Tiesňavy na začátku Vrátne doliny jsou nádherné, skály po obou stranách úzkého hrdla jsou jako vystřižené filmové kulisy. Do toho začalo svítit slunce, nad bystřinou se pářilo, už jsem se těšil na hřebeny.
Po zhruba třech kilometrech kvalitního asfaltu je vlevo od silnice sedačková lanovka na Grúň. U ní tabule s mapou Malé Fatry, Kriváňské, protože na druhé straně Váhu pokračuje pohoří jako Lúčanská, podle ní už je to k údolní stanici lanové dráhy jen kousek.
Z turistického průvodce, který nikdy nelže, vím, že v půl deváté začíná provoz. Jen tak z legrace zažertuji s přicházející obsluhou: "Doufám, že není žádná porucha a lanovka na Chleb jede." Paní už bez legrace replikuje: "Nejede a nepojede. Byla stará, nevyhovovala a ministr ochranář novou nechce povolit. Jediná lanovka tady je ta naše." Průvodce lže a velmi! Důvěra se nevyplatila.
Stoupákem na Poludňový Grúň
Po bleskovém přehodnocení trasy se vydávám lanovkou na Grúň. Lanovkářka vysvětluje polské dvojici, která se vrátila od nejedoucího výtahu, v čem je problém. Výraz bordel je multinacionální a padl na obou stranách. Přidal jsem se. Už byl trojjazyčný. O novou lanovku už se vede boj několik let, byla nejstarší na Slovensku, není divu, že po technické stránce nevyhovovala.
|
|
Pár minut na sedačce a jsem na plochém vrcholu. Zhruba deset minut cesty vede k Chatě na Grúni, tady se ještě dá doplnit energie, pak už nahoře není nic. Je tu příjemná obsluha a spousta přítulných koček, jedna se mi uvelebila v otevřeném batohu a za žádnou cenu nechce ven. Ale šla, micinka, a velmi rychle.
Poludňový Grúň se tyčí dost strmě, přicházejí další nadšenci od lanovky, takže za chvíli je nás ve svahu asi tucet. Dva dny předtím tady vydatně lilo, bláto se lepí na podrážky a zatraceně to klouže.
Hodina a čtvrt intenzivního výstupu ale stála za to. Pode mnou se otevřela scenérie s výhledem na Boboty, svahy Chlebu a zpět za Terchovou.
Nejhezčí ale je Velký Rozsutec. Stojím ve výšce 1458 metrů, nade mnou vpravo je stoupání na Hromové a dál na Chleb a Veĺky Kriváň, na opačnou stranu táhlé klesání s propadem asi 200 metrů do sedla Stohu. Je to nádherný kousek hřebenovky se solidním výhledem.
Záběr na Stoh
Závěr je horší, téměř hodinové stoupání na Stoh (1607 m) ubralo dost sil, je mi jasné, proč má ten kopec takové jméno. Je to velká kupa trávy, kosodřeviny je tu poskrovnu, jen jdete a zase jdete mezi milionem stébel. K tomu pěkně fičí, i když svítí slunce, není to žádná procházka.
Námaha stála za to – pohled na Fatru, dole tekoucí Váh s kraĺovanskou nádrží, Martinské hole, Choč, Velkou Fatru a Nízké Tatry byl fascinující. Bohužel netrval dlouho, mrak se přihnal a byl obrovský, nevěstil nic dobrého.
|
|
Nevím, jak se jmenuje místní Krakonoš, ale jen to zkoušel. Po deseti minutách se obloha protrhala a zprvu mírný sestup nabral na intenzitě, svah už nebyl travnatý, cesta se klikatila mezi stromy a tam to proklatě klouzalo, cesta dolů se zdála být daleko delší než ta nahoru a zabrat dostala hlavně kolena.
Mraky zcela zmizely, slunce se do toho dalo znova s plnou silou. V sedle Medziholie pod Velkým Rozsutcem bylo již naprosto kalendářové počasí. A do toho orel.
Byli jsme mu naprosto lhostejní, ale on nám ne. Dalekohledy putovaly od jedněch vyvalených bulev ke druhým, každý ho chtěl vidět. Položil se do termiky, stoupal, klesal, párkrát mávl křídly, aby bylo vidět, že není rádiem řízený model, a pak si to odsunul někam pryč. Jasně, že majestátně. Ví, co se na orla sluší a patří.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat * V zimním období je trasa přes Diery uzavřená, rovněž se nesmí přes chodník z Velkého Rozsutce na sedlo Medzirozsutec. Ochrana přírody je samozřejmá, ochránci jsou nekompromisní, veškeré obaly od čehokoliv si nastrkejte zpět do batohu, když jste je vynesli nahoru, o to snáze je donesete dolů. * Použitelná mapa např. Národný park Malá Fatra 1:25.000 Informace * Informace o dění v oblasti získáte na ZDE, popřípadě na správě NP Malá Fatra www.sopsr.sk. * Turistická informační kancelář je v Terchové naproti kostelu přes potok, je tu i muzeum s expozicí Jánošík a Terchová, Jánošíkova socha je od roku 1988 na vršku při cestě do Vrátne doliny. Obec je známá svými lidovými kroji a zvyklostmi, pořádají se zde lidové slavnosti – Jánošíkovy dny, Terchovský budzogáň, Cyrilometudské dny anebo třeba Martinské hody. * Hlavní hřebenovka Kriváňské Malé Fatry je dlouhá 35 kilometrů a dá se zdolat ostřejším tempem za 15 hodin. Výchozí bod je Nezbúdska Lúčka naproti Strečnu. Odtud pozvolným stoupáním kolem půvabné zříceniny Starého hradu, kdysi zvaného Varín, a nad tokem Váhu po hřebeni k chatě pod Suchým, přes Suchý do sedla Priehybu, pak na Malý Kriváň, hřebenem na Pekelník, Velký Kriváň, sedlem na Chleb, přes Hromové, Poludňový Grúň na Stoh a přes Rozsutce do Zázrivé. Běžci to stihnou možná za jeden den, ale z cesty pak nic nemají. Nejlepší je po první etapě zanocležit na Chatě pod Suchým, ale raději se objednejte telefonicky - +421 /903/ 527 528. |
|
Co v okolí navštívit? Ze Žiliny je to kousek ke zřícenině hradu Lietava. Je z ní nádherný výhled na Fatru. Hrad je velmi impozantní, v současné době probíhají záchranářské práce. Nedaleko odtud jsou půvabné lázně Rajecké Teplice. Rozhodně stojí za návštěvu zřícenina Strečna. Dlouhou dobu byl hrad rekonstruován, nyní se těší invazím turistů. Vrátna dolina – její začátek v oblasti Tiesňav je lemován vysokými skalisky, která při cestě autem moc neuvidíme. Stojí za to zastavit – proti vám se zjeví vysoký Mnich, skála opravdu připomíná modlící se postavu, Velkou Sokolí věž, Plačící Aničku, Velblouda čiže Ťavu a Krokodýla. Teprve potom se doširoka otevře Vrátna dolina, po pár kilometrech s odbočkou doleva do Štefanové. Také tady byla sedačková lanovka na Grúň, ale zbyly jen zrezivělé stožáry a zabedněná budova spodní stanice. * Informace o stavu slovenských lanovek na www.lanovky.sk |
Procesí na Rozsutec
Najednou bylo ve svahu plno. Prvních pár set metrů po vápencovém povrchu se jde celkem normálně, pak už se ale začínáte potit. Cesta na vrchol je hodně strmá, doprovázená řetězovými úseky. Trochu to klouzalo, občas se čekalo na sestupující.
Dolů se raději nedívat a kdo má závrať, ať si vrcholek raději odpustí. Moc zastavovat se nedá, ale další hodinka a čtvrt uběhla se stejně funícími spolulezci docela dobře. Poslední řetěz, pak úzká římsa a jste na vrchu.
Co jiného z vrcholu obdivovat než panorámata, jak říkala Homolkovic rodina ve slavné filmové trilogii. Prý je odtud jeden z nejhezčích výhledů na Slovensku. K tomu není co dodat, aniž bych pátral po těch ostatních, naprosto jsem souhlasil.
'Krakonošova zahrádka'
Celá hora je jedna velká botanická zahrada, roste tady bejlí jak v Krakonošově zahrádce, taky je přísně chráněné, takže žádné škubání hořců nebo koniklece. Tak jsem se chvilku kochal a zvažoval, kudy sestoupit, zda stejnou cestou nebo směrem k Malému Rozsutci. Odtamtud ale putovalo nejvíc lidí, zvolil jsem proto výstupovou trasu.
V tu chvíli jsem orlovi záviděl křídla, protože jsem k sešupu musel využívat i zadní kapsy kalhot. Po klouzosjezdochodu jsem vypadl na mírnější terén v lese a pak znovu do sedla Medziholie.
Po nezbytné pauze na zbavení se energetických zásob jsem to vzal půl kilometru po žluté na modrou a Malý Rozsutec jsem obklíčil z jihu. V sedle stála do roku 1985 Chata pod Rozsutcom, ale požár ji zničil naprosto dokonale i s přilehlou hospodářskou budovou.
Zbylo tu jen pár šutrů, tady by se nějaký kiosek určitě vyplatil, alespoň přes léto, návštěvníků je tu dost. Stezka se plazí po úbočí, je pohodlná, s malým převýšením, chůze trvá mírným tempem asi hodinu.
Setkání s němci
Cestou jsme se zdravili a nezdravili. Většina lidí se i při náhodném setkání v horách zdraví, někteří jsou naprostí němci. S malým n. Slušnost ale není povinná.
Potkal jsem také tři psy. Kokršpaněla, jezevčíka a jorkšíra. Jasně, že je to zajímavé. Uvědomil jsem si to o pár kilometrů dál v soutěskách. Jorkšír se vejde do kapsy, ale jak to provedli ti druzí, to mi bylo docela záhadou.
Zatím jsem si to mašíroval k Malému Rozsutci a po pravé straně zase ta panorámata. Dole na pastvě bučely krávy, bečely ovce, nikde žádné auto, žádné elektronické laškování mobilu.
V sedle Medzirozsutce už byly vidět další skupinky, chystající se na výstup. Zase řetězy, místy to bylo tělo na tělo, tak jsem to vzdal, uvelebil se na trávě a koukal na lidi. A na přírodu. V této lokalitě se natáčely Želary, vesnická část v nedaleké Zázrivé, ty hory, ty jsou místní.
Dolů do Dier
Pár set metrů lesní cestou v mírném klesání a už je tu Tesná rizňa. Tady narazíte na první řetězy a žebříky, vody tu moc není, ale přesto to na ochozeném vápenci tu a tam nepříjemně klouže. Dva vodopády zhruba dvoumetrové jsou zatím jen náznak toho, co čeká dál.
Cesta se stává strmější, přibývá i vody z okolních pramínků a také lidí, kteří stoupají většinou ze Štefanové. V některých úsecích je provoz tak velký, že si chvílemi dáváme přednost. Pak už to sestupuje místy opravdu strmě dolů, Horné diery se dají zvládnout zhruba za hodinu, kaňon se zahlubuje do skal, vody přibývá, žebříky jsou delší a vodopády vyšší a hezčí.
Cesta je nádherná, je mi jasné, že jorkšír po žebřících nepanáčkoval, jak se tam ale sápali druzí dva psi, nevím. Chtěl bych to vidět, ale rozhodně nebyli nijak orvaní (ani jejich páníčkové), nahoře běhali, jako když zrovinka vylezli z pelechu.
Profil kaňonu se pozvolna narovnává a najednou jsem z lesa venku. Nádherně azurové nebe, kolem bílé travertinové skály a po několika stech metrech vlevo přes potok občerstvení ve staré dřevěné salaši na Podžiari pod vysokými stromy. Pivo, limo, panáky, klobásky, sýr. Základní pohonné hmoty. Litr kofoly to spláchl a vzhůru dál dolů.
Je zde rozcestník, vlevo se dá jít přes hřeben a Vrchpodžiarským sedlem do Štefanové, podle směrovníku je to zhruba hodina, nebo pokračovat dál Dolnými dierami. Správně je ta druhá alternativa.
Akrobacie na žebříku
Jsou krásné ty Dolní díry, sice v některých místech na kovových lávkách i solidní podrážka ujede, takže kostrč zrovna nejásala, i na žebřících přicucnutých ke skále s báglem na zádech musíte dělat akrobacii, abyste se proplížili, ale rozhodně to stojí za to.
|
|
Lidí jsem potkal jen pár, jediné, co bylo slyšet, byla voda ve všech možných tóninách a pak ticho. Dolné diery nejsou ale tak strmé, chvílemi se jde téměř v rovině.
Nejhezčí pasáž je průrva při odbočce na Nové diery, skalní stěny se zde skoro stýkají, na lávce se musíte sehnout, voda divočí v kamenných hrncích. Oběma partiemi Dier vede naučná stezka s deseti informačními tabulemi. Trasa je dlouhá asi šest kilometrů, dá se zvládnout kolem tří hodin, dolů se samozřejmě jde lépe.
Cesta vás dovede až před hotel Diery v Bielem Potoku. Zde je možnost ubytování a občerstvení, obojí na solidní úrovni. K dispozici je rovněž bufet u hotelového parkoviště s možností konzumace u stolků venku.
Od hotelu vede silnice dvěma směry – vlevo na Terchovou a zpět do Žiliny, vpravo na Zazrivou a podél svahů Lúčivné do Párnice na břehu řeky Oravy.
|
Více článků naleznete v aktuálním čísle SKY - časopisu o cestování a aktivní dovolené - na adrese www.skymagazin.cz |
 Malá Fatra, Velký Rozsutec |
 Dolné diery mají pozvolnější charakter, ale stále je na co se dívat |
 Tam dole je Chata na Grúni, odtud je to pohoda, ale nahoru... |
 Západ slunce v Malé Fatře |
 Malá Fatra, Velký Rozsutec |
