Portugalská tourada v Évoře

Tady se koná nějaký koncert, napadlo nás Středoevropany při příjezdu do Évory a pohledu na všudypřítomné plakáty. Z červeného pozadí vystupovaly na povrch obrovskými písmeny vytištěná jména – João Moura, Francisco Núncio a Pablo H. de Mendoza.

Až o den později, když kolem hradeb historického města neúnavně objížděl vůz a jeho posádka pomocí ampliónu  zvala obyvatelstvo na nějakou významnou událost, jsme zjistili, že nejde o koncert  vážné ani rockové muziky, ale o býčí zápasy, alias touradu 41. Concurso de Ganadarias.

Na Praca de Toiros Centenária jsme nemohli přehlédnout vysoké zdi  býčí arény, v níž to jemně vřelo již den před zápasy. Tvrdý jílovitý povrch zpracovával traktůrek -  plochu rozrýval, aby pro koně a býky nebyl podklad tvrdý ani měkký. Na betonových stupních, které sloužily jako lavice, organizátoři malovali čísla řad a jednotlivých míst k sezení. V nedaleké hospodě jsem zakoupili nejlevnější lístky za 3000 escudos (asi 600 korun) s tím, že budeme sedět v nejvyšší šestnácté řadě na slunečné straně, kde nebude píď stínu a chladu.

Předpověď prodavačky lístků se zcela nenaplnila. Druhý den jsme se usadili do poslední řady vystavené slunci, ale před přímými zásahy paprsků nás chránil dřevěný  ochoz vyhrazený pro místní kapelu. Dle našeho mínění očekávaný nápor turistů se nekonal a kolem nás se těšili na nadcházející boje pouze domorodci s rozzářenými a přívětivými úsměvy.

Přesně v 17:30 začala hrát kapela (všichni v bílém, jen dirigent kazil dojem, protože přišel v džínách) a v plné parádě na plac nastoupili všichni účinkující: 5 peoes de brega ve vyšívaných oblecích se žlutorůžovými plachtami na býka, dvě bandy forcados (pumpky, bílé podkolenky, krátký kabátek pískově žlutý nebo červený) a 3 cavaleiro na koních. Pozdravili starostu Évory a kromě dvou peoes a jednoho cavaleira všichni odešli.
Napětí vrcholilo, cedule hlásala – býk Branco Nuncio váží 545 kg.

Pomocníci otevřeli vrata, ale býk nikde, možná tušil, co ho čeká. Nakonec vyfuněl a na paškál si ho vzali pěšáci peoes de brega a máváním růžových suken zvíře rozdováděli. Poté nastal čas pro cavaleira, který se býkem nechal honit po aréně, kůň uhýbal, couval, cupital bokem, dalo by se říci, že jakoby tančil. Když chtěl cavaleiro do býka bodnout bandarilhu, tak musel najíždět čelem, ve vhodný okamžik udělat úhybný manévr a  zasáhnout týl býka. Po první úspěšné akci zůstal jezdcovi v ruce praporek, ostatní zůstali v býkovi buď částečně (2-3) nebo celé (3-4). Za každý odvážně a úspěšně zabodnutý kus jej obecenstvo bouřlivě pochválilo. 

Historie býčích zápasů v Portugalsku:
Býčí zápasy v Portugalsku se od těch španělských liší. Chybí pikadoři na koních a zabití býka je jen symbolické. Současná podoba pochází z 12.století, kdy tourada byla zavedena jako prostředek k výcviku vojáků, přípravě králů a šlechticů k jízdě na koni v bitvě. V 16. století zvýšená popularita krvavé podívané rozhořčila Vatikán natolik, že papež Pius V. vyhlásil, že „předvádění mučených zvířat je v rozporu s křesťanskou povinností a poslušností“. Trestem za porušení tohoto nařízení (nikdy nebyl uplatněn) byla exkomunikace. Až tragická smrt portugalského šlechtice hraběte dos Arcos v roce 1799 vedla k zavedení méně kruté podoby tourady v Portugalsku. Od té doby má býk rohy obalené kůží a nesmí se zabít na veřejnosti. I když do puntíku se to nedodržuje, výjimka potvrzuje pravidlo.

Následoval výstup jedné ze dvou skupin forcados. Postavili se na opačnou stranu arény než byl býk. Ten nejodvážnější měl na hlavě čepičku, od někoho z hlediště si nechal  požehnat a šel krok za krokem s rukama v bocích vyzývavě proti býkovi. Tím se ho snažil vyprovokovat. Ostatní šli v uctivé vzdálenosti v řadě za ním. Když ho býk vzal na vědomí, sklonil hlavu, odfrkl, hrábl kopýtkem a nesmlouvavě se proti němu rozběhl. Muž se býka chytl za rohy (možná byl spíš vyhozen na hlavu), ostatní se na něj záhy sesypali a společně býka zastavili. Když stál klidně, pustili se a utekli, jen ještě chvíli se jeden z nich držel býka za ocas a ten se s ním točil jako kolotoč.

Toto se první partě povedlo až na třetí pokus, takže nám chvilku trvalo, než jsme pochopili, o co kráčí. Tím výstup skončil, dovnitř pustili šest kraviček a ty si býka odvedly pryč. Čtyři hlavní aktéři obešli arénu a sklízeli potlesk.

Pak nastoupila jiná sestava, jiný býk a vše se opakovalo ještě pětkrát, dohromady  tři hodiny. V aréně se dále objevili býci Condessa do Sobral (550 kg), Engo Joaquim Grave 570 kg), D. Luis Passanha (535 kg), Eng. Luis Rocha (585 kg) a nakonec Luis Cabral (560 kg). 

Obecenstvo nezůstalo jen u bouřlivého potlesku, ale rovněž dávalo halasně najevo nespokojenost. Minus si vysloužila kapela, hrála málo a špatně. Jadrná slova padala na hlavu Núncia, podle některých totiž nenajížděl na býka z očí do očí a měl tak usnadněnou možnost zapíchnout bandarilhu. Ne všichni ovšem s tímto názorem souhlasili, takže se lidé dohadovali mezi sebou v hledišti. Přesto Núncio kvůli tomu neabsolvoval čestné kolo. Na závěr pokazil jízdu Mendoza, jenž v prvním vystoupení okouzlil díky svému cvalu bokem a úžasné otočce o 360 stupňů v plné jízdě před rohy býka. Jenomže na konci se zdál unaven a dvakrát dovolil, aby býk zasáhl koně rohem do slabin. Jen díky tomu, že býk měl omotané rohy, koně nezabil. Přesto bělouš odkulhal z arény a Mendoza se skloněnou hlavou zpytoval svědomí.