V srpnu už byly ve vzduchu vidět první pavučinky babího léta a koupací sezona se pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Začínala na Jana Křtitele (24. 6.), předtím se do vody nechodilo, ale pak to stálo za to. Movitější odjeli k moři do Biarritzu nebo Dalmácie, zbytek vyrážel k řekám nebo rybníkům.
Ve třicátých a čtyřicátých letech proto zažívaly plovárny velký boom, a nejen v hlavním městě. Menší areály připomínaly přímořské lázně a během války, kdy se nemohlo cestovat, byly plně vytížené.
V takových místech nechyběl plavčík, stánek s občerstvením, kabiny na převlékání a další servis, o jakém si dnes můžeme nechat jen zdát. Kabiny si mohli zájemci pronajmout čili abonovat na celou sezonu, a to už byl pádný důvod, proč jít k vodě.
Plavalo se v koupacích úborech. Nejprve to byly konzervativní trikotové plavky a nošení plavek mimo plovárnu bylo považováno za nevhodné. Sport vyžadoval svůj oděv.
Koupačky se nosily jednodílné, dvoudílné byly spíše výstřednost. Původně se pletly z vlny, ve vodě se však vytahovaly a špatně schly, proto je později nahradily žerzejové modely s lastexovými díly a lichotivým žabičkováním.
Kde si dnes nejlépe připomenete Rozmarné léto Vladislava Vančury? Při výletu do Davle a na Zbraslav. Majitel říčních lázní Antonín Důra skutečně existoval, jmenoval se Antonín Šůra a na Zbraslavi šéfoval dvěma říčním plovárnám.
V době jejich největší slávy lidé zbraslavské říční lázně nazývali „pražské Ostende“ a mohli jste tu potkat řadu známých osobností.
