Po Transsibiřské magistrále na vlastní kůži

  • 30
Berjozky, berjozky a zase berjozky. K naplnění vize historických epopejí chybí jen Ilja Muromec mezi chaloupkami. Vesničky lemují prstence malých políček. Města se objeví jen vzácně - typickým obrázkem jsou torza rezivějících kolosů všech tvarů, pozůstatků sovětského průmyslu. A pak už zase berjozky... To je svět ubíhající dny a noci za okénkem transsibiřského rychlíku.

Stavba trvala 26 let

Transsibiřská železnice spojující ruský Dálný východ s Moskvou byla vybudována jako prostředek kolonizace a upevnění moci Ruska na nekonečných rozlohách Sibiře. Před její stavbou sice Sibiř patřila do ruského impéria, ale cesta sem vedoucí po řekách, koňmo i pěšky vnitrozemím trvala mnoho měsíců. A to se nehodilo ani pro transport nerostných surovin, ani k prosazování mocenských cílů.

Zatímco v Americe dokončili první transkontinentální železnici v roce 1869, ruský car Alexandr III. s realizací obdobného projektu poněkud váhal. Rozhodl se teprve roku 1886, ale základní kámen stavby byl položen ještě o 5 let později. Stavba pak byla zahájena souběžně na několika úsecích trati a zaměstnávala obrovské množství lidí. Podíleli se vojáci i najatí dělníci z Číny a na nejnáročnějších úsecích byli nasazeni i trestanci.

Přes veškeré úsilí se vlivem nepředstavitelně obtížných podmínek i špatného plánování celá stavba protáhla skoro na 26 let. Svou roli sehrálo i to, že zpočátku část trati na Dálném východě vedla přes čínskou Mančurii. Teprve vyostřující se vztahy s Čínou přinutily Rusko dostavět jinou větev železnice vedoucí sice oklikou, ale kompletně po vlastním území. Psal se rok 1916 a Vladivostok tak dělilo od Moskvy neuvěřitelných 9.288 železničních kilometrů.

Postřehy, které v průvodci nenajdete

Boj o jízdenky

Dobrodružství velké vlakové cesty přes Sibiř začíná už nákupem jízdenek. Dva dny před plánovaným odjezdem se stavíme do jedné z mohutných front u pokladen Kazaňského nádraží v Moskvě.



Kazaňské nádraží v Moskvě. Odtud vyjíždějí
rychlíky směřující na Bajkalsko-amurskou magistrálu

Frontu je třeba správně vybrat: na jejím začátku musí být rychlíková pokladna, ale ne ta, jež prodává pouze lístky s odjezdem ještě dnes. A pokud možno ani ne taková, která za půl hodiny zavírá. Aby to nebylo zbytečně snadné, pokladny na ruských nádražích mají často všelijak rozdělené pravomoci. Některé prodávají jízdenky pouze do určité destinace, jiné zase jen na určitý den.

Navíc každá pokladna má zcela unikátní pracovní dobu s několika záludně zařazenými přestávkami. Nedáte-li si pozor, hrozí, že těsně před vámi bábuška za okénkem stáhne roletu a před oči vám strčí cedulku s nápisem "Technologičeskij pěreryv", pročež máte pech. Půlhodinové a kratší čekání lze považovat za úspěch.

Cena lístku závisí především na tom, jakou třídou (typem vagónu) pojedete. Nejběžnější variantou je vagón "kupéjnyj" - klasická kupé, v nichž jsou po obou stranách nad sebou dvě lehátka. Levnější je "plackartnyj", což nejsou kupé, ale jen jakési kóje, které se nezavírají. Navíc jsou tu i další lehátka podél chodbičky. Lístek sem stojí asi polovinu jízdného do kupé. Existují naopak i třídy dražší, kde jsou v kupé třeba jen dvě lehátka - lístek stojí dvojnásobek ceny do kupé.

Jízdné na ruských železnicích už několik let trvale zdražuje. Za lehátko v kupé klasického rychlíku č.2 Moskva - Vladivostok byste v současné době zaplatili asi 7.600 rublů, což je asi 6.500 Kč za jednu cestu.

Prodej lístků na vlak je totiž v Rusku neobyčejně administrativně náročná procedura. Už jen to, že musíte předložit pas. Domácí dávají občanku a kdo ji nemá, nikam se nesveze. V Rusku se necestuje vlakem anonymně jako u nás, kdepak. Bábuška prodavačka vždy všechny údaje pečlivě opíše do počítače, vyhledá pro vás volné místo ve vlaku, natiskne jízdenky a zkasíruje. Zvláště to opisování se kolikrát protáhne.

Když konečně máte svůj frontami vybojovaný lístek a nastane den "D", je třeba být u vlaku včas. Transsibiřské rychlíky mívají i přes dvacet vagónů a najít ten správný může chvíli trvat. U vchodu do vozu se navíc stojí – jak jinak – fronta. Pro bezpečnost cestujících (a to je třeba připsat ke cti Ruských drah) jsou totiž všichni pasažéři legitimováni. Do vlaku jsou vpuštěni pouze ti, kteří mají platnou jízdenku na své jméno, jež je v souladu s pasem.

Konečně může cesta začít. Váš vagón se stává vaším novým pojízdným domovem, vaši spolucestující dočasnou rodinou. To, s kým budete sdílet kupé, se řídí jen vyšší mocí Prozřetelnosti a pokladního systému Ruských drah.

Domov ve vlaku

Učitelka Táňa

Naší první spolucestující byla mladá učitelka Táňa, která cestovala domů do města Tynda. Těžko jsme si mohli přát kohokoliv lepšího. Byla nám vlídným pedagogem a s neobyčejně mateřským přístupem nás zasvěcovala do tajů etikety transsibiřského cestujícího.

Začalo to tím, že krátce po startu prohlásila, že se chce převléct. Protože jsme na její oznámení nijak nereagovali, musela nám vysvětlit, že v takové situaci mají muži bez váhání opustit kupé. A teprve až žena znovu kupé otevře, je možné se vrátit na své místo.

Táňa nás naučila používat samovar, umístěný v chodbičce vagónu proti kupé průvodčích. Tenhle ohřívač vody vypadá trošku jako malá kamínka a kdysi se v něm opravdu topilo uhlím. Dnes funguje na elektriku. Kdykoliv sem můžete přijít a z kohoutku si natočit vařící vodu na čaj, kávu či polévku. Jen raději na teploměru ověřte, je-li voda dost vařící.

Jiné nepsané pravidlo se týká stravování. Jakmile jsme si na lehátku začali rozkládat jídlo, že poobědváme, Táňa nás okamžitě převelela na stolek. Své věci, které na něm do té doby měla, v rychlosti odklidila a dokonce uvolnila k sezení své místo. Prý se přece u jídla nebudeme krčit na posteli.

Podobných zvyklostí je více a my překvapeně zjišťovali, jak ohleduplní jsou k sobě ruští cestující. Nutnost vydržet s někým týden ve vlaku vyžaduje určitý vzájemný respekt.

Cesta s Táňou ubíhala v příjemné konverzaci, jediné, co nedovedla pochopit, proč se tu dobrovolně trmácíme vlakem na druhý konec světa, když nás nikdo neposlal a ani nejedeme nikoho navštívit. Pojem turistika je na Sibiři zkrátka neznámým výrazem. Třetí den to s námi Táňu přestalo bavit a odstěhovala se o pár kupé vedle, k sympatickému projektantovi Dímovi.

Budovatel Viktor

Toho dne nás z vedlejšího kupé přišel navštívit Viktor. S velkou nostalgií vzpomínal na doby velkého a silného Sovětského svazu, kdy se coby mladý komsomolec zapojil do stavby Bajkalsko-amurské magistrály. Čas 70. let líčil jako ráj, ve kterém se jen pracovalo, hrálo na kytaru, zpívalo a peníze neznamenaly nic. Každý rok jej Strana posílala na dovolenou k Černému moři na Krym. Letecky! A zadarmo. To honba za penězi a majetkem prý dnešní svět zkazila.

8 dní cesta domů z dovolené

Zato rodina Ničkovových v krajním kupé jen zářila optimismem. Manželé se dvěma dcerami se vraceli z dovolené u Černého moře do panelákového bytu ve městě Něriungri. Byli krásně opálení a celou cestu si svorně hráli karty či domino. Zjevně je netrápilo, že cesta od moře domů jim zabere 8 dní. A stejně tak dlouho musela pochopitelně trvat i jízda tam. Jak dlouhou mají dovolenou, jsem se neptal...

Občerstvení

Nabídka jídelního vozu je dosti omezená a většina cestujících se stravuje svépomocí s využitím vlakového samovaru. Na delších zastávkách je také dobrá možnost nákupu čerstvých potravin ze stánků na peróně, kterých bývá dostatek.

Hygiena

K hygieně cestujícím slouží v každém vagóně dvě toalety. Jejich stav bývá nesrovnatelně lepší než stav WC ve vlacích našich. Průvodčí je pravidelně uklízí a je tu i umyvadélko s tekoucí vodou. Pokud na kohoutek nasadíte hadici s kropáčem, lze se tak i vysprchovat. V podlaze WC je kanálek, kudy voda odteče.

Ostatně, hodiny a dny strávené ve vagóně neustále se přesouvajícím na východ prožijete v úplně jiném světě než v tom, který se spolu s nekonečnými březovými lesíky míhá za okny. Zatímco venku život neustále někam chvátá, vy zažíváte absolutní klid.

Spěchat nemůžete, ani kdybyste chtěli. Není kam. Svůj vlakový čas si šetříte a pečlivě rozvrhujete. Dáváte pozor, abyste něco neudělali náhodou zbytečně rychleji, než musíte. Spekulujete zcela vážně, kdy nejlépe navštívit souseda ve vedlejším kupé, kdy se jít projít po chodbičce k samovaru a zpátky a kdy si vyhradit čas na koukání z okénka nebo krátké zdřímnutí.

Čas? Zapomeňte na něj

Krom toho čas stejně cestou ztrácí smysl. S přejížděním mnoha časových pásem se neustále mění. A kdo se v tom má vyznat? Jedni si již v Moskvě přeřídí čas o sedm hodin na ten, který mají doma, aby si zatím zvykli. Jiní naopak celou cestu drží ten moskevský, protože přece celé Ruské dráhy jezdí výhradně podle času moskevského. Jenže do toho někdo nastoupí v polovině cesty a přinese do vagónu další, svůj vlastní čas.

Po pár dnech ve vlaku je možné úplně cokoliv. Když v chodbičce potkáte spolucestujícího s kartáčkem na zuby, není vůbec jisté, jestli zrovna vstal, nebo jde spát...

MŮŽE SE HODIT

Kudy se jede

Vlaky na Transsibiřské magistrále při své cestě na východ překonávají pohoří Ural přes Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk), pokračují na Omsk, Novosibirsk a Krasnojarsk.

Ve městě Tajšet se trať dělí na dvě větve. Ta původní, z dob carského Ruska, uhýbá k jihu a přes Irkutsk obkrouží jižní konec Bajkalu do Ulan Ude. Dále již volně kopíruje rusko-čínskou hranici a přes Chabarovsk skončí svou cestu ve Vladivostoku. Druhá větev, tzv. BAM, neboli Bajkalsko-amurská magistrála, z Tajšetu pokračuje víceméně rovně na severní konec Bajkalu a dále vede pustinami sibiřských hor přes Tyndu až do Komsomolsku na Amure a k moři do přístavu Sovětskaja Gavaň.

Pozvánka autora
Chcete se dovědět vše o cestě po Transsibiřské magistrále, Sibiři i životě místních lidí? Pak si nenechte ujít velkou celovečerní diashow Martina Loewa. Kdy a kde? V úterý 22.11. v Pardubicích, dále 29.11. v Praze, 30.11. v Českých Budějovicích a 8.12. v Teplicích. Podrobnosti o programu najdete na www.promitani.cz.

 

Jízda po Transsibiřské magistrále: Jedna z mnoha vesniček na Urale

Západosibiřská nížina viděná z okna rychlíku. Berjozky, berjozky...

Jednou za 4-5 hodin vlak na chvíli zastaví. Pak všichni cestující vyjdou na perón a snaží se tu od bábušek nakoupit občerstvení.

Novosibirsk. Jedno z největších nádraží Sibiře.

Rodina Ničkovových by svou bezstarostností při jízdě mohla dělat reklamu na cestování transsibiřským rychlíkem.

Viktor měl na stolečku mapu z dob stavby BAMu a neustále nostalgicky vzpomínal na dobu Sovětského svazu.

Průvodčí kontroluje samovar, přesněji "kipjatilnik", který zajišťuje všem cestujícím ve vagóně neomezené množství vařící vody na čaj a cokoliv dalšího.

Naše první spolucestující Táňa mimo jiné pravila, že nejlepší je celou dobu jízdy jíst, pročež zarovnala stoleček svým proviantem.

Transsibiřský Express

Transsibiřský Express právě míjí Bajkalské jezero

Kazaňské nádraží v Moskvě. Odtud vyjíždějí rychlíky směřující na Bajkalsko-amurskou magistrálu.