Vzpomínáte si ještě na detaily vašich prvních „Prčic“?
Jen matně, přece jen je to už dlouho. Vyrazil jsem z Prahy kolem sedmé hodiny ranní, šlo nás tehdy jen pár a neplatilo se žádné startovné. Vím ale, že jsem do Prčice dorazil bez nějakých zvláštních útrap, z cíle jsem se ještě pěšky vrátil zpět k poslednímu punktu a pak došel přes les na vlak.
Pochod Praha–Prčice v roce 2015
Informace
|
To bylo v roce 1972 a ujít skoro 70 kilometrů v kuse nebylo zrovna obvyklé. Připravoval jste se na pochod nějak?
Speciálně jsem se nepřipravoval. Ale jezdili jsme s partou skoro každý víkend na vandry, do Brd, na Sázavu, a přitom jsme vždy ušli aspoň 20 kilometrů denně, s bagáží. Časem si zvyknete.
Vy jste od roku 1972 nevynechal „Prčice“ ani jednou, máte na kontě 43 ročníků. Musel jste se někdy zvlášť přemáhat – nemoc, počasí...?
Jednou jsem přišel pozdě na start, tehdy to bylo v Pacově. Měli jsme totiž předtím nedalekou jinou akci a mně v den pochodu ráno ujel vlak, tak jsem tam musel pospíchat pěšky a bylo z toho deset kilometrů navrch. Naštěstí tehdy existovala předregistrace, tak pořadatelé zamhouřili oko. Ostatní jsem pak hladce dohnal.
Vy prý na Vaší rekordní účast máte i certifikát...
Pelhřimovská Agentura Dobrý den, která se zabývá registrací rekordů a kuriozit, mi oficiálně vystavila certifikát jako rekordmanovi účasti na prčickém pochodu. Musel jsem samozřejmě absolvované ročníky doložit, což není problém, všechny suvenýry z cíle mám schované a vedu si přesnou evidenci.
Vaše pončo, na kterém máte našité či připevněné právě trofeje z absolvovaných ročníků, je ostatně proslulé.
To asi ano, ale já ho na sebe navléknu většinou až na posledních pár kilometrů, jinak by v něm bylo přece jen vedro.
Která je vaše nejoblíbenější trasa?
Těžko říci, vystřídal jsem za ta léta skoro všechny. Asi bych za nejhezčí přece jen zvolil trasu z Petrovic (Petrovice u Sedlčan, pozn. red.). Kvůli horší dopravní dostupnosti odtamtud chodí do Prčice méně lidí a krajina je tam mimořádně krásná.
Bývaly prý doby, kdy pochodníci v sobotu večer po uzavření pochodu v Prčici pořádali mejdany ...
Ano, v 70. letech se v sobotu večer pořádaly taneční zábavy pro došlé pochodníky. Tenkrát pořadatelé ze startu do cíle dopravili bágl se spacákem a dalšími drobnostmi, takže se po večerním veselí přespávalo v Prčici.
Rozumíme tomu dobře, že jste ušli padesát nebo sedmdesát kilometrů a pak se ještě šli večer veselit?
Rozumíte tomu dobře, ale nepředstavujte si něco příliš divokého. Taky bylo pár ročníků, kdy jsme si večer po pochodu „ustlali“ někde v lese za Prčicí. Přišlo nám líto vracet se už v sobotu večer zpátky do Prahy. A v neděli jsme se pak ještě trochu prošli.
Na jaký moment z pochodu často vzpomínáte?
Jednou, v první půlce sedmdesátých let jsem se vydal na nejdelší trasu z Prahy s kamarádkou, která nebyla moc zvyklá na dálkové pochody. Poslední kilometry jsem ji musel dost podpírat a v cíli, když jsem ji pustil, tak se sunula vyčerpáním k zemi. Místní zdravotníci jí ošetřili puchýře na nohou a po kratším oddechu jsme se spolu přesunuli pár kilometrů za Prčici do přírody, kde jsme přespali pod širákem. V neděli jsme pak v klidu došli na táborskou trať a jeli vlakem do Prahy.
Co počasí, sledujete ho před pochodem pečlivě?
Počasí samozřejmě roli hraje, většinou se taky odrazí na celkové účasti, ale s nějakou nepohodou se prostě musí počítat. Byly i ročníky, které úplně propršely, a byly jiné, kdy zase počasí bylo úplně úžasné. Když začne shora padat voda, vytáhnu deštník. Na pláštěnku jsem si nezvykl.
Odkud půjdete letos?
Ze Střezimíře, to je jedna z těch kratších tras, dojede se tam dobře vlakem. Jsou tam prý letos nějaké drobné změny ve vedení trasy, tak jsem zvědav.
