Kláštery, hory a pravé portské. Vzhůru na týdenní cestu Portugalskem

Sedm dnů za volantem i na sedadle spolujezdce při jakémkoliv roadtripu zcela jistě ovlivní perspektivu vnímání navštívené země. A tak pro mě Portugalsko bude už navždy zemí kruhových objezdů, přechodů pro chodce a vibradores, neboli zpomalovacích retardérů. A nezřídka i na místech, kde by je člověk moc nečekal.

První den ještě nechápavě kroutíme hlavou, třetí už s kamarádkami glosujeme, že tady asi došly dotace z Unie, neb jsme ujely aspoň pět kilometrů a nepotkaly ještě ani jednu z těchto portugalských silničních specialit.

Jenže cesta přímo po dálnicích, tedy cestou nejmenšího odporu, by byla dost nuda, a tak volíme raději cestu menšími silnicemi podél hlavních tahů. Kochání při cestě je totiž zaručeno.

Rybářské městečko Peniche je na začátku předvelikonočního týdne ospalé a skoro by se řeklo až líné. Dokonce tak, že se na vyhlídce na Atlantik zatím neobtěžovali ani otevřít široko daleko jedinou výletní restauraci. Je zřejmě příliš hluboko před turistickou sezonou.

A tak se pokocháme naší první vyhlídkou na Atlantik a vyrážíme vstříc prvnímu dni putování po portugalském pobřeží.

Když máte pocit, že symbol UNESCO jen označuje další město

Silniční ukazatele pro první tři naše zastávky ve mně vzbuzují podezření, že Portugalci si snad značku pro historické dědictví UNESCO ukradli pro obecné označení města. Jenže...

Pak se dopoledne kochám středověkým Obidosem, odpoledne z kopce na protější straně obdivuji klášter v Alcobaçe a v podvečer stojím uprostřed nedostavěné kaple v chrámovém komplexu v Batalze a vím, že každé z těch tří míst si zařazení na prestižní seznam plným právem zaslouží.

Klášter v Alcobace z pohledu z kopce nad městem. I odtud je to nepřehlédnutelná stavba.

Středověký Obidos už třeba jen za to, že při jeho návštěvě získáte neodbytný pocit, že jste se přesunuli do Francie, nebo vám někdo aspoň před oči nenápadně podstrčil lego stavebnici. Tak moc totiž místní hrad připomíná Carcasonne.

A pokud nejste milovníkem středověkosti až na dřeň, dostane vás místní specialita - višňový likér podávaný v čokoládových kalíšcích. „Co já ho se jen navozila svým spolužákům, když jsem studovala na vysoké v Lisabonu. Nechtěli nic jiného,“ zasní se v jednom z obchůdků prodavačka, když nám tuto pochoutku servíruje. My už taky asi nebudeme.

Projetá trasa

Podobně se dá prostorem a časem cestovat i v jiné historické perle a naší další zástavce po cestě – Coimbře. Tady jsme se rovnou přenesly do jiného vesmíru, konkrétně na Zeměplochu. Obzvlášť při procházce křivolakými uličkami univerzitní čtvrti mám neodbytný pocit, že za každým rohem potkám Mrakoplaše.

Přesně tak totiž v mých představách vypadá Ankh Morkhporkh a Neviditelná univerzita. Včetně hodně punkové výzdoby jedné z místních studentských kolejí. Ta by totiž klidně mohla být důsledkem nezřízených mágských pokusů. Ale i neznalcům Pratchetta toto bývalé portugalské královské sídelní město určitě učaruje.

Letní palác. Při cestě z Coimbry do Porta se určitě vyplatí nevynechat lokalitu zvanou Bucaco. Zdejší les totiž ve svém středu ukrývá nádherné královské sídlo, dnes fungující jako hotel.

Zapadající slunce nás toho dne najde na pláži u městečka Íllhavo, známého mimo jiné třeba i pruhovanými rybářskými domky. Zkuste jako suchozemec a občan státu bez moře odolat pokušení namočit si aspoň malíček v Atlantiku. Co na tom, že byl duben a voda ledová. Výjev jak z blbého romantického filmu si tak můžeme odškrtnout a popojet až do Porta.

Procházka Portem může začít jedině u portského

Procházka následujícího dne nemůže vlastně ani začít jinak. V maličké kavárně v Portu s názvem Linha 22, odkazujícímu k slavné portské tramvajové lince, si objednáváme tři degustační sklenice vína. Portského, jak jinak. Co na tom, že je jedenáct dopoledne. Fakt, že jedna z nás bude večer řídit, ruší i nepsaná gentlemanská pravidla.

Dojet do Porta a neochutnat zdejší vynikající víno, to by byl hřích. Servírují...

Každá z nás převaluje na jazyku trošku jiný druh vína, ale požitek máme všechny stejný. Je to skvělý odpich pro poznávání nejrůznějších zákoutí města při naší několikahodinové návštěvě.

Jestli budete podobně jako my Portem spíše prolétávat, kromě již zmíněné degustace portského určitě nevynechejte vyhlídkovou věž kostela Torre dos Clérigos.

Když se smíříte s tím, že se na ní nebudete pohybovat svou vůlí, ale spíš vás bude unášet dav turistů, uvidíte město jako na dlani. Podobnou masovkou je pak i nedaleké knihkupectví Lello, které se řadí k nejkrásnějším na světě.

Pořídit fotku, kde byste stáli osamoceně na zdejších ikonických schodech, se rovná malé výhře v loterii kombinované s hodně drzými lokty. Nebo také umu kvalitního ořezu snímků. Úplně tak nechápu, jak se tomuto místu zároveň podařilo uchovat si energii místa, kde máte chuť si hodiny a hodiny zbožně listovat knihami. Asi kouzlo.

Podobné jako má místní nábřeží s barevnými domky, lanovkou a mostem Krále Ludvíka I. Stavba klenoucí se přes řeku Douro mi osobně nejvíc evokuje uříznutou Eiffelovu věž. Most nás nadchnul natolik, že jsme po něm musely jít dvakrát, cestou tam po dolní části, cestou nazpět do centra po té horní.

Tato procházka ukončila také naše letmé rande s velkoměstem.

Barevné domky na náplavce. Porto vás očaruje i tímhle barevným panoramatem.

Fotíš to? Jak moc je těžké vydobýt si v knihkupectví Lello prostor pro portrét, dokládá i tato fotka. Pózuje se vpravo, vlevo a dost možná i nahoře.

A tak se západem slunce vyrážíme na nejsevernější bod naší cesty, až k samotným hranicím se Španělskem. Do horské vesničky Germil, která je součástí národního parku Peneda – Géres. Slibujeme si od toho dva dny nerušeného klidu s minimem lidí a nějakým tím drobným trekem.

Když později večer brzdíme před zamluvenou chatou, která má evokovat turistické ubytovny v Alpách, vypadá to, že se zadařilo. Jen našeho ubytovatele poněkud zaskočilo, že do horské vísky dorazily v pojízdné „nákupní tašce“ zcela samy tři ženy. Natolik, že sousloví „odvážné holky“ opakuje při představovaní chaty hned několikrát. Asi holt mají v Portugalsku jiná měřítka.

Stejně jako na to, co znamená zima v noci. Abychom totiž pod erárními dekami snad nezmrzly, čekala nás chata i pečlivě vytopená. Což by nebylo chybou, kdyby venku i v noci nebylo 15 stupňů. Takže nás před spaním čekala ještě výroba pořádného průvanu.

Než ráno začneme polykat první kilometry, mineme na okraji vesnice ještě pro tuto oblast tak typické kamenné sýpky espiguerios. A pak už se před námi otevírají liduprázdné kopce pokryté rozpadajícími se žulovými balvany, pasteveckými stezkami a úpornou portugalskou klečí. Ta sice na první pohled vypadá mechově a neškodně, ale jak jsme se mohly párkrát přesvědčit, poškrábat kůži na nohou umí více než pěkně.

 Příroda v okolí Germilu je vskutku nádherná a na lehké treky více než vhodná.
V portugalských horách na lidi narazíte jen výjimečně, i proto opuštěný bagr...
To stádo koní už v horské krajině vypadá o trochu patřičněji.

Každopádně jestli chcete na celodenním treku potkat jenom stádo krav, koní a jeden opuštěný bagr, tak okolí Germilu je jedno z mála míst Evropy, kde se vám to ještě může podařit.

Podobně se nám to dařilo i následující den u jezera u Campo de Geres. Přímo u něj jsme ještě míjeli hlučnou křesťanskou mládež na výletě, ale v kopcích nad nedalekým Terras de Bouro jsme už lidi opět potkávali jen velmi zřídka. A za odměnu na konci tripu našly zpustlou vesnici s ruinami domků.

Až nám bylo líto večer skákat do auta a začít se pozvolna vracet k Lisabonu se zástavkou ve Villa Real. Protože nás tak úplně neláká rovná, a tím pádem trochu nudná cesta po dálnici, volíme podle map jen asi o půlhodinu delší trasu klikatící se serpentinami.

Jak se tak proplétáme strmými silničkami, vtipkujeme, že klukům v půjčovně nejspíš tuhne úsměv na rtech nad satelitním dohledem na naše auto. A ten z nich, co nám vnutil dálniční mýtnou krabičku, za tento měsíc určitě získá cenu prodejce roku. Protože euro padesát za každý den pronájmu se přece počítá.

Krátce po desáté večer se zastavujeme na jedné benzinové pumpě, potřebujeme doplnit zásoby kofeinu a taky se možná i tak trochu najíst. Zrovna když řešíme, jestli si dát chipsy, oříšky, nebo obojí, protože pumpa v tuto hodinu o moc víc nenabízí, vloží se nám do úvah pumpařka.

V první chvíli její anglické „a nedaly byste si bagetu“ nerozklíčujeme, tak je to neuvěřitelná nabídka. Pak ale horečně kýváme a ona odněkud ze zákoutí vyčaruje tři obložené rohlíky. Tipujeme, že nám právě naservírovala svačinu svých dětí do školy na další den. Vzpružilo nás to víc než dost, ale i tak do hotelových postelí padáme o něco později s velkým povděkem.

Drobná poznámka na okraj: dobré kafe vám v Portugalsku udělají i na té nejzapadlejší pumpě. I tady totiž mají kvalitní pressovací mašinku. A stát vás to bude pouze okolo půl eura. Doporučuje devět z deseti kávoholiků.

Jelikož ze země odmítáme odjet, aniž bychom zdolaly nejvyšší horu, musíme na zpáteční cestě do Lisabonu ještě dorazit do horského střediska přímo na vrcholu Torre. Pravda, potupně autem, ale i tak tady zažíváme asi největší bizár celého výletu.

I ve výšce 1 993 metrů je přes dvacet stupňů Celsia, ale na kopci se pořád z posledních sil tu a tam drží sněhová pole. A každé z nich je obsypané Portugalci s boby a kluzáky, ale hlavně v oteplovačkách a rukavicích. Protože když na sníh, tak přece stylově. Zážitek k nezapomenutí, který už nedokáže překonat ani večerní procházka Lisabonem.

Portugalsko, výlet, roadtrip

Z portugalského hlavního města si odvezu domů v podstatě jen dva dojmy. Požitek z nádherného novogotického výtahu Santa Justa a pocit, že Pomník objevitelům v lisabonském přístavu je stále stejně odporný jako v době, kdy mi bylo asi dvanáct. Nicméně to neznamená, že bych toto město chtěla odepsat. Za návštěvu rozhodně stojí.

Vzpomenu si na něj hned o den později, když se v asi pěti stupních plazím v Beskydech do kopce. Závěrečná tečka v podobě „Z Lisabonu na Lysou“ nám přišla jako skvělý nápad. A trváme na tom i ve chvíli, kdy nám do obličejů ošlehaných portugalským sluníčkem začne sněžit.

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Na palubě české La Grace: Vlny tu kradou jídlo a medúzy ucpávají kohoutky

26. března 2024

Dnes brzy ráno odstartoval ve Francii největší námořní festival ve Středozemním moři. Letos má i...

OBRAZEM: Nejdivnější armáda světa. Tisíce mužů chrání posmrtný klid císaře

29. března 2024

Až osm tisíc bojovníků bylo zrozeno z hlíny, podobně jako golem, aby chránili posmrtný klid jednoho...

Český výletník: Říkali mi, že v Kolíně nic není. Tak jsem tam vyrazil

29. března 2024

Všichni si myslí, že ho znají, protože přes něj jezdí každý někam vlakem. Ale doopravdy ho zná...

Děravé království v údolí Loiry. Nejen zámky, ohromí skalními domy i koktejly

28. března 2024

Premium V některých se pěstují houby, v jiných zpracovávají jablka, v dalších farmáři chovají bource...

Sedadlo v třinácté řadě v letadlech nehledejte. Chybí tu i další čísla

28. března 2024

Třináctka má v Evropě pověst smolného čísla. Pokud se vám ale podařilo zasednout v letadle na...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...