Dříve Palác lidu, nyní parlament. Bílá mramorová budova neurčitého stylu s mnoha okny, ozdůbkami, sloupy, věžičkami se začala stavět v roce 1984 a není hotova dodnes. Komunistický diktátor Nicolae Ceaušesku se v ní rozhodl soustředit veškerou státní administrativu. A mnozí obyvatelé Bukurešti mluví o stavbě s pýchou. "Přijely bagry a začaly starou Bukurešť rovnat se zemí. Lidé se takřka přes noc museli vystěhovat do sídlišť," vzpomíná pouliční prodavač na ulici před palácem. Bílý palác a domy v jeho okolí zabraly místo po staré zástavbě. Jednou z mála zachovaných staveb je kostel odsunutý o několik set metrů. Palác je divnou směsicí inspirovanou starou římskou architekturou, předválečnými paláci balkánské šlechty a severokorejskými komunistickými stavbami. Dojem je nepopsatelný, možná by se dal charakterizovat jako zvědavé ohromení. Na úpatí stavby si člověk připadá jako nicotný ve srovnání s navršenou hromadou bílých kvádrů zdobených oblouky a různými kudrlinkami. Diktátor, který osobně se svou ženou Elenou stavbu paláce řídil, se jezdil inspirovat do Severní Koreje. A tým sedmi stovek architektů se po každé cestě do Pchjongjangu bál, s čím zase Ceaušeskovi přijedou. Když se vládnoucímu páru nelíbila třeba nově postavená zeď, musela být zbourána a postavena znovu. Mramorové schodiště v hlavním vchodu existovalo v několika polystyrenových modelech, než se diktátorovi zalíbilo. Výčet bizarností z doby výstavby za osobního dohledu vládnoucího páru by mohl pokračovat takřka donekonečna. Obejít zeď paláce tyčícího se na pahorku a obklopeného velkými plochami trávníků trvá asi hodinu. "Průkaz, průkaz," vybíhá strážný z budky na úpatí kopečku, na němž se tyčí bílá obluda. Vchod pro turisty, kteří mají možnost si alespoň několik z 3170 místností paláce prohlédnout, je z jižní strany. Obchod se suvenýry a průvodkyně jsou také u tohoto vchodu, kterým měl do paláce chodit každý den diktátor. Obrovské mramorové schodiště a velký lustr dávají tušit, že návštěvníka čeká zajímavý zážitek. Po bezpečnostní prohlídce se skupinky turistů ujímá průvodkyně a jako kulomet začne chrlit spoustu čísel s palácem spojených: "Stavělo ho sedmnáct tisíc lidí dvacet čtyři hodin denně. Palác je vysoký 84 metrů a 50 metrů pod zem, nyní je hotovo osmdesát procent paláce, je odolný proti zemětřesení a nemá klimatizaci, protože se Ceaušesku bál, že by ho tím mohl někdo otrávit. Proto je ve stropech zabudován systém přirozeného větrání..." Průvodkyně nedává vydechnout, zatímco vede skupinu do několika přístupných sálů po chodbách, kde by se hravě ztratila menší demonstrace. Stěny jsou z mramoru, výplně dveří a lustry z křišťálu. Křesla ve třech přístupných sálech naleštěná, velikosti jsou ohromující. Všechno je rumunské, každý region přispěl svým dílem: tu růžový mramor z Transylvánie, tam křišťál z Moldavska. A tmavooká průvodkyně neúnavně drmolí dál: "Bylo sem navezeno 300 vlaků mramoru, což je jedna miliarda metrů krychlových, na ornamenty v celé budově se spotřebovalo 700 tun bronzu. Ceaušesku to chtěl mít jako francouzské Versailles, tak budoval uvnitř paláce malé zahrady..." V jiné chodbě, tmavší, neosvětlené s vysokým stropem a okny zataženými závěsy je několik moderních obrazů. Se stalinskou architekturou vytvářejí zajímavý kontrast, stejně jako tři žlutočervené plochy u jednoho ze sálů. "To je z pravého zlata," chlubí se průvodkyně. Za zdí je slyšet tlumený zvuk vrtačky. "Tam se dodělávají sály pro senát," říká průvodkyně a popohání skupinku dál. A najednou ticho, jen několik uklízeček prochází obrovskými sály. Výprava několika turistů se opět cítí nicotně ztracena a na jednotlivé členy výpravy padá tísnivý pocit. Tohle si nepostavil nějaký feudál před staletími. To si postavil komunistický vůdce chudnoucího národa a odtud chtěl vládnout zbídačené zemi. Nikdo už přesně nespočítá, kolik ze sedmnácti tisíc dělníků tu nechalo svůj život. Sálu Rumunska vévodí velký státní znak. Zpoza rohu se ozývá tlumený hovor. Další skupinka turistů nahlíží na terasu, odkud měl Ceaušescu přehlížet vojenské přehlídky na obrovském náměstí obklopeném bílými domy se stalinistickými oblouky. Tady mělo být centrum moci a tady začínal nedokončený, šest kilometrů dlouhý a asi sto metrů široký bulvár vítězství socialismu. Okolo něj měli bydlet všichni úředníci z paláce, aby byli do několika minut k dispozici svému vládci. Ve středu paláce je nejdůležitější konferenční místnost s naprosto dokonalou akustikou. Lusknutí prstem se odráží od naleštěných stěn a mizí ve stropě s dírkami přirozeného ventilačního systému. "To je ohromné," říká americká turistka svému muži. Ten jen pokyvuje hlavou a neříká nic. "Tohle měla být místnost určená k recepcím," ukazuje průvodkyně sál Unie, místnost o rozměru středně velké nádražní haly, v níž se ztrácejí postavičky dvou uklízeček. "Občas se tu i dnes konají recepce," dodává. "A tohle je schematický plán celé budovy," kreslí hezká černovláska špičkou boty po ornamentu na podlaze. Pokud má návštěvník buzolu, kompas a orientační smysl, dokáže se možná alespoň trochu orientovat. Ti ostatní jsou ztraceni. A to ještě neslyšeli zkazky o všudypřítomných tajných chodbách, které si nechali v paláci údajně vybudovat příslušníci komunistické tajné policie Securitate. Průvodkyně se jen usmívá. "Palác ještě není dokončen," zní vyhýbavá odpověď na otázku po těchto chodbách. V roce 1989, v době Ceaušeskova pádu, byl palác úplně hotov zvenčí a vevnitř byly dokončeny jen tři sály. Ty jsou dnes využívány ke konferencím a různým společenským akcím. Z jednoho právě vychází několik delegátů a srká kávu. Občas některý z nich zvedne oči k vysokému stropu. Bázlivě. V přední části budovy sídlí nyní dolní komora rumunského parlamentu, v jednom křídle Ústavní soud a dokončuje se část určená pro Senát. Nad vchodem vlají rumunské vlajky a na parkovišti stojí několik limuzín. Poslanci jsou od návštěvníků odděleni. Skutečnou představu o rozloze budovy si lze udělat jen pomocí fantazie. Nepřístupné veřejnosti jsou i bývalé diktátor ovy pracovny a park je obklopující. Na každém rohu stojí budka s policistou a dvojice uniformovaných mužů obcházejí budovu neustále dokola. "Hlídá to asi tisíc policistů," říká jeden z nich, obcházející palác. "Je to druhá největší budova na světě po Pentagonu," oznamuje hrdě stejně jako většina Rumunů, jichž se na palác-parlament zeptáte. Pro návštěvníka ze země, která několik let budovala obrovský komunistický památník Stalina, aby ho zakrátko vyhodila do vzduchu, to zní poněkud divně.
martin.ehl@mfdnes.cz* * *Co byste měli vědětKDO BYL "KARPATSKÝ GÉNIUS": Nicolae Ceaušescu vládl Rumunsku od šedesátých let se svou ženou Elenou. Cílevědomě si budoval kult osobnosti. Nechával se nazývat třeba "karpatský génius" nebo "titán titánů", popřípadě "Dunaj myšlenek". Blízcí mohli použít důvěrné "soudruh". V rámci socialistického bloku uplatňoval nezávislejší politiku, ale svoje občany držel velmi zkrátka. Například je násilně stěhoval z vesnic do střediskových obcí. Nebo kvůli zaplacení zahraničního dluhu omezoval zásobování potravinami či elektřinou. Jeden z vtipů charakterizujících tristní situaci v osmdesátých letech říká: Soudruh Ceaušescu vstává a celá země vstává s ním. Soudruh Ceaušescu se myje a celá země se myje s ním. Soudruh Ceaušescu snídá a celá země mu přeje dobrou chuť. Podobný kult "vědecké pracovnice" si budovala manželka Elena, které naproti Paláci lidu nechal režim stavět obrovský ústav pro výzkum chemie - také zatím nedokončený. Konec obou byl tristní: tak dlouho utahovali šrouby režimu, až se proti nim v prosinci 1989 vzbouřil národ, armáda i část komunistické strany a oba byli rychle odsouzeni a okamžitě popraveni.
KAM A ZA KOLIK: Parlament-Palác lidu leží na jižním okraji centra Bukurešti a cestu k němu dokáže popsat a ukázat každý. Procházejí se ulice plné bílých paláců, v nichž měli sídlit vůdcové režimu. Za paláci jsou ovšem vidět trosky staré Bukurešti. Vchod pro turisty je z jižní strany komplexu. Prohlídky (v rumunštině a angličtině) začínají každých pět až deset minut podle počtu shromážděných turistů. Otevřeno je denně od 10 do 16 hodin. Prohlídka trvá přibližně hodinu. Vstupné za osobu je 60 000 lei (přibližně 90 korun), studenti 25 000 lei, fotografovat se dá za 60 000 lei, video stojí 250 000 lei. Přední strana paláce, kudy nyní jezdí do práce rumunští poslanci. Nad obrovským vchodem je vidět římsa balkonu, kde chtěl Ceaušescu přijímat hold davů. Křišťálový lustr v jednom ze tří dokončených sálů váží jeden a půl tuny. Pomník jednoho megalomana Sál Rumunska sousedí s balkonem, odkud chtěl Ceaušescu přijímat hold davů. Nedočkal se. Diktátor Nicolae Ceaušescu Tudy měl po mramorovém schodišti vstupovat diktátor do svých pracoven. Teď je tam ostře hlídaný vstup pro návštěvníky.
 Tady chtěl diktátor pořádat recepce. Tento sál i všechny ostatní desítky zaměstnanců stále udržují pro parlamentní akce. |
 Tudy měl po mramorovém schodišti vstupovat diktátor do svých pracoven. Teď je tam ostře hlídaný vstup pro návštěvníky. |
 Křišťálový lustr v jednom ze tří dokončených sálů váží jeden a půl tuny. |
 Přední strana paláce, kudy nyní jezdí do práce rumunští poslanci. Nad obrovským vchodem je vidět římsa balkonu, kde chtěl Ceaušescu přijímat hold davů. |
 Sál Rumunska sousedí s balkonem , odkud chtěl Ceaušescu přijímat hold davů. Nedočkal se. |
 Odtud měly davy Rumunů vzdávat hold svému vůdci. Na toto náměstí se mělo vejít až půl milionu lidí. |
