Vojenské objekty Varšavské smlouvy vystřídaly kostely
Ještě před několika lety jezdívali Češi do sousední spřátelené socialistické NDR především na nákupy bot, dětského oblečení a náhradních dílů na trabanty, do Polska zase pro kožené bundy a bonbony krówky, rozplývající se na jazyku.
Na zašlé mapě Horní Lužice, kterou jsem vyhledala doma mezi relikviemi mých dětských cest, jsem nenašla žádné turistické značky ani pamětihodnosti. Ostatně tady bylo tehdy více utajovaných vojenských objektů Varšavské smlouvy než kostelů či klášterů. Doba se naštěstí změnila a moje nová mapa je poseta památkami, které se po nezbytné renovaci vylouply do své původní krásy. Perly Horní Lužice se spojily do náhrdelníku nazvaného Via Sacra, tedy Posvátná cesta.
Posvátná cesta
Je to 550 kilometrů podél obou břehů Nisy. Cesta propojuje tři země a čtyři jazykové oblasti. Je starobylá a zároveň zcela nová. Před staletími byla součástí významné obchodní a poutní cesty Via Regia, nyní je to nová turistická trasa, která vede přes české Krkonoše a Jizerské hory, polské Slezsko a německou Lužici.
Na putování časem a historií, která nám zanechala mistrovská díla, už dnes postačí občanka. Nebýt hladké kontroly na symbolické hranici a neustálých změn sítí mobilních operátorů tří zemí, asi bych ani nevnímala, kde vlastně jsem.
A ještě musím vzpomenout pana Volkera Dudecka. Bez tohoto vitálního nadšence pro kulturu a dějiny, ředitele Městských muzeí v Žitavě, který historii líčí jako tu nejnapínavější detektivku, by nebylo nové turistické trasy Via Sacra.
Na tu se lze vydat i o Velikonocích. V katolické farnosti Ostritz nedaleko Žitavy se v neděli můžete stát svědky tradiční slavnosti zdejších Lužických Srbů, doložené od poloviny 16. století. Vážně vyhlížející jezdci v černých kabátech i kravatách se odtud vydávají na procesí s ukřižovaným Ježíšem v čele. Jejich úkolem je oznámit okolní přírodě i případným škůdcům, že vzkříšení (respektive jaro) je tady.
Opatství. V Panschwitz-Kuckau se pyšní opatstvím ženských cisterciáků.
Jak vznikla myšlenka Via Sacry
Za všechno může plátno. Postní plátno, kterým se v době čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi zakrýval oltář, relikvie či obrazy svatých. Roucha jsou vlastně dvě. Velké z roku 1472 a malé z roku 1573. Přesně 56 a 15 metrů čtverečních s biblickými motivy, kterými se chlubí Žitava. Poté, co bylo loni zrekonstruováno i malované malé postní plátno, které zobrazuje ukřižování Ježíše, mohla odstartovat i Via Sacra.
Plátno zhotovené pro kostel svatého Jana 99 let zakrývalo oltář v období půstu. "Plátno přežilo reformaci, války, požáry i ruské vojáky v pětačtyřicátém. Roztrhali je na kusy, aby si ohradili saunu. Šestnáct cárů, které z něj udělali, upadlo v době NDR do zapomnění, po sjednocení se zase sháněli speciální restaurátoři a peníze,"vypráví Volker Dudeck složitou odyseu roucha. "Chceme návštěvníkům ukázat starý kulturní prostor, který bohužel za rozdělení kontinentu ve 20. století upadl v zapomnění,"říká 'otec' projektu Volker Dudeck.
Muzeum františkánského kláštera v Žitavě z počátku 13. století, v jehož severním křídle je od listopadu 2005 vystaveno v Německu jedinečné postní plátno z roku 1573.
Zastavení nad Žitavou
Dříve než se vydám na dlouhou cestu pohraničím, čeká mě úžasná vyhlídka nad Žitavou, kvůli níž šlapu 279 schodů na věž kostela svatého Jana. Čím výše, tím intenzivnější je vůně čerstvé kávy, kterou bych tady nečekala. To Reinhard Rokitte, strážce věže, připravuje pro turisty malé pohoštění - šálek černé kávy a domácí koláč. A nejenom to. Vyučený zámečník, který trasu věž-"země" absolvuje denně čtyřikrát, je také trubač a každou celou hodinu hraje na trubku. Po ruce má spoustu veselých příhod. Jednou za ním přišli žáci jedné školy, aby jim konec vyučování odtroubil dříve.
Ačkoli by se v útulné, krásně zrekonstruované Žitavě vyplatilo strávit mnohem více času, vydávám se přes neméně zajímavý Görlitz, který aspiruje na kulturní metropoli Evropy v roce 2010, do Polska, kde má Via Sacra čtyři stanice.
Zdejší pohraničí na rozdíl od upraveného německého a českého lemují spíše vybydlené polorozpadlé domy, roztroušené po krásné krajině. Jako v historickém filmu. O to větší je to kontrast, když přijedeme do obce Jawor, kterou zdobí evangelický kostel smíření, starý 350 let, kam se vejde až 6000 věřících. Vedle kostela ve Swidnici je to největší sakrální hrázděná stavba v Evropě. Ještě před pár lety tady byly jenom ruiny.
Teprve po nákladné a dlouhé rekonstrukci se kostel znovu otevřel věřícím, a to nejenom z okolí. "Ročně máme kolem dvaceti tisíc návštěvníků, každý druhý je z Německa, proto také vedu bohoslužby jak v polštině, tak v němčině. To víte, Bůh je mezinárodní," říká Tomasz Stawiak, osmadvacetiletý farář, který občas vítá turisty až z Japonska. Stěžuje si však na nedostatek "oveček", protože příliš protestantů v této časti Polska nežije.
SVATÝ HROB. Ve Zhořelci (Görlitz) je možné navštívit Svatý hrob (na fotce), křížovou cestu a evangelický kostel svatého Petra a Pavla.
Vikingové v Krkonoších
Mnohem rušněji je o několik desítek kilometrů dál, v Karpaczi pod Sněžkou, jak se na rekreační středisko s dřevěnými suvenýry, jako jsou valašky, sluší a patří. Je čas opět prověřit kondici, a tak šlapu pro změnu strmý kopec, který jako by neměl konce. Když se pak podívám před sebe, znejistím. Tohle je přece typická stavba Vikingů! Tady? V Krkonoších?
Je to skutečně typický středověký hrázděný norský kostel Wang z 12. století, který působí trochu strašidelně. V roce 1841 byl prodán pruskému králi Friedrichu Wilhelmovi IV., posléze byl rozmontován, naložen na loď a poslán do Štětína. Původní plán postavit kostel na berlínském Pavím ostrově, král vzdal, a tak ho převezli do Krkonoš, aby tam sloužil věřícím, což činí dodnes. "Via Sacra je pro nás dárek. Lidé by měli více poznávat kulturu a zvyky sousedů," míní paní Boguslava Pechová, manželka faráře Edvina Pecha z kostela Wang.
Přirozený návrat na stará poutní místa
Putování pokračuje přes "čáru" z Polska do Čech, odtud pak do Hejnic za katolickým farářem Milošem Rabanem. Ten na rozdíl od svého polského 'kolegy' Stawiaka řeší jiný problém. Nikoli málo oveček, ale skoro žádné.
Dlouhá diktatura proletariátu se podepsala na vztahu obyvatelstva k církvi. Muž plný energie se proto postaral o znovuzrození něčeho, co bylo odsouzeno k zániku. Nechal zrenovovat barokní kostel Navštívení Panny Marie, který stojí na místě staré poutní kaple ze 13. století. On sám před komunisty uprchl a byl vysvěcen v Římě s posláním vrátit se do diecéze v Litoměřicích, jakmile to dovolí okolnosti. Stalo se tak v roce 1989.
Via Sacra: na české straně, v Hejnicích, leží další zastavení - zrenovovaný barokní kostel Navštívení Panny Marie.
Páter se s vervou pustil nejdříve do sbírky peněz na rekonstrukci klášterní budovy, ze které udělal Mezinárodní centrum duchovní obnovy. "Nejvíce křtů mám mezi dospělými. Mnohé nevěsty, které se zde chtějí oddat, ani nevědí, zda byly pokřtěny," vypráví farář Raban, jehož centrum vyhledávají jak manažeři, tak studenti nebo turisté. V klášterní budově totiž můžete třeba strávit víkend, a to jak rozjímáním, tak toulkami po okolí. Nebo navštívit další skvosty Via Sacry.
Řečeno slovy pátera Rabana - "To není žádný výmysl pro cestovní kanceláře. Je to zcela přirozený návrat na stará poutní místa."
 Via Sacra: na české straně, v Hejnicích, leží další zastavení - zrenovovaný barokní kostel Navštívení Panny Marie. |
 POSVÁTNÁ CESTA. Via Sacra leží na hranici tří zemí - Česka, Německa, Polska. Na obrázku je budova evangelické bratrské jednoty v Herrnhutu v Německu. |
 POSTNÍ PLÁTNO. Muzeum františkánského kláštera v Žitavě z počátku 13. století, v jehož severním křídle je od listopadu 2005 vystaveno v Německu jedinečné postní plátno z roku 1573. |
 Opatství v Panschwitz-Kuckau se pyšní opatstvím ženských cisterciáků |
 SVATÝ HROB. Ve Zhořelci (Görlitz) je možné navštívit Svatý hrob (na fotce), křížovou cestu a evangelický kostel svatého Petra a Pavla. |
 Via Sacra, mapa |
