Pustými lesy ke Starému Hradisku
Ideální nástupní místo k příjemnému putování představuje víska Stražisko, jejíž dominantu tvoří zdaleka viditelný barokní kostelík, zbudovaný v někdejším areálu gotického hradu. Před sto lety zřejmě víska patřila k oblíbeným centrům odpočinku zámožnějších obyvatel Prostějovska, jak dokládají četné, kdysi honosné vily.
Za jejich ploty se modrá značka ponoří do lesního příšeří a po následujících osm kilometrů se vine malebnými hvozdy Drahanské vrchoviny. Tu po lesních komunikacích, jindy úzkou pěšinou. Nechybí ani brody a působivé temné mokřiny, lemované staletými velikány.
Není však dobré se nechat zcela unést krásou zákoutí přírody – je třeba i pečlivě sledovat značení. Jedinou známku civilizace připomínají samoty u hájenky Na Pohodlí, obklopené sympatickými lukami a rekreační areál v závěru sestupu do hlubokého údolí Okluky. Právě tady se poprvé otevře pohled na protilehlé příkré stráně Starého Hradiska: k němu však ještě zbývá dobrá půlhodinka chůze.
Tajemné kamenné hradby
Jakmile se vynoříte z lesa, největší keltské opiddum na Moravě už je na dosah ruky. Dobře patrná hradba vás spolehlivě dovede k vstupní bráně, kde se současně připojuje naučná stezka z obce Malé Hradisko.
Panel se schematickým plánkem srozumitelně poslouží při vlastní prohlídce.
Areál je zcela odlesněn a zároveň slouží jako pastvina, linie bývalého opevnění jsou často prakticky totožné s remízky, tudíž si lze velmi dobře udělat představu o rozloze a vymezení tehdejšího sídliště. Z holé pláně lokálně vystupují samostatné zarostlé hromady kamení a terénní vlny – těžko říci, zda i ony bezvýhradně souvisejí s areálem hradiště.
Za příznivého počasí čeká každého návštěvníka odměna navíc: malebný výhled do širého okolí.
Také milovník nevšední atmosféry nepřijde zkrátka – stačí jen popustit uzdu představivosti a zahledět se do bizarně pokroucených listnáčů, deroucích se z dávných valů. Pravděpodobně jediným společníkem mu bude neutuchající syrový vítr, doprovázený hrozivým skřehotáním plachtících káňat.
Může se hodit
Užitečné weby |
Pozůstatek vnější hradby na západním okraji oppida
Cestou necestou do Ptení
Od Starého Hradiska je možné se vrátit k rekreačnímu areálu a pokračovat po červené značce údolím Okluky. Aby se výletník vyhnul úseku po rušné silnici, zvolili značkaři trasu po levém břehu říčky, která potěší vyznavače akčního pohybu v přírodě: sotva znatelná stezka se prodírá ostružiníkovým mlázím, chvílemi se obtížně hledá zašlé značení.
Posléze zcela nečekaně začíná stoupat do prudkého svahu, kde přijde na řadu i balancování po padlých kmenech, aby se nakonec poblíž hájenky u Stínavy spojila se zelenou. Ta nás již zcela bezpečně opět dovede k hájence Na Pohodlí.
Údolí Okluky s výhledem ke Starému Hradisku
Není na škodu se zelené držet až do konce výletu. Nyní již nehrozí žádné nepříjemné stoupání a prakticky ani bloudění: za zastávku stojí následující ves Ptení. Zdejší zámek se čtyřmi okrouhlými věžemi na nárožích připomíná kastely slunné Itálie. Bohužel, v současnosti se nachází v poměrně zuboženém stavu.
Následující kroky z Ptení mohou směřovat k železniční zastávce Zdětín. Pokud v závěrečném úseku ztratíte značku – není důvod k panice: podél potoka se spolehlivě dostanete k trati a poslední kilometr lze absolvovat chůzí po kolejích. Přímo u zastávky se nalézá areál Bělečského mlýna s útulnou hospůdkou.
Staré Hradisko
Existenci oppida lze datovat do období 2. a 1.století př.n.l., údajně ho mělo obývat až 5000 obyvatel. Plocha hradiště byla souvisle zastavěna hospodářskými dvorci. První výzkumy Starého Hradiska se rozeběhly počátkem 20. století, systematický průzkum zde probíhal v několika vlnách, od 30. až do 90. let minulého století. Práce archeologů odkryla důkazy o činnosti dílen na zpracování jantaru, lití barevných i drahých kovů, výrobu keramiky, mincoven … Podstatnou část nálezů tvoří zbraně, železné nástroje, kování, mince, keramika, ale též šperky a další umělecké předměty. Nálezy ze Starého Hradiska tvoří součást stálé expozice Muzea Boskovicka – Keltové na Starém Hradisku, bližší info na www.boskovice.cz Věděl o něm už Komenský
|
Text a foto: JAN DOUBRAVNICKÝ