A je tak čistá, že když na chvíli přestanete dělat tempa a šlapete vodu, vidíte nejen na špičky prstů u nohou, ale i na krystalky bílého písku kdesi na dně.
Když svítí slunce, má osmadvacet stupňů. Když prší, jako teď, neklesá jeho teplota pod sympatických pětadvacet stupňů.
Škoda jen, že se za deště neroztápí dřevěná sauna uprostřed jezera. Ta slast, když se tělo příjemně potí, člověk kouká na vrcholky hor naklánějící se nad jezerem a pak nahý skočí šipku do jezera... A když po dešti vysvitne slunce a nad jezerem se rozkročí duha, je to pohled, který by nevymyslel ani nejkýčovitější malíř.
Tak takhle to vypadá v Korutanech, v "kraji tisíce jezer," jak se jim v Rakousku přezdívá.
V kraji, z něhož každý Čech zná hlavně dálnice a tunely, protože právě tudy se jezdí k moři. Na hranice je to odtud slabá půlhodina. Do Klagenfurtu, historického hlavního města této spolkové země a sídla zemské vlády, je to stejně daleko.
Málokoho však napadne odbočit z dálnice, odsunout dovolenou u moře a zdržet se tu. Škoda. Kdo to udělá, nebude litovat. Celkem z 1270 jezer je jich tu ke koupání připravených přes dvě stovky. Někteří znalci dokonce tvrdí, že voda v nich je tak čistá, že má kvalitu pitné vody.
|
|
V sepětí s přírodou
Čím to? Zřejmě díky tomu, že je obklopují hory a lesy, které zachycují všechny zplodiny. A navíc - první průmyslové podniky jsou desítky kilometrů daleko.
Kromě toho je tady, v oblasti Sankt Kanzian, všechno přísně ekologické, vysvětlí vám místní. "Na co že jezdí tato lokálka? Ne, to není elektromotor ani nafta. Prostě benzin," vysvětluje jeden zdejší obyvatel. Námitka, že to není zrovna příliš ekologické, jej na dvě vteřiny zarazí. Ale pak s šibalským úsměvem vyhrkne: "Ale je. To je totiž speciální rakouský benzin..."
Pro Čecha nezvyklá hrdost místních na zdejší přírodu, zvláštnosti a zvyky je znát i u stolu.
"Mohu-li radit, toto jídlo bych k večeři příliš nedoporučoval. Je to typicky vídeňské jídlo," říká s mírným despektem číšník nad jídelním lístkem při výběru večerního menu. A slova podtrhuje spuštěnými koutky úst. "Doporučuji dýňovou polévku, smažené kuřecí maso nebo jelena," naklání se uctivě.
Smažená kuřecí stehna, servírovaná v podlouhlých, alobalem vyložených košíčcích, odkud si je hosté berou do rukou a pokapávají šťavnatou křupavou kůrku citronem, jsou spolu se svérázným bramborovým salátem typickým zdejším jídlem.
Na bramborový salát je sice nutný speciální druh brambor, ale doma si jeho chuť přiblížíte nejvíc tak, že ještě horké uvařené brambory pošťoucháte, zalijete rozmixovaným olivovým olejem smíchaným s citronovou šťávou a necháte chladnout.
Pak už stačí jen přidat trhaný ledový salát smíchaný s roketou půl napůl, a to celé zasypete horou lehce osmahlých kroužků cibulí... Cena celého menu? Pět až sedm eur. Je libo ještě palačinku či zmrzlinový pohár za dvě eura?
|
Korutany - to není jen příroda, ale i spousta historických památek |
A propos - jídlo
Snad každá zdejší vesnice má aspoň jednu rodinnou biofarmu, která se živí výhradně prodejem toho, co vyprodukují její zvířata a rostliny. Bez umělých hnojiv a za přísných, státem kontrolovaných podmínek. Sami pečou chleba, vyrábějí šunku, salámy, nealkoholický jablečný mošt i osvěžující šestiprocentní jablečné víno. Pozor: s jabčákem za třicet korun, který se prodává u nás, to nemá nic společného. Nejsou to ani vzdálení bratranci.
I ten, kdo doma obchází regály se salámy velkým obloukem, tady neodolá. Dobře udělá. Chuť masa bez jakékoliv chemie a konzervačních přísad za to stojí. A biochleba? Ten nezplesniví za dva dny jako ten ze supermarketu. Vydrží v nezměněné podobě a chuti i dva týdny.
Korutany však nabízejí i jiná lákadla než koupání a skvělé jídlo. Byla by škoda nechat si ujít zdejší raritu: soukromý zámeček Elberstein. Je jen deset minut jízdy autem od Klopeiner See.
Otevře vám tu chlapík v montérkách, vytahaném tričku a s rukama od sádry. Jedině busta u vchodu prozradí, že ten umazaný dělník není najatý řemeslník, ale sám zámecký majitel.
Když zámecký pán opravuje...
Stačí pár minut a Johann Elbe se rozpovídá. Ruinu někdejšího statku v Globasnitzu začal přestavovat v roce 1976, to mu bylo čtyřiadvacet. Dnes je mu třiapadesát a pořád ještě není všechno hotové.
Zrovna teď dává dohromady kazetovou podlahu v horním patře. Sám, vlastnoručně, stejně jako všechno ostatní. A ve dvou místnostech ještě chybějí vyřezávané dveře. Ostatně fresek se na stěny vejde taky víc...
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat Jaké jsou ceny Co si přivézt |
"Dva motivy na dveře jsem obšlehnul i u vás, na Hluboké," hladí drobné vyřezávané figurky muž, jehož živí restaurování starých předmětů v kostelech. "Když jsem si ho brala, už stavěl, takže jsem věděla, do čeho jdu," směje se manželka Ludmila.
Že je to strašlivý kýč? Jistě. Jenže - kdo má právo šlapat po snech jiných?
Komu se nelíbí zámeček, může si odpočinout třeba v jeskynním systému oblasti St. Kanzian. Od jezera je to sem půlhodina autem a z osmikilometrových spletí chodeb jsou přístupné tři kilometry.
Upřímně: v Moravském krasu jsou i hezčí jeskyně. Ale tak dokonalé divadlo u nás návštěvníkům neservírují. Víte, jak zní Bachova Osudová za naprosté tmy, sto metrů pod zemí, kdy každý tón, který zazní, zároveň rozsvítí a nasvětlí jinou část jeskyně? A víte, jak vypadá trojrozměrný drak, který hlídá poklady? I dospělí se leknou, když iluze otevře tlamu.
Ale pozor, aby nevznikla mýlka, že dovolená v Korutanech je příjemný relax pro důchodce a děti.
Oblast totiž vyhledávají hlavně milovníci kol - síť cyklostezek je hustá, pohled na hory a jízdu do kopců navíc střídají roviny a lány zlatého obilí, opravená boží muka a přívětivé restaurace na každém kroku. A komu ani to nestačí, může vyzkoušet naprostou novinku, kterou je takzvaný stollenbiking, tedy jízda na horském kole v opuštěných dolech.
