Po stopách soka prezidenta Bushe ve Vietnamu

Delta řeky Mekong ve Vietnamu, vodní bludiště zarostlé džunglí, je i dnes docela divoké místo. Důvody jsou však poněkud jiné, než když tu kdysi v 60.letech bojoval nynější kandidát na amerického prezidenta John Kerry. Pokud vás zajímá, jak to tady vypadá, vydejte se s námi na dobrodružnou plavbu.

Uprostřed džungle
Nejdříve jsme pádlovali, pak už bylo lepší odrážet se jen od břehu. Tak úzký to byl kanál. Džungle nad námi se zavřela jako past, vyhnala světlo a dopoledne změnila v soumrak. Vzduch byl dusný a visela v něm tíseň. Chvíli jsem věřil, že jsem v srdci temnoty, ztracen uprostřed delty Mekongu.

Pak jsem vylezl do neznáma a na mýtině o třicet metrů dál jsem narazil na vesničku s dřevěnými domky, kde měli dokonce oficínu se dvěma holičskými křesly, do nichž člověk zapadne jako do závěje. Dostat se až sem není těžké.

Jen se musí pořád přestupovat. Nejdřív se pluje velkou lodí přes nekonečný Mekong, pak se pokračuje v motorových pramicích. Nakonec se pádluje na sampanech, vratkých člunech připomínajících kánoi. Na našem sampanu seděla vepředu žena se zády útlejšími než bambusový stvol. Nevydržel jsem ten pohled a vzal jsem jí pádlo z ruky.

Ale nepádlovalo se dobře. Člověk si musel pořád dávat pozor, aby si neodřel lokty o břeh. A taky bylo vedro.

Ty břehy byly ale úžasné. Džungle nás obkličovala, svírala chřtán a zase ho rozvírala. Nebylo kam prchnout. Kořeny prorůstaly až do vody a mangrove chránily břehy lépe než ostnatý drát. Před jednou zatáčkou se nízko přes vodu skláněly palmy, před druhou se jejich koruny ve výšce sepnuly jako ruce, aby vytvořily tunel, v němž jste se cítili ztraceni jako v podzemí.

Člun, který nás míjel. Je chlapec živý, nebo je to socha?

Mekong už tady není ani sám sebou. Džungle jako by vystupovala z filmu Apocalypse Now. Bylo to úplně stejné. Občas nás němě míjel člun. V jednom stál na přídi malý chlapec a hleděl na nás bez výrazu. Nepohnul očima ani hlavou. Když zmizel v zeleném šeru, nebylo jasné, jestli to nebyla jen socha.

Voják John Kerry
Občas jsme míjeli samotářské domky zarostlé v džungli. Sušilo se tam prádlo, ale nebylo vidět ani človíčka. Nějak takhle, tajemně, bizarně a hrozivě, vypadala delta Mekongu v očích vojáků plujících po řece ve slavném Coppolově filmu. Možná ji tak viděl i skutečný voják John Kerry, žhavý kandidát na úřad amerického prezidenta, kvůli němuž se teď vzpomínky na deltu Mekongu znovu otevírají.

Na sklonku 60. let plul Kerry po stejných kanálech a říčních ramenech jako velitel rychlého člunu. Za necelé čtyři měsíce si vysloužil několik vysokých vyznamenání a byl třikrát zraněn, takže mohl předčasně skončit. Než se tak stalo, zachránil v palbě několik vojáků a přepsal taktiku při napadení ze břehu: podle předpisů měl ujet, ale místo toho vždy provedl se svým člunem proti útočníkům malou invazi.

V džungli delty Mekongu válka rezonuje dodnes i bez Kerryho. "Pojedete přesně těmi kanály, kudy jezdil Vietkong," vnadil nás vietnamský průvodce, když popisoval trasu deltou. Věděl dobře, co chtějí cizinci slyšet.

Těžko říci, zda to byla pravda, protože každý z místních tvrdil něco jiného. "Tohle je Želví ostrov a právě tady byly těžké boje, protože tady měl Vietkong základnu a vždycky odtud stříleli na americká letadla," říká jeden muž. Pak se zeptáte druhého a ten řekne, že se bojovalo na sousedním ostrově.

JAK SE TAM DOSTAT

Kdo jede na vlastní pěst, udělá nejlépe, když si zajistí výlet do delty už v Ho Či Minově městě, protože to vyjde levněji než přímo na místě. Cena jednodenní projížďky se vejde i s dopravou pod deset dolarů. Cestu lze zařídit i z Prahy prostřednictvím CK Viettour, která se specializuje na Vietnam.

Ale ono to je vlastně jedno. Za chvíli nevíte, jestli jste právě na Želvím, nebo Dračím ostrově, či zda se náhodou nejmenuje Jednorožec nebo Fénix. Jeden z nich to určitě je. Je záhadou, jak to ten Kerry dokázal, že se tady neztratil.

Delta Mekongu je nekonečná spleť džungle, říčních ramen, kanálů, bystřin, bažin, ale také rýžových polí, ovocných sadů a rybářských farem. Vodní bludiště na rozloze dvou třetin naší republiky. Delta je tak nasáklá vodou, že vlastně není jasné, zda je to stále ještě pevná země rozedraná řekami, nebo zda už jsou to jen ostrovy v moři sladké vody.

Mekong už tady není ani sám sebou. Rozdělil se do devíti mohutných ramen, takže mu Vietnamci říkají Devět draků. Lidé tady často bydlí v domcích na kuřích nohách, protože příliv padesát kilometrů vzdáleného moře zvedá hladinu až o dva metry. Ještě horší jsou však povodně.

Nejhorší je pocit, že nevíte, kam vás meandry vedou, a že na vás džungle tlačí zleva, zprava a někdy i shora. Máte pocit, že rozpažíte a dotknete se břehů. Vojákům jako Kerry musely pochodovat nervy, když pluli řekou a ve svých hliníkových člunech byli jen bezmocným terčem. Jejich motory byly slyšet na kilometry daleko, zatímco Vietnamci se pohybovali džunglí jako stíny. Břehy byly vzdálené třeba dvacet metrů. Když Američané zastavili a pustili The Doors, mohli s nimi Morrisona poslouchat i Vietkongové v houštinách. Posádky rychlých člunů měly jen 25 procent naděje, že přežijí a nebudou zraněny.

Ale to už je všechno pryč. Kerrymu je šedesát a jeho někdejší nepřátelé nejsou mladší.

Pokud vás zajímají americké volby a chcete vědět více nejen o Johnu Kerrym, prohlédněte si speciální přílohu iDNES - ZDE.

Bývalé bojiště je dnes oázou
Opět vychutnávají život v deltě, kde se prý žije nejpříjemněji z celého Vietnamu. Vše tady roste samo: delta může nakrmit rýží celý Vietnam, do sítí samy vplouvají ryby s podivnými názvy jako sloní ucho, v mangrovových houštinách u břehu žijí celé kolonie krevet. Stačí jim udělat stín, protože nemají rády přímé slunce, a pak je jen sebrat.

Na jedné farmě (možná to byl ostrov Jednorožce, možná Želví, kdo se v tom má vyznat) ukazují své ovoce. Maličké banány, které chutnají úplně jinak než ty naše. Mléčné jablko, jež má opravdu chuť kravského mléka. Dračí oči, malé lahodné ovoce, o jehož chuti nejlépe promlouvá jeho latinský název Euphoria longana.

To ovoce si můžete sami trhat ze stromu jako v ráji. Ale musíte se k němu dostat. Chtěl jsem se po ostrově trochu projít, ale víc jsem rozhrnoval větve, než chodil. Na stromech byly uzounké bambusové žebříky, a tak jsem pochopil, že to, co považuji za neprůchodnou džungli, je ve skutečnosti jen sad. Jak by asi musela vypadat opravdová džungle, kolem níž jsme proplouvali...

MŮŽE SE HODIT

Vietnam zažívá prudký rozvoj cestovního ruchu a země se chce zcela oprávněně - prezentovat jako bezpečná oáza v riskantním světě, která na rozdíl od jiných zemí v oblasti ještě není turisticky zkažena. Vietnam je považován za jednu z nejzajímavějších zemí jihovýchodní Asie.

Specialistou na tuto zemi je u nás pražská CK Viettour (www.viettour.net, tel. [phone]).

Jediné, čeho se v tomto vodním světě nedostává, je paradoxně voda. Když plujeme přes tříkilometrové rameno Mekongu, je řeka nekonečně široká a neskutečně kalná. "Ta voda není špinavá," říká jeden optimista. "Je jen hnědá, jak bere hlínu." Kdo tomu věří, může se třeba i napít. Ostatní ho jistě přijdou navštívit do nemocnice.

Vietnamci v deltě pijí dešťovou vodu, kterou si nachytají do nádrží.

Nahnědlý nádech dodává řece skutečně hlína, kterou Mekong nabral nahoře v Laosu a Kambodži. Voda nese i kusy dřeva, trsy zeleně, igelitové pytle, nějaké to ovoce, splašky a taky něco, co na dálku vypadá jako mršina prasete.

A všude plují lodě. Jedna vypadá jako plovoucí zahrada: veze stromky, další jako zelinářství, protože je naložená ovocem jako valník senem.

Všechny lodě, malé i velké, mají na přídi namalované oči. Místní tu ozdobu považují za velmi praktickou. Když se vynoří krokodýl, řekne si, že takhle velkou rybu ještě neviděl, a raději uteče. A hlavně - loď má oči proto, aby nezabloudila a trefila domů. Jinak to v tom vodním bludišti asi ani fungovat nemůže.

Na Mekongu ve Vietnamu

Čekání na přednost v jednom z kanálů delty Mekongu