom, kde máme hledat dvě lokomitivy, protiletecká děla, bedny s municí, jeepy, nákladní auta, motocykly a náhradní křídla letadel. Paluba bude kolem patnácti metrů a dno těsně pod třicet.
Ti nejlepší ze skupiny budou moci strávit u vraku až dvacet minut. Ponory budou dva. Všichni potápěči je podniknou s nijak neupravovaným vzduchem nahuštěným do dvanáctilitrových láhví do tlaku 200 barů. Ve chvíli, kdy vyjíždíme, zní z minaretu poslední dnešní volání muezina.
Na ponor jen přes samopaly
Sinaj je stále živá. Zatímco pro turistu s pasem není nikde v Egyptě brána pevně zavřená, místní lidé se nemohou jen tak rozhodnout, že vyrazí do sousedního města. Na cestách jsou stálé vojenské kontrolní posty a kdo nemá od vládního úředníka papíry k pohybu z místa A do místa B, s cestováním neuspěje.
 |
Podobně je tomu i při našich každodenních dosavadních cestách na jednotlivé lokality podél východní Sinaje. Vždycky je třeba absolvovat nejméně jednu kontrolu: řidič musí mít papír se seznamem, koho veze. Jak je vidět, hlídka neuvažuje moc evropsky.
Například jednou se stalo, že ven z města jsme mohli jet čtyři na korbě náklaďáčku se vzduchovými láhvemi. Zato při cestě zpátky šofér trval na tom, abychom před vojáky sesedli, prošli pěšky a teprve pak jsme zase mohli nasednout. Nikdo z vojáků se ale potápěčů na nic neptal.
Jindy zase strážný se samopalem na zádech zastavil první jeep v koloně, počkal, až se utvoří fronta pěti aut. Pak šel podél nich a každému nabízel, ať se s ním napije z trochu uslintané sklenice s přeslazeným čajem. Pak se mohlo jet dál.
|
Čeští potápěči míří k egyptskému vraku - 1. díl reportáže čtěte ZDE |
|
Příběh Thistlegormu - britské lodi, kterou poslal německý bombardér 6. října 1941 na dno Rudého moře, čtěte ZDE |
Zpovídáme šéfa divecentra
Kdo je a co dělá šéf potápečského centra? Jak nebezpečné je potápění v oblasti Al Dahab? O egyptských úřednících, nebezpečných místech pod vodou a smrtelných případech potápění jsem si povídal se šéfem potápěčského centra Lighthouse - Imrichem Tóthem (29 let).
Jak jste se poprvé dostal do Egypta?
Přijel jsem na prázdniny. Říkal jsem si, že tak na dva tři měsíce. Byl jsem tu vlastně jenom v tričku a kraťasech. Jeden známý mi tu nabídl práci - dělat podmořského průvodce potápěčům. Dost mě to chytilo. Potom jsme tu začali budovat nové potápěčské centrum. A pak ještě jedno...
Co egyptské úřady? Používáte úplatky?
Zásadně ne. Oni už to vědí a nezkoušejí nás. Co nejvíc využívám jejich lenosti. Moří mě papíry, ale nemají takovou výdrž jako já. A tak spíš papírama umořím nakonec já je. Teď je tady všechno naprosto legální. Nikdo nemůže říct ani ň.
I pracovní povolení?
To je tady samozřejmě problém. V Egyptě platí nařízení, že na jednoho bílého člověka musí být zaměstnáno dvanáct místních. Já jich ale potřebuju jenom osm. Z toho plyne, že Slováci nebo Maďaři, kteří mi tady pomáhají, tak to dělají jenom během své dovolené a proto, že je to baví.
Baví to po těch třech letech ještě i vás?
Čím dál víc. Hodně napnuté to bylo, když se před necelými dvěma roky hodně vyostřily vztahy mezi Izraelci a Palestinci - hranice je odsud něco málo přes sto kilometrů. Najednou jsme měli pětinový zájem. Izraelci - těch jsme tu do té doby měli docela dost - sem úplně přestali jezdit. Naopak mě strašně moc překvapili Slováci, Češi, ale i Němci. Ti se, zdá se, ničeho nezalekli a jezdí sem čím dál víc. To je skvělé. Mám zato, že západní Evropa už začíná východní pobřeží Sinaje pomalu objevovat.
Jsou tu smrtelné případy při potápění?
Bohužel. Ale vždy se ukáže, že to bylo ve skupině bez průvodce. Nebo po nějaké chybě umíněného šílence. Já trvám na tom, že s našimi kliemty vždycky půjde zkušený divemaster. Já sám je vybírám. I když je teď tady v Dahabu průměr tak jeden až dva mrtví potápěči za dva měsíce, našemu divecentru se nikdy nic takového nestalo.
I když pořádáte safari na tak náročný vrak, jako je Thistlegorm nebo na nechvalně ve světě známou lokalitu Blue Hole - vraha potápěčů?
Pokud dodržíte naše pravidla, tak obě tyhle lokality jsou s odpovídajícím stupněm potápěčského vzdělání přístupné a nikomu se nic nestane. I když přiznávám, že Blue Hole je těžká záležitost. Jde o svislou jeskyni, která se směrem dolů rozšiřuje s výrazným, zhruba třicetimetrovým oknem horizontálně ve skále. Mnoho potápěčů se tudy snaží z prestižních důvodů proplout. Dusíkové opojení a malá zásoba vzduchu byly na tomto místě bezprostřední příčinou údajně až 180 mrtvých!
Jak často se podíváte domů, do Maďarska?
Snažil jsem se o rytmus 3:1. Tři měsíce v Egyptě a jeden doma. S celoročním provozem divecentra se to ale dá spíš podle toho, kdy se dokážu utrhnout. A to se žádným rytmem už neřídí.
Zažil jste během těch tří let v Egyptě nějaké opravdu nepříjemné překvapení?
Když mi zaměstnanec volal, že máme buldozer v domě. Vláda prý nařídila, že cesta musí být široká 10 metrů a před naším divecenrem to bylo pouhých 8,5. Tak vzali buldozer a začali to řešit.
