Koliba v sedle Przystup Carycinski je nádherná, personál ovšem koncesi k...

Koliba v sedle Przystup Carycinski je nádherná, personál ovšem koncesi k prodeji piva nedostal a nabízí jen jídlo, limo a kávu. | foto: Jan Sklenářpro iDNES.cz

Za duší polských Bieszczad. Nejzapomenutější kout Evropy na kole

  • 7
Bieszczady jsou součástí Karpat a leží na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny, přičemž se pod tímto názvem rozumí jen polská část hor v jihovýchodním cípu Polska. Jde o nádherné pohoří, které sice není kdovíjak vysoké, ale jsou tu magická místa plná polonin, zapomenutých míst a malinkých vesnic.

Vlakem Šírava na východ

Jako nejvhodnější cestu pro výpravu do Bieszczad jsme si zvolili České dráhy a jejich pověstné noční spoje. Jednak naší cyklistické skupince vyhovuje atmosféra nočních rychlíků s mimořádně zajímavými a inspirativními postavami a také je to i celkem pohodlné a odpadá starost o auto.

Nutno říci, že se v průběhu let ztrácí výhodnost ekonomická, protože cestovat jedním autem by bylo patrně významně levnější. Faktem však zůstává, že když se v Praze na nádraží umístíte do lehátkového kupé, můžete si u vedoucího vozu koupit celkem levné pivo i jiný nápoj. A když se pak po chvilce v klidu natáhnete na pohodlný kavalec, tak vás rytmus kolejí bezpečně uspí ještě před překročením Moravy.

Konečnou stanicí bylo pro část naší výpravy Humenné a pro část Stakčín. Protože jsem nakonec jel delší trasu z Humenného, mohu s klidným svědomím doporučit tu kratší. Cesta po hlavní silnici s velkým množstvím automobilů směrem na Stakčín nepřináší nic zajímavého.

Stoupání na Ruské sedlo

Opravdová cyklistika začíná až ve Stakčíně, kde je také na dlouho dobu poslední příležitost se jakžtakž najíst. Místní hotel zatím na michelinskou hvězdu neaspiruje, ale tamní obchod poskytne celkem vše, co může cyklista potřebovat.

Asi kilometr za Stakčínem se odbočí vpravo, kam již automobily nesmí. Správnost směru nám potvrdili sympatičtí policisté, kteří si zde rozbili jakýsi pracovní kemp a patrně se chystali strávit zbytek slunečného dne bez otravných automobilových plynů.

Přehrada Starina bohužel ke koupání určená není, možná i proto je v ní voda neuvěřitelně čistá a plná ryb.

Každopádně nás důrazně upozornili, abychom se nekoupali v přehradě Starina, kterou po několika kilometrech potkáme. Odolat je skutečně těžké a patrně ne každému se to asi podaří, protože voda v přehradě je nádherně čistá a můžete spatřit kapitální kusy námi neidentifikovaných ryb.

V případě odchytu viníka, který se s nimi  vykoupe, prý následuje přísný trest, takže raději opravdu pozor.

Cesta od přehrady stoupá střídavě prudkými kopci až na křižovatku v bývalé osadě Ruská, kde se vydáváme vlevo a potkáváme se s několika chatami, vesměs postavenými v prapodivném železničním slohu.

Cestou do Ruského sedla se naskýtají nádherné výhledy do Bukovských hor.

Kopec na samotné sedlo je opravdu obtížný, cesta je vesměs již kamenitá. A když se konečně po desetikilometrovém stoupání potkáváme s krajany, jsme vypocení až běda.

Na hranicích se naše cesta změní v prvotřídní asfalt a my dlouhým sjezdem dojíždíme do Majdanu (neplést s tím ukrajinským!), jedné ze stanic místní úzkokolejky. Zde si poprvé ověřujeme polské ceny v místním bufetu a ochutnáváme speciality v podobě polské klobásy, polského bramboráku i bigosu.

Ceny nás překvapují spíše příjemně a po chvilce se spouštíme do nedaleké Cisny, kde chceme přenocovat. Ubytovat se je skutečně snadné a cena se pohybuje v přepočtu okolo dvou set českých korun za lůžko.

Mezi milíři k poloninám

Snídaně v čerstvém ranním vzduchu je vedena v tradičním duchu, tedy v podobě nákupu zdejších salámů, sýrů, rajčat a podobně. Všechny čtenáře mohu ujistit, že kvalita místních potravin je vysoká a specialisté na masné výrobky z naší výpravy byli z kvality zdejších salámů přímo uneseni. Totéž ostatně pořád platí i o cenách.

Hned za Cisnou se vydáváme doprava na Krywe, ovšem po necelém kilometru odbočujeme kolem hájenky na lesní cestu, na které je již z dálky cítit, že výroba dřevěného uhlí je zde na denním pořádku.

Výstup na Krzemiennu je lemována milíři, ve kterých se dosud vyrábí prvotřídní dřevěné uhlí.

Vydáváme se přes Smerek, Wetlinu na Ustrzyki Gorne, kde předpokládáme konec etapy. Z horských sedel, kam cestou stoupáme, se již nabízí pohledy na Wetlinskou a Carynskou poloninu.

Bohužel velice často prší, a tak náš smělý nápad alespoň jednu s těchto polonin zdolat brzy bere za své. V etapovém cíli se ubytováváme ve spartánsky zařízené ubytovně, významně připomínající naše vojenská léta.

Po stopách huculů, medvědů a údolím řeky San

Počasí následující den je překvapivě hezké a my hned po snídani sjíždíme asi pět kilometrů dlouhý úsek, abychom v obci Berežki odbočili vlevo a vydali se na Przystup Carycinski, tedy k jakémusi výchozímu bodu na stejnojmennou poloninu.

Trochu nás zaskakuje hezká blondýnka, která nám vysvětluje, že trasa není určena cyklistům, ale pouze koním. Chvilku společně studujeme mapu a nakonec nám nabízí, že za šest zlotých si ten kopec můžeme vytlačit.

Náročnost je opravdu velká, nicméně nakonec se po necelé hodině dostáváme na vrchol, kde je krásná Koliba se sympatickým psem a nesympatickou obsluhou, která nám tvrdošíjně odmítá poskytnout požadované pivo a nabízí kávu. Tu nakonec s díky odmítáme, ale jídla, která zde mají, vypadala opravdu hezky.

Krásný je pak i sjezd, kdy po levé ruce můžete obdivovat zmíněnou poloninu a nekonečné lesy zdejších hor. Ne nadarmo je zde údajně nejmenší hustota obyvatel v Evropě. Vaše užaslé pohledy neruší jediný výdobytek civilizace.

Po šesti kilometrech se vydáváme doleva do obce Nasiczné. Zde se naše výprava na chvíli rozdělí. Dva členové se vydávají podél řeky směrem na Dwernik a Dwerniczek. Tam se již napojují na cyklotrasu podél řeky San a ta je dovede do vesničky Sekowiec, kde je naplánováno i setkání s druhou skupinou.

Řeka San se rozlévá do poměrně širokého koryta, škoda jen, že stav vody byl nízký.

Ta začíná zdolávat čerstvě otevřenou naučnou stezku, která traverzuje po úbočí Holice a Magury. Zde se již můžete potkat s cedulemi varujícími před medvědy, my však žádného nespatřili.

Cesta ze Sekowce je jedním z nejhezčích úseků trasy. Vede podél řeky San, hlavního toku zdejších hor, která je v tomto čase bohužel na nízkém stavu vody. Houpavá cesta nás po dvanácti kilometrech odvede na most, kde odbočujeme doprava a zajíždíme do rekreační oblasti Rajskie, kde se také ubytujeme.

Luxusní chatku pro pět pořizujeme za částku lehce přesahující tisíc korun, a to je na zdejší poměry v podstatě nadstandard. Beseda o etapě probíhá v baru Kufel, který je asi sto metrů od chaty. Cestou k němu spatřujeme jistě alespoň 60cm candáta na udici jednoho z rybářů, podobné delikatesy však na jídelním lístku pohříchu nejsou.

Marné dobývání Dukly

Militaristicky založená odnož naší skupinky vyjádřila přání na vlastní oči spatřit Dukelský průsmyk, proto jsme následující etapu upravili tak, aby směřovala k tomuto cíli.

Vrátili jsme se asi kilometr proti proudu Sanu a přes hřeben se dostali do Bukowce. Odtud jsme se dali na nechtěný výlet směrem na Solinskou přehradu, abychom se se pokorně vrátili a pokračovali podél toku Solinky do staré známé Cisny.

Zde jsme navštívili jinou, opět vynikající restauraci. Ceny nízké, chuť skvělá a porce neúměrné, sotva jsme se dokázali zvednout. Bohužel začalo opět silně pršet a na nás čekala poněkud tajemná část výletu, neboť pro cestu na Duklu jsme již neměli mapu.

Bouřka nad Carynskou poloninou bude brzy i nad námi. Deště jsou zde poměrně časté.

Cyklotrasu vedoucí k cíli etapy, městečku Komancze, nemohu doporučit. Je to v podstatě hlavní silnice s táhlými dlouhými stoupáními. Nutno ovšem říci, že zdejší řidiči jsou k cyklistům velice ohleduplní a vůbec se to nedá srovnat s těmi našimi.

Sehnat ubytování v Komancze se zdá být nadlidský úkol a postupně jsme se v trvalém dešti začali připravovat na ubytování pod širákem. Naštěstí nějaký místní mladík dokázal domluvit ubytování u starší paní a jejího synka Boguše.

Přestože se zdála být zpočátku poměrně agresivní a hlučná, nakonec nás příjemně překvapila ochotou. Zatopila v kamnech, udělala čaj a někde dokonce nalezla matraci nahrazující chybějící páté lůžko.

Putování s Andym Warholem

Večerní porada a zjištění, že Dukla je příliš daleko a výrazně nás odklání od cíle naší cesty Košic, rozhoduje, že cesta zpět povede přes Laborecký průsmyk.

Vracíme se tedy zpět, mimochodem opět v hustém dešti, a odbočujeme na vesnici Radoszyce, odkud nás čeká v podstatě závěrečné sedmikilometrové stoupání až do průsmyku.

Stoupání do Laboreckého průsmyku je dlouhé asi sedm kilometrů a nebýt trvalého deště, určitě by bylo příjemnější.

Po překonání nejvyššího bodu si uvědomujeme, že v tomto počasí je lepší stoupat než klesat. Odměnou za utrpení se stává nefalšovaný tank v Medzilaborcích, před kterým zapomínáme na veškeré sváry, utrpení a radostně se fotografujeme před užaslými zraky místních. Když pak naši válečníci objevili za tankem ještě kanon, rozlil se jim na tvářích blažený úsměv.

Po dalších pěti kilometrech se již dostáváme na nádraží, kde po zralé úvaze ukončujeme letošní putování po zdejším kraji. Prohlídku muzea moderního umění, pojmenovaného podle nejslavnějšího zdejšího rodáka Andyho Warhola, sice nestihneme, ale aspoň se vzájemně utěšujeme, že touto tratí zcela jistě jezdil.

Následnou zastávku v Košicích ještě využijeme k prohlídce hezkého historického jádra, nasedáme do neslavně proslulého rychlíku Excelsior a vyrážíme směr Česko.

Několik přátelských rad

Slovanský národ Poláků má s námi zcela jistě mnoho společného. Pivo je podobné, ceny taktéž a ochota místních je spíše na vyšším stupni, než je obvyklé. Nicméně porozumět je velice obtížné. Vysoká kadence a absolutní nepodobnost některých slov dělají z polštiny nesrozumitelnou řeč, tedy alespoň tak tomu bylo u nás. Jakmile se jejich mluva zpomalí, má to pozitivní vliv, ale že se zde třeba kolo řekne rover, by předpokládal málokdo.

Není ani dobré si za jízdy zahrávat s alkoholem, jak nám potvrdil jeden našinec. Před dvěma lety zde za nadýchání 1,6 promile alkoholu obdržel pokutu tisíc zlotých, 250 zlotých soudních poplatků (1 700,- Kč), den v base a navrch dva roky zákaz se v Polsku pohybovat. A to nejen na kole, ale i jakkoliv jinak.

Cestovní ruch je zde spíše v plenkách, ale to je asi právě to, co zdejší kraj dělá zajímavý. Bieszczady každopádně musím doporučit. Příroda je zde nádherná a tajemná, hluboké lesy přímo vyzývají k výletům a lidé jsou zde navzdory těžkým podmínkám milí a přívětiví. Ostatně tak už to zpravidla bývá.