Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Proč Češi neumějí plavat aneb Jak neutopit doktora Mráčka

aktualizováno 
V Česku se každý rok utopí asi 200 lidí. A právě teď, během tropických letních týdnů, jich utone v rybnících, řekách a lomech nejvíc. Příliš často podceňujeme nebezpečí a nejsme zrovna mistři v plavání, natož v záchraně tonoucích, píše reportérka magazínu Víkend MF DNES.

Voda může být zrádná, obezřetnost je důležitá hlavně v létě. (Ilustrační foto)

Matoušovi bylo sedmnáct. Byl zamilovaný, měl spoustu kamarádů. O slunném prázdninovém dni vyrazil s kamarády do zatopené pískovny. Jeho matka se vrátila z práce a čekala na něj. Místo syna však přišli policisté. Matouše našli pouhých dvanáct metrů od břehu. Utopeného.

„V lomech, pískovnách, přehradách a všude, kde je hloubka, se zahřeje jen tenká vrstva vody. Pokud lidé plavou za sebou, ti první vyhřátou vrstvu odhrnou a vírem jde zdola studená vlna, takže prý ani nejlepší plavec nemá šanci a jde rychle ke dnu,“ popisuje matka na webu Dlouhá cesta, sdružujícím rodiče, kteří přežili své děti. „Tím se vysvětluje, že dva kluci, kteří plavali před ním, neslyšeli žádné volání ani cákání.“

Fotogalerie

Matoušův příběh není ojedinělý. Každý rok se v Česku utopí zhruba 200 lidí. Podceňují rybníky i moře a neumějí odhadnout vlastní síly.

Nedochází jim, že moře plné nevyzpytatelných vln, rybník s kamením a naplavenými kmeny u dna či zrádný lom nejsou totéž, co průzračný výukový bazén, kde je odevšad blízko ke břehu a kde hlídkují plavčíci.

Tiché utonutí

Pravda je nemilosrdná: nejsme národ plavců. Spíš se prostě rádi cachtáme. O tom, jak vypadá tonoucí, víme jen z televize: člověk, který se topí, přece cáká, šlape vodu a křičí o pomoc.

Omyl. Smrtelný omyl! Tonoucí je obvykle tichý, podobně jako tomu bylo v případě Matouše. „Utonutí je téměř vždy klamně tichá událost. Mávání, cákání a křičení, které bychom při tonutí hledali a které tak dobře známe z televize, je v reálném světě velmi vzácné,“ říká Frank Pia, záchranář a propagátor osvěty v oblasti bezpečnosti u vody.

Na důkaz popisuje případ, jehož byl svědkem: kapitán skočil z paluby oblečený do moře a ze všech sil plaval. Mířil přímo k páru, který dováděl po krk ve vodě mezi jejich zakotvenou lodí a pláží.

„Jsme v pohodě, co děláte?“ křičeli na kapitána manželé a máváním se ho snažili zastavit, ale on vytrvale plaval dál. Ani ne tři metry od nich se topila jejich devítiletá dcerka.

(Ilustrační snímek)

Utonutí může být mnohem nenápadnější, než si myslíme.

Svůj příběh o tichém tonutí má i Libuše Černá, soudní znalkyně v oblasti bezpečnosti práce, která se specializuje na bezpečnost související s plaváním: „Byla jsem u rekonstrukce utonutí chlapce, který chodil do osmé třídy. Spolužákům se schovával za loďku, aby ho neviděli. Podle všeho se utopil velmi tiše, žádný ze spolužáků nezaznamenal volání o pomoc nebo hluk spojený s cákáním.“

Chlapcovo tělo našli záchranáři až po dvou hodinách u dna.

Vychovejte si plaváčka

Výjimkou je vlastně jen tonutí z únavy, kdy člověk vidí, že mu docházejí síly, a je ještě schopný si sám přivolat pomoc. Pokud se však někdo topí proto, že vdechl vodu, či proto, že má nějaký zdravotní problém (třeba srdeční nebo nervový), rámus nedělá.

„Dýchací systém byl navržený pro dýchání. Řeč je druhořadou funkcí. Člověk musí dýchat, aby mohl mluvit, a ústa topících se lidí se střídavě noří pod vodní hladinu a znovu se vynořují. Tam ale nejsou dost dlouho na to, aby tonoucí lidé vydechli, nadechli se a zavolali o pomoc,“ vysvětluje záchranářský expert Pia s tím, že polovina (!) dětí utone relativně blízko (do 25 metrů) od rodičů, kteří je dostatečně nesledovali.

Plavání na delší vzdálenost

Statistiky, podle kterých bychom mohli říct, jak dobří jsme plavci, neexistují. Údaje obvykle dodávají ředitelé základních škol, jejichž žáci se účastní kurzů plavání, ti však zapisují jen počet přihlášených dětí, ne to, zda se v kurzu skutečně naučily plavat.

Statistikové se ptají i lidí na koupalištích, tam však zase záleží jen na tom, co o sobě samotní návštěvníci prohlásí, nikdo ve skutečnosti nezkoumá, zda mluví pravdu.

Podle odhadů to vypadá, že plavat ve skutečnosti neumí polovina populace, tedy přes pět milionů (!) Čechů. Někdo mezi ně zahrnuje i další milion špatných plavců. Jak je to možné v zemi plné akvaparků a kurzů plavání pro batolata?

Ilustrační snímek

„Dřív byli lidé obecně fyzicky zdatnější, víc chodili i plavali. Dnes zase máme větší možnosti, přibývá rodinných bazénů i vodních atrakcí, ty ale nikoho nenutí plavat na dlouhou vzdálenost,“ vysvětluje šéf Asociace plaveckých škol Jiří Vopička.

Kdo je vlastně dobrý plavec? „Definice neexistuje,“ říká Vopička. Nějak se to ale přece měřit musí! „Orientačně říkáme, že plavec začátečník uplave minimálně 25 metrů a zvládne skočit do vody. Skutečný plavec uplave 200 metrů a zvládne takzvaný startovní skok do vody,“ vysvětluje Vopička.

Plavec musí zvládnout i prvky takzvané sebezáchrany. V bazénu to není takový problém, dobrý plavec se však musí umět pohybovat i v tekoucí vodě a měl by v ní umět překonat 400 metrů.

Nejširší řeky v Česku mají přitom sotva polovinu, proud však může plavce strhávat a ani ten nejzdatnější vodomil nepřeplave řeku kolmo mezi dvěma břehy, takže uplavaná vzdálenost se zvyšuje, zatímco podmínky jsou náročnější.

Starší lidé lépe plavou

Dalším kritériem pro to, abychom se mohli prohlásit za dobrého plavce, je nutnost uplavat 15 metrů na jeden nádech pod vodou. A teď na rovinu: kdo z nás, domnělých plavců, tohle všechno za poslední rok opravdu vyzkoušel?

Zajímavé je, že starší lidé jsou lepšími plavci než ti mladí. Má to však logické vysvětlení: „V zábavních parcích, na toboganech a ve vířivkách není potřeba umět dobře plavat. Teprve když jste starší, přestane pro vás být tobogan atraktivní a začnete pečovat o svoji skutečnou kondici,“ říká Vopička.

Dovolená smrti

Dvě stovky utopených – je to hodně, nebo málo? Vzhledem ke statistikám v ostatních zemích překvapivě hodně: podle počtu obyvatel je to dvakrát víc než třeba ve Španělsku nebo ve Velké Británii. Na druhou stranu počet neplavců u nás a ve světě se zas až tak neliší, třeba Itálie hlásí 40 % neplavců, přestože je přímořskou zemí.

Češi u moře jsou pověstní tím, že podceňují pokyny místních plavčíků nebo výstražná znamení. Některé pláže používají jako výstrahu vlajky, bílá obvykle značí klidné moře, červená větší vlny a černá signalizuje skutečné nebezpečí, při kterém by se do vln vůbec nemělo vstupovat.

Barvy vlajek se v různých zemích liší, někde se používají barvy semaforu. Červená přitom toleruje jen smočení do půli těla, kdy platí absolutní zákaz plavání. Ale i když je moře klidné a vlajka koupání povoluje, může být moře zrádné.

Rovinj - pláž Kuvi, jedna z nejpříjemnějších pláží v parku Zlatni rt

Češi vlastní moře nemají, a plavcům proto často chybí pořádné zkušenosti.

„Nedávno jsme s dcerou zachraňovaly tonoucí ženu na Kanárských ostrovech, která jednoduše přecenila síly,“ říká Libuše Černá. Kanárské ostrovy jsou vlastně sopečným souostrovím, i proto je tady moře zrádné i v klidu, těžko se odhadují spodní proudy tekoucí po profilu strmého dna.

Češi však takhle moře neznají, nemají s ním zkušenosti, představují si mírnou svažitou pláž a často se až zběsile snaží využít každou minutu ze své krátké přímořské dovolené.

Když se na pláži třepotá vlajka zákazu a my máme poslední den do odjezdu, děláme, že ji nevidíme, protože přece ještě musíme do vln, abychom si to užili!

Ba co hůř: my nezůstáváme na mělčině, kde pohodlně stačíme, plaveme obvykle směrem k horizontu, což domorodí obyvatelé nedělají, ti se drží podél břehu. Je to bezpečnější, když totiž člověk plave s pláží za zády, není schopný přesně odhadnout, kolik sil bude potřebovat na cestu zpátky.

Zrádné mohou být i vlny, nejen proto, že plavat v nich je vyčerpávající, ale i proto, že zkreslují uplavanou vzdálenost.

Článek byl redakčně zkrácen, plnou verzi jste si mohli přečíst v magazínu Víkend MF Dnes.





Nejčtenější

Medvěd s uloveným lososem
Aljaška, z které mrazí. Lososí hostina pro medvědy na vlastní oči

Jeden z nejúžasnějších zážitků v pozorování zvířat, jaký se dá na naší planetě v divočině zažít, je tažení lososů, na které čekají hladoví medvědi a nedočkavě...  celý článek

Útočiště zde ovšem najdou i následovníci květinových dětí. Nepotřebují nic. Jen...
Chleba z banánů a radost ze života. Na Havaji jsou naštěstí všichni divní

Rozvalit se na lehátku a nechat o sebe pečovat, to je častá možnost, jak si užít dovolenou na Havaji. Jak se na sopečných ostrovech v Tichém oceánu žije na...  celý článek

Happy Guest Hotel Lodge v Duttonu ve Velké Británii nabízí hostům půjčení...
Netradiční hotelové služby: bondage menu nebo rybička pro samotáře

Se skvěle vybaveným minibarem a individuální pokojovou službou už dávno nikoho neohromíte. Hotely teď nabízejí neuvěřitelné spektrum služeb. A některé z nich...  celý článek

„Dnes už jsou bicykly o něčem jiném. Mají kola 29 palců, všechno je lehké z...
Hurikán, přepadení a 107 defektů. Jako první Čech objel svět na kole

Deset let příprav, tři roky dobrodružného cestování a pak dvě desítky let vzpomínání. V září uplyne 20 let od chvíle, kdy jeden z nejznámějších českých...  celý článek

Další z rubriky

Větrný mlýn v Přemyslovicích
Kde mají Keltové svatyni a Švédové šance. Utajená místa uprostřed Moravy

Tohle rozlehlé území západně od Olomouce patří k nejkrásnějším koutům Česka, málokdo však o tom ví. Oblast jako stvořená pro nenáročné vycházky nebo projížďky...  celý článek

Bludiště vysekaná v kukuřičných lánech jsou novou turistickou atrakcí, zvláště...
Kukuřičná bludiště získávají popularitu, v Česku jich jsou desítky

Bludiště vysekaná v kukuřičných lánech jsou novou turistickou atrakcí, zvláště pro rodiny s dětmi. Vznikla na více místech v Česku, na jižní Moravě letos...  celý článek

Pekelné doly
VIDEO: S motorkáři nejsou žerty. Pekelné doly zná každé malé dítě

Největší pískovcové podzemí v Evropě v údolí Svitavky mezi obcemi Velenice a Svitava milují nejen motorkáři, ale také děti a běžní turisté. Jeskyně jsou totiž...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.