Místo programu, co se dnes hraje, obdržíte plánek čtrnácti barevně rozlišených tras. Jinými slovy změť čar, která má se svou pražskou obdobou společné snad jen to, že je pod zemí. Ani to však neplatí absolutně, neboť v Paříži se vlakové soupravy metra prohání i nad střechami činžáků. Zkušenosti z pražského metra nechte doma, jenom by vás mátly. Rozdílnost obou podzemních drah se dá připodobnit k absolvování autoškoly v Praze a Zapomenuté Lhotě, diametrální.
Metro samo o sobě je divadlem života, filmem protínajících se příběhů. Představení může začít. Na ulicích pozemního města jsou nenápadné, vkusné vstupy, které s nástupišti v podzemí spojují dlouhé dlaždičkami obložené chodby nemálo podobné myším norám. Všichni, kdo projdou vstupním zařízením – železnou bariérou, se v tu chvíli obalí ochranným neviditelným krytem, jakousi osobní bublinou, která umožňuje volný pohyb prostorem. A tak se nekonečnými chodbami vedle sebe v obou směrech vznáší zástupy průhledných bublin demonstrující všem ostatním: Nech mne žít a já nechám tebe.
V ranním metru si mladá žena nanáší růž na rty a čerň na řasy. Je znát, že to nedělá poprvé, neboť houpající se vagón nemá na její počínání nijak neblahý vliv. Vlak brzdí a ještě za jízdy pospíchající ruce otáčejí kličkami, které otevřou dveře. S davem nastupuje i žena, neurčitý věk, prázdné smutné oči. Má štěstí, vagón není nacpaný k prasknutí, a možná ani to by ji nezastavilo. Roztahuje černou plachtu a začíná hrát loutkové divadlo. Další zastávka, ruce vystupujících ji přispějí na čerstvou bagetu a dvojku červeného.
Pařížské metro opravdu žije svým vlastním životem. Občas trochu podivuhodným a tajuplným způsobem, nad kterým zůstává rozum stát, ale to asi patří k věci. Přímo na nástupištích jsou automaty s nápoji, jídlem, v rozšířené části některé z chodeb si můžete koupit čerstvé ovoce či ranní noviny. Kdo zde žije? Všichni a nikdo. Mezi pospíchajícími muži, šarmantními ženami a tápajícími turisty postávají umělci. Na jedné podzemní křižovatce nadouvá tváře starý černý trumpetista, určitě nějak spřízněný s Milesem Davisem, na jiné trase zase ozvláštňuje stereotypní hluk lidského pohybu studentské smyčcové kvarteto, a tak bychom mohli pokračovat ne trasu po trase ani zastávku po zastávce, ale roh po rohu. Každý metr čtvereční má svého neoficiálního majitele, třeba i pouhého žebráka.
Metro samo o sobě je divadlem života, filmem protínajících se příběhů. Představení může začít. Na ulicích pozemního města jsou nenápadné, vkusné vstupy, které s nástupišti v podzemí spojují dlouhé dlaždičkami obložené chodby nemálo podobné myším norám. Všichni, kdo projdou vstupním zařízením – železnou bariérou, se v tu chvíli obalí ochranným neviditelným krytem, jakousi osobní bublinou, která umožňuje volný pohyb prostorem. A tak se nekonečnými chodbami vedle sebe v obou směrech vznáší zástupy průhledných bublin demonstrující všem ostatním: Nech mne žít a já nechám tebe.
V ranním metru si mladá žena nanáší růž na rty a čerň na řasy. Je znát, že to nedělá poprvé, neboť houpající se vagón nemá na její počínání nijak neblahý vliv. Vlak brzdí a ještě za jízdy pospíchající ruce otáčejí kličkami, které otevřou dveře. S davem nastupuje i žena, neurčitý věk, prázdné smutné oči. Má štěstí, vagón není nacpaný k prasknutí, a možná ani to by ji nezastavilo. Roztahuje černou plachtu a začíná hrát loutkové divadlo. Další zastávka, ruce vystupujících ji přispějí na čerstvou bagetu a dvojku červeného.
Pařížské metro opravdu žije svým vlastním životem. Občas trochu podivuhodným a tajuplným způsobem, nad kterým zůstává rozum stát, ale to asi patří k věci. Přímo na nástupištích jsou automaty s nápoji, jídlem, v rozšířené části některé z chodeb si můžete koupit čerstvé ovoce či ranní noviny. Kdo zde žije? Všichni a nikdo. Mezi pospíchajícími muži, šarmantními ženami a tápajícími turisty postávají umělci. Na jedné podzemní křižovatce nadouvá tváře starý černý trumpetista, určitě nějak spřízněný s Milesem Davisem, na jiné trase zase ozvláštňuje stereotypní hluk lidského pohybu studentské smyčcové kvarteto, a tak bychom mohli pokračovat ne trasu po trase ani zastávku po zastávce, ale roh po rohu. Každý metr čtvereční má svého neoficiálního majitele, třeba i pouhého žebráka.
 Pařížské metro jezdí pod zemí, na zemi i nad zemí. |
