V Malém Tibetu na severu Indie může duchovní a světský vůdce tibetských buddhistů svobodně žít, myslet a meditovat spolu s věřícími.
Několika branami proudí na shromaždiště davy hostů, přicházejí v tradičních oděvech a kůží podšitých čepicích s podhrnutými okraji - muži v kaštanových či šedých chalátech, ženy v tmavých šatech s tyrkysovými šperky. A také spousty lamů ve fialových kutnách. "Zpátky k osobní prohlídce," vyštěkne policista na cizince, který ho právě minul.
Ladakh v Kašmírském Himálaji byl ještě na počátku 70. let minulého století pro cizince zakázanou oblastí. Území o málo větší než Česko s pouhými 130.000 obyvateli si vysloužilo označení Malý Tibet hlavně proto, že sedm století je s Tibetem spojovaly dynastie panovníků a lamaistický buddhismus. Dnes nabízí mnohem dokonalejší seznámení s tibetskou kulturou, náboženstvím či architekturou než vlastní Tibet, zdevastovaný čínskou nadvládou.
Tradice versus igelit
"Pane, kupte si růženec," nedá se odbýt malá dívenka. Na ukázku několikrát zadrmolí buddhistickou modlitbu "Óm, mani padme húm" a při každém opakování posune kuličku navlečenou na šňůrce. Zná jen pár anglických slovíček, ale dovede si říci o "ten rupies" v hodnotě asi šesti korun, a když dostane dvojnásobek požadované částky, s nevěřícným úsměvem odběhne, aby ji vyměnila za lahev koly nebo dva balíčky sušenek.
Neboť je svátek a v klášteře Tongde jsou dnes k mání podobné zázraky.
Klášter, v domácím jazyce gompa, připomíná orlí hnízdo na vysoké skále v údolí řeky Zanskár a horské štíty nad ním se zvedají bezmála šest tisíc metrů vysoko. Tvoří jej několik hranatých staveb z kamenů, hlíny a křivých topolových klád, které nesou stropy místností i ploché střechy. Právě prodělávají zatěžkávací zkoušku, protože kromě pěti desítek zdejších lamů musí unést ještě dvě či tři stovky diváků klášterního festivalu.
Jako by se tu čas vrátil o staletí zpátky. Tibetský lamaismus se zrodil v zápasech se šamanskými praktikami původních obyvatel himálajských údolí a pronikla do něho víra v mytické síly a mnoho magických obřadů.
Od chrámového vchodu sestupují tanečníci, bizarní tváře démonů a oděvy s magickými obrazci pomalu, jakoby váhavě víří nádvořím. "Když si lidé nakloní magické síly, získají jejich ochranu," vysvětluje jeden z domácích diváků. Nemusí šeptat, protože klášterem duní bubny a mečí píšťaly podobné hobojům.
Začne přestávka, kdy jsou podle staré tradice obdarováni čestní hosté z okolních vesnic - muži v chalátech, ženy v tmavých čepcích s našitými tyrkysy. Dostanou čaj s mlékem a bílou stuhu.
Pak nastane rozruch a lamové přinášejí objemné papírové krabice, jejichž obsah rozdělují venkovanům, dar zahraničního sponzora, desítky igelitových sáčků. V každém sešit, pero, kalamář, toaletní papír a dóza s mýdlem. "Takhle si Západ představuje pomoc Ladakhu!" povzdechne si francouzský turista. "Kdyby raději zaplatili učitele pro místní školu!"
"Rump, rump, rump..." Znovu se ozvou hudebníci. Těžký a pomalý rytmus bubnů a táhlé troubení klášterních rohů utichnou až pozdě odpoledne. Slunce spěchá za horské hřebeny, do údolí rychle padne stín a chlad a lidé odcházejí do svých domovů. Mezi skromnou vegetací, která lemuje sráznou stezku do vesnice, zůstávají ležet prázdné mikrotenové sáčky a hranaté krabičky od limonády.
Buddhisté ztracení v horách
Náplní života lamů jsou meditace a modlitby, v nichž nacházejí cestu k Buddhovi, a jen občas je okolnosti přimějí přiložit ruku ke skutečné práci. Třeba když poryv větru shodí stožár, na němž se třepetají tradiční lungty, praporce s obrazem větrného koně štěstí.
Klášter Rangdum připomíná historické opevnění v hluboce zaříznutém údolí a je vstupní branou Zanskáru, nejodlehlejší oblasti Ladakhu. Podle názoru zdejších lámů se bez přízně božských sil neobjede.
"Žijeme sto padesát kilometrů od pákistánské hranice, ale přesto se necítíme bezpečně," říká jeden z nich, když si oddechne od neobvyklé činnosti a nad rovnou střechou gompy znovu vlají praporce pěti barev. "Před třemi lety pákistánská bojůvka pronikla až ke klášteru, zabila tři mnichy, dva muslimské obchodníky a německého turistu," vzpomíná na dramatickou událost, která stále žije v paměti čtyřiceti mnichů.
Život tu jde kupředu jen pomalými krůčky - první auto lamové spatřili až v roce 1979 a teprve v roce 2001 se otevřela klášterní škola pro děti z okolních vesnic. Dvě a půl hodiny ráno, dvě a půl hodiny navečer trvá jejich každodenní cesta z domova a zpátky.
"Až přijde čas pro mé děti, snad se problémy vyřeší," doufá Tundup Tsewang z osady Rangdum pod klášterem, který má dvě malé dcerky a novorozeného syna. Zájemce o nocleh Tundup odvádí do svého domu z hlíny a kamenů s obílenými stěnami a se stropy z křivolakých kmenů propletených proutím, které v komoře pro hosty zakrývá závěs. Černá kuchyně má hliněnou podlahu a plameny z páleného dobytčího trusu olizují plechovou misku, v níž se pečou placky čapatí.
Proměny ještě nezasáhly podstatu jeho života, a tak když je potřeba, odloží Tundup mužskou hrdost a s manželkou Rikzen jde natahovat osnovu z ručně předené ovčí nebo kravské vlny. Budou z ní tradiční zimní pláště.
Jsou to pohostinní a vyrovnaní lidé, kteří jsou zvyklí na tvrdý život v odlehlých horách. Často opakují, že tady na konci světa je zbytečné mít špatnou náladu. V tom ostatně tkví jednoduchá ladacká životní filozofie: proč být nešťastný?
 Čtrnáctý dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho promlouvá ke svým věrným |
 Kláštery vznikaly na odlehlých výšinách hor, kam zalétají jen ptáci |
 Lamové si v klášteře Tongde rozdělují před obědem společný nákup |
 Do kláštera dříve odcházel nejmladší syn z každé rodiny |
 Lama s vonnými tyčinkami v ruce dohlíží na průběh tanečních slavností v klášteře Tongde |
 Modlitba za úrodu připomíná šamanský rituál pod otevřeným nebem |
 Jako koupelna slouží v horské osadě stružka s vodou z ledovce |
