Když se posadí do františkánského kostela Nanebevzetí Panny Marie, zavře oči a nechá svou duši splynout s dokonalým klidem, který je okolo. V chladu plzeňského kostela neběží čas, takže rozevlátá mysl se zastaví. A ta vůně, ta nádherná vůně stáří, historie a kadidla mu naplňuje nos.
„Moc bych si přál, aby ten poslední půlrok proběhl hladce,“ pošeptá, když se pokřižuje.
Zatímco se Plzeň právě stává Evropským městem kultury 2015, nejslavnější plzeňský fotbalista pomalu kráčí do svého cíle. V dubnu oslaví čtyřicáté narozeniny a v květnu si naposledy zahraje ligu.
Pak sbohem! Už nikdy víc! Třeba potom proslulý klaun najde čas, aby si pořádně prošel západočeskou metropoli na soutoku čtyř řek.
Místní ho považují za legendu, vždyť k Plzni patří od roku 2008 a přivedl sem tituly i Ligu mistrů. Projíždíme městem a na každé křižovatce lidé zbystří, když vidí známou tvář za volantem. Otevřou pusu v údivu a prstem si ukážou, aby se ujistili, že je to on. Pak zvednou ruku na pozdrav. Horvátha považují za svého, za Plzeňáka, ačkoli on vyrůstal v pražském Břevnově.
Viktorián mezi františkány
Kamkoli jsme se hnuli, tam se za ním lidé otáčejí. V oblíbených hospůdkách, na hlavním náměstí, ve vědeckém parku Techmania, na procházce kolem Radbuzy. Jen v nenápadném františkánském kostele je sám. Vypne telefon, ať může chvíli rozjímat, a v duchu utíká ze všedního života.
Poprvé tu byl v létě 2010, než se Viktoria rozjela za historicky prvním fotbalovým titulem. Nikdy předtím to neudělal, ale tehdy si navlhčil prsty ve svěcené vodě, pokřižoval se, prošel dlouhým presbytářem a nad sebou obdivoval gotické klenby. Pak si sedl do lavic a v duchu se pomodlil za plzeňský úspěch.
Později si mnohokrát vzpomněl, jak do něj v kostele vstoupila čistota. Horváth samozřejmě není žádný světec, dělá si legraci ze všeho, co ho napadne, a v životosprávě často zhřeší.
I naši plzeňskou projížďku startuje ve stylu nepolepšitelného klauna: „Napravo nám přes cestu běží pes, vážení. Tady nalevo se nám podařilo největší díru v baráku překrýt billboardem. Tady za křižovatkou stojí hotel Marriott, můj druhý domov. Přespávám tam čtyři dny v týdnu. Naproti je Parkán, nejlepší hospoda na světě. Tady už míjíme první plzeňské ghetto a nalevo vyrostlo nové divadlo, stálo miliardu. Jé, a tady na rohu mají nejlevnější benzin.“
KAPITÁN. Pivovarské komíny a úspěšný fotbalový klub, to jsou symboly Plzně. Připravili jsme pro vás netradiční bedekr s pomocí místní fotbalové legendy Pavla Horvátha.
Fotbal jako kultura
Horváth je fotbalový cestovatel, takže může srovnávat. Bydlel mezi mešitami v Istanbulu, poznával kolonádu v Teplicích, obdivoval nasvícené baráky v japonském Kóbe nebo romantické centrum v Lisabonu.
Když přijel do Plzně na první trénink, ani ve snu by ho nenapadlo, kolik tu prožije fotbalové slávy. Místní Viktoria bývala šedou myší, která nikoho nezajímala. To spíš hokejový stadion býval plný napětí. Díky Horváthovi, který se spolu s trenérem Pavlem Vrbou stal symbolem velkého fotbalového povstání, se časy změnily. Místní aréna patří mezi nejkrásnější stadiony v lize a poslední dobou si tu zvykl také národní tým.
„Fasáda na hlavní tribuně sice pamatuje dávnověk, ale tady uvnitř na vás dýchne atmosféra,“ vypráví Horváth a zapózuje na prázdném hřišti: „Dřív ten stadion neměl s fotbalem nic společného, dneska je chloubou celé Plzně.“
Mimochodem, Plzeň má nejvyšší návštěvy ve fotbalové lize, podzim ukončila na mimořádném průměru 10 678. Fotbal s Viktorií patří mezi kulturní zážitky, a to nepřeháníme. Ale pojeďme už jinam, Pavle.
KAM TO DOTÁHNU? Ještě půl roku a Horváth coby fotbalista končí.
„Kam to bude? Líbila by se mi Techmania. Děti mi vyprávěly, že je to paráda. Mně to zatím nikdy nevyšlo, tak se podívám teď.“
U vjezdu do areálu Škodovky vyrostly báječné areály nejen pro děti. Dovezou vás tam třeba trolejbusové linky 15, 17 a 18. Parkování vyjde na 40 korun a minimálně půlden tam strávíte.
„Děti nepřeháněly,“ žasne Horváth, když schází schody k úvodním expozicím. A to má kolem sebe zajímavosti na sedmi tisících metrech čtverečných.
Akustika, termika, optika, magnety, nad zemí se může projet na akrobatickém kole. O kousek dál se Horváth snaží roztlačit mohutnou lokomotivu a hledá cestu do trolejbusu.
Radši než mikroskopy nebo chemie ho láká stěna ze žlutých kuliček, ve kterých na dva pokusy vytlačuje svoji postavu. Nejdřív si nechává záležet na předkusu, pak mu nevyhovuje, že mu stěna vytvořila příliš velké břicho. „Takhle to nechat nemůžu, vždyť hubnu,“ chechtá se a zepředu hned všechno upravuje.
„Ty moje děti se tu musely vyblbnout. Škoda, že nemáme víc času,“ lituje, když se loučí s recepčními a odchází do vedlejší budovy. Netuší, jaké ho čeká tóčo.
TO BŘICHO NEMÁM! Mění kapitán realitu?
VZHŮRU DOLŮ! Na gyroskopu si Pavel Horváth hraje na kosmonauta. Moc dobře mu z toho nebylo.
Kbelík nepotřebuju
První české 3D planetárium se vynořuje za mostkem. Dřív to byla jídelna pro zaměstnance ze Škodovky, dnes hala svítí hvězdami. Vážně škoda, že jsme jen zrychlení hosté, protože skvělý interaktivní glóbus nebo promítání na mlžnou stěnu by si zasloužily hodiny času.
Plzeň 2015: ‚šlágry‘ roku
|
„Hele, skafandr,“ vykoukne Horváth zpoza rohu a za vteřinu už si hraje na kosmonauta. Dělá opičky za sklem, ale na gyroskopu už to žádná legrace nebude. Plzeňská fotbalová ikona nechce zkazit fotografův nápad, přesto se nechá chvíli přemlouvat. Stroj na výcvik pocitu dezorientace by klidně vynechal.
„Když jdeme v Praze na matějskou, tak se z centrifugy vždycky vymluvím. Nedělá mi dobře,“ vykládá, ale bundu si nakonec sundá a posadí se na gyroskop. Upnout hruď, holeně, nárty... A může se odjistit páčka. Horváth se ještě stačí zeptat: „A ten kbelík tu máte proč?“
„To vám povíme za chvíli,“ odpoví instruktor a spustí jízdu.
Nejdřív zlehka ze strany na stranu, což není nic strašného, ale Horváth sebou stejně cuká. Když se poprvé ocitne hlavou k zemi, na vteřinu oněmí a pak křikne: „Nééé!“
Tři propletené kruhy by měly simulovat 3G přetížení, naštěstí instruktoři mají s Horváthem slitování. Párkrát ho zatočí, víc nezkoušejí. „A co ten kbelík?“ „Už jsme ho potřebovali, Pavle. Tři návštěvníci gyroskop neustáli.“
Zastávka u vošáhla
V davu mezi lidmi se plzeňský kapitán cítí o poznání líp. Může se předvádět a šermovat historkami. Vtipem odzbrojí důchodkyně i rozevláté teenagery, kteří si to s cigaretou šinou kolem gotické katedrály svatého Bartoloměje. „Nemohl bych tu na chvíli zaparkovat? Vážně na chvíli, protože spěcháme dál,“ úslužně se ptá dvojice strážníků.
„Zastavte před radnicí na zákazu stání. Pohlídáme vám to, pane Horváthe.“ Vánoční trhy jsou fuč, náměstí Republiky lehce osiřelo. Jen u chrámových věží se lidé střídají v pravidelných intervalech. Jdou kolem, tak si chtějí sáhnout na andělíčka pro štěstí.
ANDĚL PRO ŠTĚSTÍ. Je osahaný, říká se mu vošáhlo.
Místní mu říkají ošahánek nebo vošáhlo. Denně ho údajně pohladí nejméně tisíc lidí, kteří věří, že se jim splní tajná přání. „Věřím mu taky. Chodím sem před každým zápasem. Pokud to zcela náhodou nestihnu, vždycky se cítím nesvůj,“ přiznává Horváth.
Abyste věděli, o co přesně ošahánka žádá, musíte počkat až do února, kdy hraje Plzeň první jarní kolo proti Českým Budějovicím. Možná jen malá lednová ochutnávka: „Ať přežiju ve zdraví, andělíčku. A pokud to půjde, ať vyhrajeme.“
To se pozná zkušený fotbalista. Nejdřív prosí o zdraví, pak teprve o úspěch. Ale to už Horváth zase kráčí k autu. Snad ne kvůli tomu, aby strážníci nezapomněli na svůj slib? „Ani ne, spíš začínám mít hlad.“
Štamgast Horváth
Horváth je gurmán a bonviván. O plzeňských restauracích by klidně napsal celou knihu. Nám prozatím stačí, že vybere pět nejlepších hospod, které by doporučil všem, kteří mají do Plzně cestu.
Spusťte, Pavle!
„U Salzmannů. To je klasika a nepasterizovaná plzeň k tomu. Hospoda, která voní historií.“
„U Zvonu. Stylový hotel, který vede můj kamarád Martin Straka, nejslavnější plzeňský hokejista všech dob. Nechci mu moc pochlebovat, ale vaří tam výborně.“
„Dvanáctka v Kopeckého sadech. Oficiálně je to Restaurant 12. Ve sklepě u piva není telefonní signál, což je fajn.“
„Na Spilce. Přímo na nádvoří pivovaru, tradiční místo, na které si potrpí hlavně turisti. Ale vaří bezvadně a obsluha slušná.“
„Na Parkánu. Můj nejmilejší šenk. Nejen kvůli tomu, že má vchod dvacet metrů od hotelu, kde vždycky přespávám. Parkán má atmosféru, kterou jsem jinde nenašel. Jídlo? Delikatesa! A pivo? Samo klouže do krku. Na nefiltrovanou plzeň nedám dopustit. Když vím, že budeme mít doma hosty, nechám si pivo natočit tady do petky a vezu ho do Prahy.“
V šenku Na Parkánu končíme, Horváth je tu téměř štamgastem. „Něco k pití, Pavle?“ ozve se číšník od baru.
„Na pití je čas, teď noste k jídlu,“ odvětí plzeňský kapitán, zkušeně mrkne do jídelního lístku a hned objednává: „Pivovarskou gulášovku na zahřátí. Tu s chlebem, samozřejmě. K tomu bych rád pečené vepřové špalky s cibulí na černém pivě.“
Horváth musí doplnit kalorie, aby měl z čeho brát, když trénuje na svůj poslední půlrok.
Může se hoditDoprava Z Prahy vede nejrychlejší cesta po dálnici D5. Do 50 minut byste měli být autem na nádvoří plzeňského pivovaru, v DinoParku nebo v interaktivním muzeu Techmanie, autobus jede ze Zličína hodinu (100 Kč). Ubytování Levné i luxusní. V centru i na golfu. Stačí si vybrat z nekonečné nabídky. Dva tři kilometry od centra se vyspíte klidně už za 200 Kč. Užitečné weby |
